Andělská křídla

18.08.2019

Krásný podzimní den byl vším, co si Ismaniel mohl přát pro zahájení kariéry, na kterou tak dlouho čekal. Ničím nezastřené slunce hřálo a park, v němž seděl na opuštěné lavičce, zpíval žlutou a okrovou a všemi barvami mezi tím o vznešenosti Stvořitele. Jeho srdce bylo plné radosti, lásky a naivního entusiasmu, se kterým se často čerství nováčci po hlavě vrhají do nových úkolů, aby byli záhy proplesknuti realitou, která jim tak bez skrupulí ukazuje, jak se věci skutečně mají. Než se tak ale stane, nemůže jejich nadšení zkazit nic - ani varování starších a zkušenějších, ani neúspěchy jejich předchůdců. A snad je to i dobře. Nakonec, kolik z nich by se do toho vůbec pustilo, kdyby od začátku věděli, do čeho jdou?

Ismanielovo nadšení bylo v tu chvíli skutečně ryzí a nezachvělo se, dokonce ani, když se objevil Anariel. Ismaniel si sice všiml, že druhý anděl vypadá poněkud unaveně - jeho křídla nezářila tak jako obvykle, peří z nich viselo mdle, jako by i ona podléhala podzimnímu nedostatku světla pro fotosyntézu, a Anarielova tvář měla skleslý výraz, i přes úsměv, který ji alespoň částečně projasňoval.

"Buď pozdraven, bratře," zazářil Ismaniel, vstal z lavičky a pevně druhého anděla objal. Anariel jeho obětí opětoval.

"I ty, můj milý Ismanieli," odpověděl. "Projdeme se? Je krásný den."

Oba andělé se vydali pomalým krokem do srdce parku.

"Jak se daří tvému bratru Zirielovi?" zahájil Anariel zodpovědně small talk, ačkoliv už by nejraději otevřel to, proč se zde vlastně sešli. Měl obavy, že až předá Ismanielovi všechny potřebné informace, mladý anděl ještě změní názor. Přál si to mít rychle za sebou, aby případné zklamání zbytečně neoddaloval. Přesto však nechtěl působit necitlivě, proto se rozhodl ještě vyčkat.

"Dobře a často na tebe vzpomíná," odpověděl Ismaniel. "Jeho člověk teď hodně pije, protože prochází náročným obdobím osobní transformace. Z toho je Ziriel pochopitelně smutný. Ale díky tomu, že je jeho člověk často opilý, si s ním také často povídá, což je zase zdrojem radosti. Ziriel říká, že není krásnější pocit, než když člověk na svého anděla mluví," dodal zasněně.

"Pravda, je to vzácný dar, mít takové spojení se svým člověkem," pokýval Anariel hlavou a plamínek jeho naděje zase o trochu pohasl. Rozhodl se, že je možná potřeba půdu trochu připravit, než na ni hodí semeno s vírou, že se uchytí. Proto dodal: "Ve skutečnosti to v dnešní době není moc obvyklé. Lidé si nás nejsou tolik vědomi a zřídkakdy na nás mluví přímo. Na druhou stranu ale nesmíme zapomínat, že ti, kteří si naši přítomnost a naši péči neuvědomují, nás potřebují zrovna tak jako ti, kteří jsou s námi v úzkém kontaktu. Možná i víc."

Vzápětí následoval jeden z dotazů, kterých se Anariel obával nejvíce.

"A co tvůj člověk? Mluví s tebou někdy?"

Anariel se krátce zamyslel, jaká slova zvolit, aby vystihl celou realitu obklopující osobnost jeho svěřence co nejpravdivěji a současně nejpozitivněji.

"Můj člověk, František, je velmi specifická a citlivá duše, která potřebuje zvláštní péči. V mnoha směrech je izolovaný od okolního světa a od svých blízkých, včetně své ženy a dětí. Bylo by ode mne povýšené domnívat se, že když je pro něj těžká komunikace s jeho vlastní rodinou, kterou má často fyzicky před sebou, že bude snadno komunikovat se mnou, kterého ani nevidí."

"Ale někdy na tebe alespoň mimoděk pomyslí nebo o něco požádá?" zeptal se Ismaniel nadějně. "Učili nás, že i když člověk v nás anděly nevěří, často žádá o naši pomoc, jen jinými formami. Je na nás, abychom se naučili lidem lépe naslouchat a porozumět jejich přáním."

Anariel sklesle pokýval hlavou.

"Abych ti řekl pravdu, bratře, v tomto směru jsem zřejmě selhal. Dělal jsem, co jsem mohl, abych svému člověku porozuměl. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nepřišel jsem na to, jak ho udělat šťastným. I když jsem pomohl jeho přáním, aby se stala realitou, nikdy se mi nepodařilo dosáhnout jeho spokojenosti. Doufám a věřím, že ty v tomto směru budeš mít více štěstí než já."

"Lidé jsou úžasné bytosti a také komplikované," pokýval empaticky hlavou Ismaniel.

"A někteří více než jiní," odtušil Anariel.

Zrovna se ocitli ve středu parku. Kolem jezera po jejich pravé straně se procházeli lidé - sami či v páru, někteří s dětmi nebo s pejsky. Oba andělé se zastavili při pohledu na jezero lemované barevnými stromy, aby několik vteřin tiše obdivovali malebný zázrak podzimní přírody.

"Nikdy jsem si nepřál nic jiného, než pečovat o své lidi a pomáhat jim, aby byli šťastní," pokračoval po chvíli zamyšleně Anariel. "Nikdy jsem jim nevyčítal, že mě nevidí, nevnímají moji přítomnost, má vnuknutí považují za své dobré nápady a nikdy nepoděkují. Ani na zlomek vteřiny jsem se necítil nedoceněný nebo nechtěný, protože vím, že taková je jejich realita a oni to nedělají se zlým úmyslem. A nakonec my o ně přece nepečujeme, abychom získali pochvalu, uznání nebo vděčnost. Pečujeme o ně, protože je milujeme. A milujeme je takové, jací jsou."

Ismaniel s úsměvem přisvědčil a automaticky požehnal mladíkovi, který kolem něj zrovna prošel s veškerou pozorností obrácenou k displayi svého mobilního telefonu.

"Ale pravda je, bratře, že mi chybí ten kontakt, o němž jsi mluvil. Chybí mi ten pocit spojení, kdy s tebou člověk sám vědomě sdílí své obavy a žádá tě o pomoc či ochranu. A poděkování od tvého člověka - to je jedna z největších radostí, které může anděl zažít. U dospělých lidí je to ale velká vzácnost. Naopak u dětí, tam se s tím stále ještě setkáváme poměrně hodně. Často nás vidí a neostýchají se s námi mluvit. Mají upřímnou radost z každé maličkosti, které společně dosáhneme, a neženou se hned dál. Jejich cíle jsou jednoduché a přímé, nemají konfliktní přání postavená na tom, co si myslí, že by měli chtít, místo na tom, co skutečně chtějí. Děti jsou zkrátka lidé ve své nejčistší podobě - nespoutáni společností, která by z nich dělala něco jiného, než čím ve své podstatě jsou. Snad s nimi budu mít i více úspěchů."

Ismaniel svému společníkovi pozorně naslouchal a cítil upřímný smutek nad jeho zpovědí.

"Kéž se ti s tvými novými svěřenci více daří a najdeš kontakt, po němž prahneš," popřál mu.

Anariel se usmál a v rukou se mu objevila velká kniha, kterou podal svému nástupci.

"Zde je zaznamenáno vše, co o Františkovi potřebuješ vědět. Jeho dětství, mládí i počátek starších let. Jeho vztahy s přáteli a rodinou i jeho myšlenky a názory. Snad se ti podaří mu porozumět a pomoci mu ke štěstí."

Ismaniel knihu uctivě převzal a poděkoval. Nato se druhý anděl s úlevným úsměvem rozloučil a zmizel.

František Šmidák byl opravdu velmi specifická a citlivá duše. Zrovna ve chvíli, kdy se jeho andělé vystřídali v provázení jeho duše, on cestoval domů z práce každodenní dopravní špičkou.

"To je zase narvaná tramvaj. Zatraceně, člověk si ani po celým dni nesedne. A tyhle mladý budižkničemové zase rozvalený na sedadlech pro starší. No jo, ty si myslí, že jim patří svět."

Měl za sebou špatný den - jako vždycky. V jedné z kanceláří budovy, kterou spravoval, se rozbily žaluzie.

"Co s tím zase ty slepice účetní dělaly?" pomyslel si rozmrzele, když tu informaci dostal a musel se zvednout od novin plných špatných zpráv, aby situaci zkontroloval. Když zjistil, že jde o utržený provázek na stahování žaluzií, obrátil oči v sloup a zamumlal, že objedná opravu na zítřek. "Ženské pitomé, ani žaluzie neumějí stahovat."

Jako každé pondělí také obdržel stížnost na uklízečky, které údajně nedělaly svou práci pořádně.

"No jo, kdo by taky čekal, že Ukrajinci budou pracovat pořádně," okomentoval v duchu situaci František a aniž zjistil podrobnosti, šel uklízečkám vynadat a rozhodl se, že to z preventivních důvodů od toho dne bude dělat pravidelně. "To se sem furt cpou, aby nám kradli práci, ale že by pak makali, jak se má, to ne."

A aby toho nebylo málo, hodinu před koncem pracovní doby, kdy už chtěl mít klid, se pohádal s dodavatelem toaletního papíru a papírových utěrek na ruce, který mu oznámil navýšení cen, jako by se nechumelilo. František ho do telefonu nazval několika různými jmény od zvířat až po mužské orgány a nakonec zlostně zavěsil poté, co musel uznat, že bohužel i po navýšení cen je jeho stávající dodavatel stále nejlevnější.

"Vydřiduši, jenom by lidi sdírali z kůže!"

V tomto neveselém rozpoložení Ismaniel svého nového svěřence zastihl, a to právě ve chvíli, kdy František vešel do bytu, který sdílel se svou manželkou Marií. Marie pracovala na vrátnici, a když byla doma, většinu času si četla detektivky. Františkovi to vyhovovalo - měl klid na televizi. Děti už byly dávno dospělé a moc se s nimi nevídali, proto většinou jediné rozhovory, které se vedly ve Františkově a Mariině domácnosti, pocházely od televizních postav.

František otevřel dveře do pokoje, který Marie obývala, zkontroloval, že manželka se nachází na obvyklém místě a zase mlčky odešel do kuchyně, kde si namazal dva krajíce chleba silnou vrstvou sádla a k tomu si otevřel lahev krušovic.

Ismaniel ho pozoroval a naslouchal jeho myšlenkám, odhodlaný porozumět svému člověku co nejlépe, aby mu byl maximálně k užitku. Knihu od Anariela už znal nazpaměť a začal si do svého poznámkového bloku, který si pořídil právě kvůli novému svěřenci, dělat poznámky:

František má rád klid a je hodně citlivý na své okolí, napsal jako první poznatek. Nemá rád, když na něj někdo mluví.

"To je naprostá pravda," ozvalo se v tu chvíli za jeho zády. Ismaniel se otočil a stanul tváří v tvář andělovi v ženské podobě. Usmál se.

"Já jsem Ismaniel, Františkův nový anděl strážný," řekl přátelsky.

"Já jsem Sarael a patřím k Marii," odpověděla ona. "Tak to Anariel přece jen nakonec vzdal? Snažil se velmi dlouho."

"Rozhodl se pro práci s dětmi. Ale předal mi veškeré informace, abych mohl na jeho snahu co nejlépe navázat."

"Přeji ti hodně štěstí," poznamenala Sarael až trochu soucitně.

"Vím, že František je citlivá a specifická duše," ujistil ji Ismaniel.

"Hm, ano, dá se to tak říct," přikývla Sarael zamyšleně. "Pověz mi, Ismanieli, o kolik lidí už ses vlastně staral?"

"František je můj první svěřenec," odvětil anděl hrdě.

Nato ho Sarael objala a odešla zpět za Marií. Ismanielovi její jednání přišlo trochu zvláštní, ale nakonec jen pokrčil rameny a znovu obrátil svoji pozornost ke svému citlivému a specifickému člověku.

Stál vedle něj během televizních zpráv a poslouchal jeho rozladěné vrčení, kterým František doplňoval realitu představovanou hlasateli a zpravodaji. I během následujících dní se pozorně seznamoval se vším, co utvářelo nepříliš barevnou mozaiku Františkova života.

Kvůli vysokému tlaku a chronické nespavosti se František noc co noc od tří hodin v posteli už jen převaloval. O dvě hodiny později konečně vstal a v náladě žraloka na veganské stravě se šel osprchovat a oholit. Naplácal na sebe dvacet let prošlou vodu po holení a nasoukal se do sešlého obleku. Ve dveřích zavrčel ahoj a bez ohledu na to, jestli ho Marie slyšela, nebo ne, vyrazil do chladného rána odbýt si svůj povinný příspěvek ekonomickému růstu své vlasti.

Tento scénář se opakoval každý den se železnou pravidelností.

Další věc, kterou Ismaniel záhy zjistil, bylo, že František nemá rád psy. Obzvláště ho iritoval ten zakrslík, kterého jejich sousedka chodila venčit ve stejnou dobu, kdy jeho svěřenec odcházel do práce, a který na Františka z nějakého důvodu vždy nepřetržitě štěkal od chvíle, kdy ho spatřil, až do momentu, kdy mu konečně zmizel z dohledu.

Také ho rozčilovali popeláři, kteří blokovali silnice jako naschvál vždycky, když on potřeboval, aby tramvaj jela rychle. Vadili mu i lidé v podzemce, kteří se vždycky tlačili u držáku na noviny, aby si ukradli svůj výtisk Metra zdarma, a nejvíc za všeho nesnášel, když na něj jeho výtisk nezbyl. "Lidi jsou mrchy hamižný," komentoval potom.

Dalším pravidelným důvodem ranního rozladění byla fronta v pekárně, kde si cestou do práce kupoval kávu a dvě koblihy. Někdy před ním stáli i tři lidé a co všechno si občas kupovali, to byla podle Františka nehoráznost.

V práci ho pak obtěžoval v zásadě kdokoliv, kdo na něj promluvil - byl nejspokojenější, když celý den nemusel vidět živou duši, telefon ani jednou nezazvonil a nepřišel žádný e-mail označený takovým tím červeným vykřičníkem - ty ostatní František mazal bez přečtení a vždycky jen vztekle zabrblal, proč ho ti lidé otravují, když to zjevně není důležité. Navíc byl přímo pobouřený svým platem, který označoval za almužnu, kvůli níž ani nemá cenu ráno vstávat. Několikrát denně dokonce do ticha své malé kanceláře v suterénu budovy prohlašoval, že by byl nejspokojenější, kdyby ho propustili - aspoň by měl pokoj.

Ismaniel nemohl než dát Anarielovi za pravdu - František byl skutečně velmi citlivá duše, která vyžadovala specifický přístup.

Po několika dnech usilovného sledování a naslouchání se anděl konečně rozhodl, že má všechny potřebné informace a je připravený se pustit do práce. Zpracoval si podrobnou SWOT analýzu a rozhodl se začít Františkovou prací, která se zdála být největším zdrojem nespokojenosti. Usoudil, že nejlepší bude vyhovět opakovanému přání svého svěřence, aby ho propustili.

Poslední den v měsíci tedy na Františka čekalo v práci překvapení - dostal výpověď. Bohužel to ale nemělo takový efekt, jaký Ismaniel očekával. František výpověď sice přijal bez komentářů, ale ty se mohutně rozproudily, jakmile dorazil domů. Vpadl do Mariina pokoje a ta jen stihla zvednout oči od knížky, když František spustil:

"Tak si představ, že mě dnes propustili. To určitě vymyslel ten pitomec Vašíčků - cucák jeden, ani třicet mu ještě není, a jak si vyskakuje. On si myslí, že když má vysokou a ještě to em-bé-ej, tak si před ním všichni sednou na zadek! Spratek jeden. Bych mu přál narodit se v době, kdy jsem se narodil já, to by teprve viděl, jaká mrcha je život. Ta dnešní mladá generace si ničeho neváží - to mají pořád plnou hubu keců o tom, jak se to dělá v tý Américe, ale sami si neumí ani vyměnit zámek u dveří..."

Takhle František pokračoval celý večer a nezapomněl se také zmínit o tom, že se teď asi půjde pást, když je úplně bez peněz - Marie mu připomněla, že dostane odstupné, ale to František přešel bez povšimnutí. Na závěr si dlouze postěžoval, že jeho nejstarší syn, který se topí v milionech, si na něj ani nevzpomene, natož aby svému tátovi trochu vypomohl.

Ismaniel na rozdíl od Marie pozorně vyslechl všechny stížnosti a usoudil, že bude třeba obnovit Františkův kontakt s nejstarším synem. Hned tu samou noc vnuknul tedy Jardovi Šmidákovi sen o jeho otci, aby ho řádně namotivoval. Jaroslav byl dle jeho názoru slušný a zodpovědný člověk, Jaroslavův anděl Erechiel mu to ostatně nadšeně potvrdil, a Ismaniel upřímně věřil, že svému otci dá podporu, kterou František potřebuje.

Hned na druhý den Jaroslav skutečně zavolal matce, aby se zeptal, co je nového, a když se dozvěděl, že jeho otec byl propuštěn, k Ismanielově radosti na nic nečekal, a našel vhodné místo pro otce ve své vlastní firmě. Ten samý večer vyrazil k rodičům na návštěvu, aby otci tu novinu sdělil.

"No to je dost, že si taky vzpomeneš, že máš rodiče," pozdravil nevrle František, sotva jeho nejstarší syn vešel do dveří.

"Jak se máš, táto?" zeptal se Jaroslav, zatímco si sundával kabát a věšel ho na háček nad botníkem.

"Stojí to za houby, jako vždycky," zavrčel František.

"Poslouchej, chtěl jsem se tě na něco zeptat," pokračoval Jaroslav, když byli všichni tři pohodlně usazeni - tři přítomní andělé zůstali stát. "Potřebuju teď do firmy někoho, kdo by se mi postaral o správu kanceláří - víš, jako to, co děláš teď, ale zaplatit bych ti mohl víc. A taky bys měl služební auto, pro případy, že by bylo potřeba něco odvézt. Je to zodpovědná práce. Potřebuju tam někoho, na koho se můžu spolehnout, proto bych byl moc rád, kdybys to vzal."

Ismaniel se zaujetím naslouchal Jaroslavovu strategickému postupu a musel obdivovat přesvědčivost, s jakou Františkův syn mluvil. Současně se ale divil, proč Jaroslav neřekne otci narovinu, že ví o jeho propuštění a chce mu pomoci. Nebylo by to jednodušší?

K jeho překvapení a zmatku však František bez váhání odpověděl:

"Ne, Jardo, je to od tebe hezký, ale budeš si muset najít někoho jinýho. Já už jsem starý na to, abych něco měnil."

Jaroslav učinil ještě pár odvážných pokusů otce přemluvit, ale František byl neoblomný. V závěru návštěvy pak syn s matkou na chvilku osaměli. Vyměnili si rezignované pohledy.

"Vždyť ho znáš. Ale i tak děkuju, žes to zkusil," řekla tiše Marie.

"Poslouchej, mámo, jestli potřebuješ, abych ti začal posílat víc peněz, tak mi řekni, dobře?"

"Řeknu, jsi hodný."

Pár minut nato byl Jaroslav i se svým andělem pryč a František spustil:

"To mi ještě chybělo, aby mě zaměstnával můj vlastní syn. Tak špatně na tom ještě nejsem!"

Marie si místo odpovědi nasadila brýle a vzala do ruky knížku - Sarael stála za ní s rukama konejšivě položenýma na jejích ramenou.

Ismaniel tušil, kde udělal chybu a hned si do svého bloku zapsal novou poznámku:

Lidé někdy špatně přijímají pomoc od ostatních, i když je pomoc nabízena v dobré víře a oni ji potřebují.

Zřejmě tedy bylo potřeba Františkovi pomoci, aby si nové místo našel sám.

Za několik dní vyšel v Metru inzerát na provozního vedoucího jako šitý na míru Františkovi. Ismaniel posbíral všechny požadavky a stížnosti, které kdy od svého svěřence slyšel, aby měl jistotu, že pozice bude přesně odpovídat jeho přáním. František vzal ze stojanu cestou do práce poslední výtisk a celý ho přečetl včetně seznamky a reklam. Z nějakého důvodu se ale nad inzerátem jenom ušklíbl a cestou k výstupu výtisk vyhodil do koše. Ismaniel se cítil lehce zmatený.

Přestože Františkovi pár hezkých pracovních nabídek během následujících týdnů přímo skočilo do cesty, on se ani nad jednou nepozastavil. Nanejvýš je v duchu okomentoval stylem: "Tam by určitě dědka jako já přijali!" Nebo: "Jako bych měl zapotřebí, aby mě v mým věku ještě někdo buzeroval."

Týdny utekly a přišel konec výpovědní doby. František si sbalil svůj hrníček, pytlík s mletou kávou, sušené mléko a bačkory a vyrazil domů. Tam jako obvykle zkontroloval, že Marie sedí ve svém pokoji a čte si, namazal si rohlík s paštikou, otevřel si pivo a zapnul televizi.

Ismaniel musel uznat, že zřejmě Františkovi dříve neporozuměl a chybně předpokládal, že chce jinou práci, zatímco František chtěl jen mít klid a být doma.

Následující dny však atmosféra ve Františkově domácnosti houstla. Marie pracovala na částečný úvazek, takže najednou trávili oba doma mnohem více času, než byli zvyklí. František se navíc začal brzy nudit, což se projevovalo dvěma způsoby. Jednak teď chodil Marii kontrolovat několikrát za odpoledne, a také se rozhodl zjistit, co všechno je u nich doma na odpis. K Mariině zoufalství pravidelně zdůrazňoval, že nemají peníze, a současně ji informoval o tom, co vše je třeba koupit, protože mají zastaralý nebo ošoupaný, i když ještě stále funkční, model. Sarael dělala, co mohla, aby pomohla Marii zachovat klid a soustředěnost na čtení.

Ismaniel zatím zvažoval, kudy dál. Věděl už, že nová práce cesta, ale současně bylo evidentní, že František potřebuje nějaký program. Anděl však netušil, co by to mohlo být.

Než na něco přišel, vzala Marie věci do vlastních rukou.

Ve snaze manžela zabavit, přivedla jednoho dne domů staršího jezevčíka, kterého objevila v nedalekém útulku. Jezevčík byl tichý, klidný, velmi přátelský a lehce obtloustlý, což v ní vzbuzovalo naději, že nebude vyžadovat mnoho pohybu. Sotva se ocitl ve svém novém domově, lehl si skromně za vchodové dveře a zůstal tam. A tam ho také poprvé uviděl František.

"Co to je?" obořil se na Marii, když se setkal s psím pohledem říkajícím: "Já tu vlastně ani nejsem, mě si nevšímejte."

"To je Max," odpověděla klidně Marie, která byla na počáteční odpor připravena.

"A co tady dělá?"

"Vzala jsem si ho z útulku. Umřel mu páníček a zůstal sám, chudák."

František zavrčel cosi nesrozumitelného a vrhaje na jezevčíka nenávistný a současně varovný pohled, si přitáhl blíže tácek s chlebem obloženým šunkou a zamířil do obýváku. Marie si tiše oddychla a sáhla po knížce. Strážní andělé si vyměnili výmluvné pohledy.

Ismaniel se s psíkem záhy spřátelil. Jednak proto, že psík jeho přítomnost vnímal, což bylo příjemné a osvěžující, ale také zjistil, že mají mnoho společného. Max totiž i přes to, že ho jeho nový pán zarytě ignoroval, Františka z nějakého důvodu zbožňoval. Anděl pochopil, že Maxovi jeho svěřenec připomíná bývalého pána. A tak přesto, že se František snažil ze všech sil předstírat, že ten vetřelec je jenom nějaká izolační předložka před vchodovými dveřmi, jezevčík nadějně zvedl hlavu a vrtěl ocáskem, kdykoliv jeho nový idol podnikl jednu ze svých pravidelných túr po bytě.

Lze říct, že František se vlastně stal obětí spiknutí. Během dne ho nenápadně pozorovaly čtyři páry očí, které stále přemýšlely, co ještě udělat pro to, aby o něco míň brblal, a v případě Marie a Sarael především výrazně míň šmejdil po bytě a kontroloval zastaralost vybavení. Ani Marie se Saraelinou podporou, ani Max ale neměli ve své snaze o nic víc štěstí než Ismaniel.

Jednoho večera anděl otevřel svůj poznámkový blok a rezignovaně zapsal myšlenku, která se mu v posledních týdnech honila hlavou, ale kterou si nechtěl připustit:

Někteří lidé jsou nejspokojenější, když mohou být nespokojení.

Jemu osobně to sice nedávalo smysl, měl za to, že všechny živé bytosti chtějí být šťastné, ale František mu dal mnoho cenných lekcí, které ho ve škole neučili.

Dva týdny po Maxově invazi do Františkova domova se však přihodila další věc, kterou anděl nečekal, a nevěděl, zda ji považovat za další promyšlený tah, či pouhou shodu okolností. Marie onemocněla chřipkou. Musela zůstat v posteli, z čehož k Františkově hrůze mimo jiné vyplývalo, že se musí postarat o Maxe.

"Tebe mi byl čert dlužen," stěžoval si pro sebe, když připínal euforickému jezevčíkovi vodítko. "Bába si přivede čokla a já abych se o něj staral."

Před domem se František potkal se sousedkou, která zrovna venčila svého krysaříka - Františkova odvěkého nepřítele. František jí popřál dobré ráno s výrazem vraha těsně před činem a přidal do kroku, aby hysterického ratlíka minul co nejdříve. Vtom si všimnul, že jeho averze vůči zakrslíkovi nezůstala bez podpory. Jakmile totiž začal krysařík na Františka štěkat, naježil se Max do výšky i do šířky a začal výhrůžně vrčet.

"Správně, vrč, Maxi, trhej, sežer ho, zakrslíka jednoho," mumlal si pro sebe spokojeně František. A Max jako by pánovi rozuměl, najednou působil přinejmenším jako rozzuřený pitbul - alespoň do chvíle, než krysařík zmizel z dohledu a obtloustlý Max se unaveně zastavil, aby se vydýchal.

Jestliže si Ismaniel myslel, že tento okamžik bude znamenat převratný zlom ve Františkově vztahu k jezevčíkovi, mýlil se. František přivedl Maxe zpátky domů, dal mu čerstvou vodu do misky a opět ho začal demonstrativně ignorovat. Ismaniel si ale všiml, že to dělá zejména ve chvíli, kdy je doma Marie. Jakmile se totiž uzdravila a opět chodila na dopoledne do práce, začal František tajně vyrážet s Maxem na delší procházky. A přestože si pravidelně manželce stěžoval, kolik toho Max sežere a jak je to psí žrádlo drahé, anděl ho několikrát v noci přistihl, jak krmí Maxe v kuchyni výběrovou šunkou.

Nejdříve se divil, jak je možné, že si Marie nevšímá, že šunka mizí výrazně rychleji než dříve, potom ale pochopil - Marie dobře věděla, co František dělá, ale předstírala, že o tom nemá tušení, aby její manžel natruc znovu neobrátil. Na základě toho si Ismaniel zapsal další poznámku:

Lidé občas předstírají, že jsou nespokojení, aby nemuseli uznat, že měl někdo jiný pravdu a oni se mýlili.

Jeho pohled na lidské bytosti se díky Františkovi vůbec hodně změnil. Jeho svěřenec pořád brblal a stěžoval si na všechno, na co mohl. Pořád měl vysoký tlak a potíže se spánkem, pořád trávil víc času s televizí než se skutečnými lidmi a pořád mu vadilo, když na něj někdo mluvil. Anděl se však konečně rozhodl, že bude Františkovo rozhodnutí zůstat nespokojený, respektovat. Věděl, že se svým svěřencem nebude mít onen blízký vztah, kdy člověk na svého anděla mluví, a to ani v opilosti, protože tolik František nikdy nepil. I přesto ho stále viděl jako dokonalou a citlivou bytost, která potřebuje speciální péči. Neztrácel naději, že s postupem let bude svému člověku rozumět líp a líp.

Aby toho docílil, rozhodl se učit od Maxe, s nímž teď jeho svěřenec mluvil víc než se svou ženou. Ne že by to Marii nějak mrzelo - jezevčík měl s Františkovými neustálými stížnostmi rozhodně více trpělivosti než ona, pravděpodobně proto, že jim nerozuměl. Dokázal u něj sedět celé hodiny a nikdy neobrátil oči v sloup, ani si nepřál, aby už šel ten dědek spát. Dokonce se ani neurazil, když mu jeho pán několikrát za den nadával a vyčítavě se ho ptal, proč ho má vlastně živit. Max měl zkrátka s Františkem více štěstí než oba jeho strážní andělé dohromady.

Díky tomu také vznikla jedna z Ismanielových nejzvláštnějších poznámek:

Ne všichni andělé mají křídla.

A z pragmatických důvodů si ještě pro pozdější použití zapsal:

Pokud se nesnese s lidmi, pořiď mu psa.



                                                           Původní verze této povídky je součástí sbírky Od všeho trochu.