Iridonea - část druhá

24.09.2019

Dobře jsi udělal, Bene Moxo.

Pomalu se otočil.

Postava tam stále ještě byla. Pokud se tomu tedy dalo říkat postava. Vypadalo to spíš jako mrak, který se snaží zaujmout tvar lidské postavy. Tentokrát ale Ben tomu zvláštnímu zjevení čelil s jasnou hlavou.

"Co jsi zač?" zeptal se a pro jistotu hned dodal: "Já vím, jsi Ten, co bdí nad mrtvými, ale... co jsi zač?"

Já jsem ixa.

"Ehm, nechci působit jako ignorant, ale - měl bych vědět, co to znamená?"

Vůbec ne. Ale nevím, co jiného chceš, nebo potřebuješ slyšet. Jsem zkrátka to, co vidíš.

Jenže Ben právě teď zase viděl jen mrak. Lidská forma zmizela, stejně jako maska smrti.

Nemáme formu. Naše energetická těla jsou proměnlivá.

"A tenhle oltář?"

Před dlouhou dobou zde nouzově přistála loď, která se kvůli poruše navigace odchýlila od své původní dráhy. Její posádka byla vyčerpaná, někteří se drželi naživu jen silou vůle. Pomohli jsme jim a ukázali, jak s námi mohou s pomocí iridonu komunikovat. Rozhodli se zůstat. Mluvili o touze začít znovu - žít v souladu s přírodou a opět najít ztracené hodnoty. Nikdy nekontaktovali svou domovskou planetu. Rozhodli se patřit do tohoto světa. Ten oltář je komunikační zařízení, skrze nějž nás mohou kontaktovat. Tedy ty z nás, kteří si přáli s nimi zůstat v kontaktu.

Ben tomu příběhu fascinovaně naslouchal. Očima přitom těkal po proměnlivém mračném těle.

"Proč se někteří z vás rozhodli zůstat v kontaktu a jiní ne?"

Nebyli jsme jednotní ohledně sdílení planety s lidskou rasou. Mnozí se obávali, že to může v budoucnu ohrozit rovnováhu Ixie, jak tuto planetu nazýváme my. Jiní věřili, že budeme-li je vést k těm správným hodnotám, můžeme dosáhnout symbiózy. Proto zůstali. Někteří je chtěli učit. Někteří chránit. A někteří ovládnout.

"Ovládnout?" zopakoval znepokojeně Ben.

To, co nazýváte iridonem, nazýváme my ari-lu. V našem jazyce to znamená dveře. A dveře fungují obousměrně, Bene Moxo. Kolo nad oltářem mění frekvence pyramidy. Lidé si mohou vybrat, s kým z nás si přejí komunikovat.

"Já jsem si ale nevybral, že s tebou chci mluvit. Nic proti tobě," dodal omluvně. Nebyl si jistý, jestli se mrak vědomí může urazit, a jaké by to případně mohlo mít následky.

Kolo také reaguje na hlubší záměr nebo identitu. Tvoje frekvence je blízká frekvenci smrti.

Ben polkl.

"To... to je jen dočasná věc. Podstupuju léčbu. Experimentální léčbu. Je dost revoluční a vypadá slibně."

Mrak chvíli mlčel.

Lež je jedna z věcí, které jsme u našich lidských společníků vymýtili jako první. Je těžké lhát někomu, kdo je uvnitř tvé hlavy.

"Ale já přece..." Ben se hodlal bránit, že nelže. Skutečně podstupoval léčbu, v níž lékaři vkládali velké naděje. Několik špičkových odborníků mu do očí tvrdilo, že jsou přesvědčeni, že léčba zabere.

Ale zatímco se díval na mlčenlivý mrak, pravda mu sklouzla do žaludku jako pytlík hřebíků.

"Nebude to fungovat," konstatoval. A věděl, že tentokrát mluvil pravdu.

Najednou na něj dolehla veškerá únava, které do té chvíle vzdoroval. Zhroutil se na jeden ze vzdušných kořenů. Batoh ze svého ramene nechal spadnout na zem.

Nebude to fungovat. Léčba selže. Jeho poslední naděje na přežití byla jen přeludem.

"Kolik mi zbývá času?"

To nedokážu říct. Pro nás čas nic neznamená. I když se ho snažíme zachytit podle lidských měřítek, dopouštíme se značným nepřesností.

Ben dlouho seděl a mlčel. Přemýšlel o svém životě. Přemýšlel o tom, čeho skutečně dosáhl. Ještě před pár hodinami chtěl, aby si ho pamatovali na Zemi jako novináře, co odhalil korupci v Senátu. Teď mu to přišlo uboze málo. Přál si mít dostatek času udělat něco podstatného. Něco, čím přispěje čemusi většímu a důležitějšímu. Jen si nebyl jistý, co by to mělo být.

"ALWA chce na vaší planetě těžit iridon," řekl. "Nebude to dlouho trvat a ta rovnováha, kterou tak chráníte, bude zničená těžařskými stroji."

Nebudou to těžařské stroje, co ji zničí. Spíš touha po zisku a slávě.

"I tak by se to dalo říct," připustil Ben. "Ale co na tom sejde? Výsledek bude stejný."

Velmi na tom sejde. Touha po zisku a slávě sídlí v srdcích dravců.

Ta odpověď Bena zneklidnila. Ne tolik její obsah, jako spíš volba konkrétních slov.

"Proč to říkáš?"

Někteří z nás touží po ovládání lidí. Zjistili, že lidská mysl je velmi tvárná a pružně reaguje na iridon. Mnohem pružněji než mysl zvířat.

Mysl reaguje na iridon, pomyslel si udiveně Ben. No ovšem, proč jim to nedošlo dřív? Nejen iridon reagoval na myšlenky. Byla to obousměrná komunikace - pokud byl někdo na druhém konci... Dveře.

"Takže díky iridonu nás můžete ovládat?" odtušil a rázem mu byl mrak ještě méně sympatický.

Někdy potřebujeme provést zásahy, které vyžadují fyzická těla. Doposud jsme používali těla zvířat, která vždy opustíme, jakmile splníme svůj úkol, a necháme je dál pokračovat v jejich životech. Ale s příchodem lidí se nabídla možnost využívat tvorů s vyšší zručností. Ovšem obývání lidského těla přináší silnější vjemy. Proto jsme od něj upustili. Je pro nás příliš zátěžové.

"Ale ne pro všechny?" hádal Ben.

Dnes je mezi námi už jen jeden, který po podobných věcech touží. Ostatní se raději kontaktu s lidmi vzdali. Ta maska, co jsi vrátil na oltář, z něj nevypadla náhodou. Patří tomu, jemuž říkáme Ormis. Dravec. Dokáže se zmocnit těch, které spaluje chamtivost, nenasytnost. Domorodci masku odebrali poté, co Dravec odmítl vrátit tělo mladého lovce. Odebrali ji, aby se už na něj nikdo nemohl naladit a přivodit tak sobě či ostatním neštěstí.

"Co je ten... Dravec zač? O co mu jde?"

O nadvládu. Pobyt v lidské mysli ho změnil. Jeho dřívější moudrost byla za několik lidských generací zkorumpována. To on poslal iridon na Zemi. Udělal to po tom, co s ním naši zdejší lidé přerušili komunikaci. Zůstal mu jen ten jediný lovec.

Ben vyskočil na nohy a veškerá únava jako by se vypařila.

"To on poslal meteority, ve kterých se našel iridon?"

Ano. Přál si přilákat další-

"Další lidi," dokončil za něj větu Ben. "A pokud se zde začne těžit iridon a vozit na Zemi?"

Mrak mlčel.

"Odpověz mi. Co se stane, pokud ALWA odveze iridon na Zemi?"

Záleží, jak se rozhodne on. Ale pokud se mě ptáš, zda si tví lidé společně s iridonem mohou přivést i něco, pro co sem nepřiletěli, pak ano.

"Tomu musíme zabránit!"

Naši lidé to hodlají udělat. Proto bys měl najít své přátele a tuto planetu opustit. Nepřejeme si, aby došlo ke krveprolití.

Ben se ztěžka zasmál.

"Tak to bude trochu oříšek," připustil a rozpačitě se podrbal na hlavě. Jak měl přemluvit Kima a ostatní, aby se vykašlali na svou práci, sbalili výbavu a vrátili se domů? A i kdyby se mu to nějakým zázrakem povedlo, co pak? Jak přesvědčit všechny na Zemi?

"Nemyslím si, že to dokážu. Bojím se, že peníze vždycky zvítězí nad zdravým rozumem."

Pak tví lidé zemřou.

"Ehm," Ben zaváhal. "Nerad bych vás podceňoval, ale... podle té vesnice se mi nezdálo, že by tu bylo dost lidí na obranu celé planety."

Ta vesnice je přesně to, co je. Jedna vesnice.

"Chceš říct, že je tu lidí víc?"

Na opačném konci Skalistého hřbetu stojí velké město. Jeho obyvatelé už o vás vědí.

Takže místní se neutekli schovat do jeskyní, protože se báli průzkumných dronů. Všechno na téhle planetě bylo úplně jinak, než si mysleli. Ben si s divným pocitem v žaludku uvědomil, že jejich přesvědčení o vlastní nadřazenosti jim zabránilo posuzovat věci objektivně. Jejich arogance je zaslepila. Ve skutečnosti jich byla jen hrstka na neznámé a potenciálně nepřátelské planetě. Ne, nezdálo se, že ALWA začne s těžbou do konce roku. Vlastně ani nebylo jisté, že se z této expedice kdokoliv vrátí. Anebo se vrátí, ale s něčím navíc. Co bylo lepší? Ben se nemohl ubránit pocitu, že by je raději místní měli do jednoho pozabíjet, než aby riskovali, že se Dravec dostane na Zemi.

"Na to čekají?" zeptal se.

Nemají ve zvyku využívat násilí. Takové jednání by je vystavovalo riziku ovládnutí Dravcem.

"Tak co budou dělat?"

To záleží na nich. A také na vás.

Ben vstal. Cítil, že už nemůže dále otálet. Potřeboval něco udělat teď hned. Ze všeho nejdříve z kola nad oltářem znovu vyjmul masku Dravce, jíž tam sám dřív tak neuvážlivě vrátil.

"Musím je varovat," rozhodl.

Přeji ti štěstí, Bene Moxo. Třeba se ještě shledáme.

Ben po tom netoužil, ale vážil si pomoci té pozoruhodné bytosti, která se před ním vznášela v prostoru, a tak jí alespoň poděkoval. Mrak zmizel.

Nevěděl, kde přesně se geologická skupina nacházela, a tak se rozhodl ostatní kontaktovat. Než ale stačil sdělit svému dronu instrukce, uslyšel za sebou prasknutí větvičky. Otočil se. Kus od něj stál muž. Domorodec. Stál v houští bez hnutí, jako by vyrůstal ze země. Jeho tvář byla pomalovaná červenými symboly. Vypadal jako lovec. Měl mohutnou postavu, na krku mu visel kousek iridonu a ve zdvižené ruce držel sekeru. Dravec.

Moment nehybnosti trval jen zlomek sekundy.

Ben vystřelil kupředu a vrhnul se po hlavě do houští za oltářem. Kovový náraz dosvědčil, že první obětí se stal jeho dron - a s ním deníkové záznamy a jakákoliv možnost kontaktovat ostatní. Na truchlení ale nebyl čas. Lovec se hnal za ním a Ben utíkal, co mu zbytky sil stačily. Nevěděl, kam běží. Věděl jen, že když se zastaví, nebo když ho lovec dostihne, zemře. Zakopával o kořeny, ale nezpomalil. Nemohl popadnout dech, ale běžel dál. Prodíral se vpřed hnán tou nejzákladnější touhou. Sráz, k němuž směřoval, neviděl, dokud nestál téměř u jeho okraje. Stromy se náhle rozestoupily a před Benem se otevřela propast. Na poslední chvíli zastavil. Podíval se přes okraj. Hluboko dole se hnala řeka, ale bylo v ní příliš mnoho kamenů na to, aby mohl skočit. Ze srázu však sem tam vyčnívaly silné kořeny, které při troše optimismu mohly posloužit jako žebřík.

Dusot těžkých nohou se blížil. Ben se zachytil nejbližšího kořene a začal se s jeho pomocí spouštět dolů. Sestoupil asi o tři metry, když se lovec objevil nad ním. Zuřivě na něj vycenil zuby.

Ben na okamžik strnul, ale rychle se vzpamatoval a pokračoval v sestupu. Nesměl tu zemřít. Nesměl. Potřeboval víc času. Tentokrát ne sám pro sebe, ale proto, aby varoval ostatní. Musí jim říct pravdu. Netušil, jestli mu budou věřit, ale musí to aspoň zkusit.

Dovedl si živě představit, co by se stalo, kdyby se Dravec dostal na Zemi. Tolik lidí by bylo na jeho frekvenci! Co kdyby si je všechny podmanil? Jejich civilizace měla víc chyb, než dokázal spočítat, ale snažili se. Na světě už dávno neexistovaly války, nikdo nežil v chudobě, natož aby trpěl hlady. Všichni měli přístup k pitné vodě. Nezasloužili si, aby je ovládlo něco... něco takového.

Podíval se vzhůru. Lovec na něj cosi křikl - zřejmě v místním jazyce - a silně dupnul nohou. Pak znovu. A znovu. Ben si myslel, že tím dává najevo svůj vztek - než náhle lovec uskočil zpět. Horní lem srázu se odlomil a vše se začalo sunout dolů. Benovi blesklo hlavou, že měl přece celou tu dobu zbraň. Mohl lovce zastřelit. Ale už bylo pozdě. Masa hlíny a kamení se valila přímo na něj. Okamžitě se pustil a doufal, že ve svém pádu mine kameny a dopadne do vody.

Stál před oltářem.

"Jsem mrtvý?" zeptal se mraku po svém boku.

Ano.

"To je v háji." Tušil, že by ho to mělo štvát, ale necítil nic.

Chtěl se zeptat, co s ním bude dál, ale vtom si všiml, že masky na kole nad oltářem byly opět kompletní. Maska dravce byla na svém místě.

"Jak to? Přece jsem ji sundal!"

Lovec ji vrátil zpět.

Ben se natáhl, aby to opět napravil, ale přestože pod prsty cítil hladké dřevo, nemohl masku sejmout. Pak pochopil, čím to nejspíš bylo. Povzdychl si. Zadíval se na pyramidu na oltáři. Najednou ji viděl v úplně jiném světle - ne jako zdroj bohatství a slávy. Ale jako něco zrádného, nepředvídatelného.

Cítil zvláštní prázdnotu. Nepamatoval si okamžik své smrti. Nejspíš se na kamenech rozbil na kaši, takže nebylo o co stát. Přesto ho to zneklidňovalo. Jako by mu někdo odepřel něco podstatného, na co měl právo.

"Moxo! Hej, Moxo!"

Několik hlasů volalo jeho jméno. Poznával je a za krátko je i uviděl. Po pěšině přicházela skupinka legionářů v čele s Kimem. Zastavili se a rozhlíželi kolem. Benovi nevěnovali sebemenší pozornost, ačkoliv stál necelé dva metry od nich. Neviděli ho.

"Zatracenej novinář! Už se bude stmívat," nadával Kimo. "To je den. Napřed Londy, teď Moxa!"

"Hele, tohle je jeho dron!" zvolal kdosi a zvedl pozůstatky Benova elektronického asistenta ze země. "To je divný. Jakoby ho něco rozseklo."

Ostatní se tvářili znepokojeně, ale Kimo dronu nevěnoval pozornost. Udělal pár kroků blíž k oltáři. Dřevěné kolo se s tichým zavrzáním pootočilo. Nad pyramidou z iridonu teď stála maska dravce.

"Ale ne," vydechl Ben. Viděl, jak se Kimovi rozzářily oči. Věděl, co přijde. Stejně jako věděl, že tomu nemůže nijak zabránit.

Kimo zvedl pyramidu a pozorně si ji prohlédl s hladem vepsaným ve tváři. Vtom si Ben všiml, že se mezi stromy objevil rudý mrak. Blížil se a rostl. Ben ho sledoval s klesajícím srdcem. Dravec by těžko našel někoho, kdo by byl víc na jeho frekvenci než Kimo.

Ostatní legionáři si nevšimli, když mrak prostoupil četařovo tělo.

"Vracíme se zpět k nalezišti," rozhodl Kimo. "Budeme pracovat celou noc a ráno odletíme."

Muži si vyměnili překvapené pohledy.

"Ale, pane, neměli bychom riskovat-"

"Řekl jsem, že budeme pracovat přes noc!" přerušil ho Kimo ostře. Potom se podíval přímo na Bena a křivě se pousmál. Neřekl ale nic. Místo toho se otočil na patě a zamířil pryč. Legionáři ho následovali.

"Ta věc se nesmí dostat na Zemi!" zvolal Ben, sotva znovu osaměli.

Proč ti na tom ještě záleží? Teď patříš do světa mrtvých.

"O mě přece nejde! Co všichni ty lidi na Zemi? Nemůžeme jim tam poslat tohle!"

Ten, co bdí nad mrtvými, chvíli mlčel.

Co chceš dělat, Bene Moxo? Už nemůžeš působit ve fyzickém světě jako dřív.

Ben mu nedokázal odpovědět. Chtěl jim zabránit, aby odvezli iridon na Zemi. Chtěl zastavit Kima, kterého nesnášel ještě předtím, než ho začalo ovládat krvelačné mračno. Ale jak? Místní se nechtěli uchylovat k násilí, aby před Dravcem ochránili sami sebe. A on nemohl působit ve fyzickém světě. Co mu tedy zbývalo?

Přemýšlel tak usilovně, že kdyby byl ještě živý, nejspíš by ho začala bolet hlava.

"Poslyš, předtím jsi zmínil, že jste mohli ovládat zvířata," vzpomněl si najednou.

Je to tak.

"Dokázal bych to já?"

Mrak mlčel. Jeho tvar se neustále proměňoval a bílá energetická vlákna zářila.

Nevím.

"Tak mi to pomoz zjistit! Prosím."

Ticho, které následovalo, se zdálo nekonečné. Ben se domníval, že Ten, co bdí nad mrtvými, tak dlouho zvažuje jeho žádost, a když už ho naděje, že se pomoci dočká, pomalu opouštěla, zaslechl z pralesa zvuky. Nejprve mu to připomnělo vrčení motoru, ale záhy se mezi stromy objevilo zvíře. Nebylo velikosti tygra, ale menšího koně. Hlava vzdáleně připomínala kočkovitou šelmu, ale čumák byl protáhlejší a z tlamy trčely čtyři spodní špičáky ostré jako nože. Zvíře mělo hladkou šedou srst s téměř metalickým nádechem, silné končetiny s drápy a hřbet porostlý dlouhými nebezpečně vypadajícími ostny, které se střídavě ježily a opět pokládaly.

Tady ho máš, Bene Moxo. V našich řekách se nachází mnoho iridonu. Zvířata jeho drobné části nezřídka polknou, když chodí pít. Díky tomu s nimi můžeme mluvit.

"A díky tomu s nimi můžu mluvit já," dodal Ben a vzápětí ho napadlo, jestli o tom ujišťoval svého zvláštního průvodce, nebo sám sebe.

To se uvidí.

Zvíře zatím došlo až k nim. Pokusilo se neúspěšně otřít bokem o mrak a pak se podívalo přímo na Bena. To ho zaskočilo, byl přece mrtvý. Nějak si myslel, že zvíře ho neuvidí. Nejspíš věřil, že nasedne do jeho hlavy jako do vznášedla a bude se moci pustit do plnění svého odvážného plánu. Ale tak snadné to zjevně být nemělo.

"Ahoj Moxožroute," zamumlal s nervózním úsměvem. Zvíře se k němu obezřetně rozešlo a pokusilo se ho očichat. Samozřejmě zbytečně. "Neboj, já ti neublížím."

Připadal si jako blázen. Ve skutečnosti měl z toho zvířete hrůzu. Nezáleželo na tom, že byl po smrti, takže sežrání už se bát nemusel. Když se díval do těch velkých, ledově modrých očí, měl dojem, že mu tuhne krev v žilách.

Snažil se soustředit na to, co měl v plánu. Potřeboval fyzické tělo, aby mohl Kimovi zabránit v opuštění Iridonie. Pravda, lidské by se mu hodilo výrazně víc, ale zrovna teď byl ochotný vzít cokoliv.

"Pojď, Moxíku, pojď," šeptal a přejížděl rukou po překvapivě hladké srsti. Zvíře neprotestovalo, i když to možná bylo tím, že nic necítilo. "Co mám dělat teď?"

Nalaď se na jeho frekvenci.

Kdyby Benovi takovou radu dal někdo včera, velice by se podivil. Teď už nikoliv. Dál zvíře hladil a snažil se vidět svět jeho očima. Ano, byl to dravec, ale ne takový jako Kimo. Lovil pro přežití, ne pro zábavu. Plížil se lesem za kořistí, když měl hlad. Pil z řek skrývajících zrnka iridonu, když měl žízeň. Zabíjel, když musel.

Hlavou mu začaly probleskávat obrazy. Cesta lesem, výhled z oblíbené větve, úkryt v nízké jeskyni daleko odsud, mláďata. Jeho Moxožrout byla samice. Zavřel oči a udělal krok. Ponořil se do zvířecího těla a splynul s ním. Na okamžik pocítil podivné brnění, ale když se pak pohnul, zjistil, že zvíře se pohnulo taky.

Otočil hlavou a viděl, jak se kousek od něj vznáší Ten, co bdí nad mrtvými.

Kéž uspěješ, Bene Moxo.

Cestu zpět k lodi tentokrát našel snadno. Jeho nos rozeznával sebenepatrnější pachy ve vzduchu a ihned si všímal těch, co do lesa nepatřily. Jeho instinkt mu radil vyhnout se jim. Ale to právě teď udělat nemohl. Kolem se šeřilo, ale jeho oči se snadno přizpůsobily a pronikaly i nejtmavšími zákoutími. Našlapoval měkce a neslyšně. Proplouval pralesem jako štika divokou řekou a zjistil, že ač je mu zvířecí tělo naprosto cizí, současně si užívá pocit síly, ladnosti pohybu a ostrosti smyslů. On za svého života neoplýval ani jedním.

Když dospěl k okraji lesa, panovala kolem hluboká tma. Jen loď byla osvětlená a kolem ní v kruhu zářily bezpečnostní pochodně. Benův plán byl obecný, ale v zásadě velmi prostý - poškodit loď tak, aby se nedala opravit. Tušil, že kvůli tomu bude muset vniknout dovnitř. Naštěstí pokud si Dravec prosadil svou, většina posádky teď pracovala na nalezišti.

Plížil se blíž vysokou trávou. Loď vypadala opuštěně a strašidelně. Cizí pachy jeho zvířecí tělo znervózňovaly a on cítil, jak se zvíře snaží vymanit z jeho kontroly. Nemělo k němu důvěru a chtělo se vrátit do bezpečí. On ale nepovolil. Ve zvířecím těle nemohl nástupní dveře otevřít; potřeboval přilákat pozornost stráže.

Paprsek mezi bezpečnostními pochodněmi neviděl, ale věděl o něm. Místo aby ho přeskočil, úmyslně kolem pochodní prošel a paprsek přerušil. Na první pohled se nic nezměnilo, ale uvnitř lodi se nepochybně spustil alarm. Popoběhl a zalehl do trávy tak, aby byl skrytý za rampou ve chvíli, kdy někdo otevře dveře a půjde prověřit situaci. Ležel a cítil, jak jeho zvířeti tluče srdce.

Neboj se, maličká, dnes v noci se v pořádku vrátíš domů k mladým.

Nevěřila mu. Cítil to. A v té chvíli začal sám pochybovat o správnosti svého jednání.

Než ale mohl ten vnitřní konflikt urovnat, dveře zasyčely a rampa se spustila dolů. Po ní vykročil jeden z legionářů s pistolí v ruce. Obezřetně scházel dolů. Ben slyšel jeho dunivé kroky. Zvíře vyrazilo, než mohl on sám udělat jakékoliv rozhodnutí. Bez varování vyskočilo na rampu, zakouslo se legionáři do ramene a na druhé straně ho strhlo s sebou zpátky do trávy. Netrvalo to déle než pár vteřin. Ben potřeboval dvakrát tolik, aby se vzpamatoval a zastavil zvíře trhající legionářovo tělo na cucky svými zuby a drápy. Donutil ho přestat a poodstoupit stranou. Zvíře prudce oddychovalo a olizovalo si čenich. Pach krve byl silně cítit ve vzduchu, její chuť mu ležela na jazyku.

Legionář byl mrtvý. Ben neviděl jeho tvář - naštěstí. Byl paralyzovaný hrůzou z toho, k čemu právě došlo. Nechtěl nikoho zabít. Chtěl jen ochromit loď! Zvíře využilo okamžiku jeho zmatku a dalo se na útěk. Ben se nepokoušel ho zadržet. Vzdal se vlády nad jeho tělem a jen se vezl.

Nevezl se ale dlouho.

"Pierre!" ozvalo se za nimi a vzápětí: "Ty bestie!"

První zásah vyvedl běžící zvíře z rovnováhy. Ben cítil, jak ztratili kontakt se zemí, udělali pár přemetů a zůstali ležet v trávě. Pak přišla ostrá bolest. A další zásah. A další. Snaha zvednout se byla marná. Zvíře křičelo bolestí a strachem a Ben se ocitl vyvržený do prostoru. Zůstal vedle těla, které teď silně krvácelo z mnoha ran a škubalo sebou. Legionář přiběhl až k němu a přes Benovy neslyšné protesty vystřelil šelmě mozek z hlavy. Nářek a pohyb ustaly. Ben s hrůzou hleděl na tělo zvířete, jemuž slíbil, že se ještě dnes vrátí v pořádku domů.

Cítil se příšerně. Měl to nechat být! K čemu se do toho vůbec pletl? Ničeho nedosáhl a jen zavinil dvě zbytečné smrti!

Loudal se pralesem zpátky k oltáři. Ani nevěděl proč. Možná že to byla jediná cesta, kterou znal. Všechno ztratilo smysl. Jeho život se mu jevil jako odlesk zbytečnosti ve výloze marné snahy být něčím víc. Komu svým životem kdy prospěl? Dobrá, odhalil korupci v Senátu. Ale k čemu to bylo? Přijdou další zkorumpovaní politici. Nebyla nakonec korupce s politikou spjata od počátku věků? Alespoň na Zemi to tak bylo. Ve všech státech ve všech dobách - od pravěku po vesmírný věk. Byl tenhle svět jiný?

Snaží se být.

Ben nestál o společnost Toho, co bdí nad mrtvými. Styděl se.

"Chtěl bych být sám," oznámil mu.

Ne, nechtěl. Toužíš po společnosti, ale obáváš se, že tě budu soudit.

Zatraceně, pomyslel si Ben, ono se vážně nedá lhát někomu, koho má člověk v hlavě.

Ne, nedá. Ale mě se obávat nemusíš. Já nesoudím, ani neodsuzuji. Kdybych to dělal, nemohl bych být tím, čím jsem, a bdít nad mrtvými. Smrt musí být všepřijímající.

"Nechtěl jsem, aby kvůli mně zemřeli."

Nebezpečí Dravce nespočívá jen v lákavosti moci. I špatné kroky pro dosažení dobrých cílů mohou vést do záhuby. Proto se naši lidé zdráhají vaši výpravu zničit. Bylo by to pro ně velmi snadné, ale obávají se, jakou cenu by za to zaplatili.

Ben chvíli naslouchal nočnímu lesu. Už dávno se mu nezdál nepřátelský. Teď ho ty zvuky uklidňovaly.

"Je zdejší civilizace opravdu tak čistá, jak říkáš? Nebo je to jenom póza?"

Čistota není něco, co je lidské mysli vlastní. Ale pokud se ta póza, jak říkáš, zachovává důsledně celý život, není to ve výsledku totéž?

"Není," zamračil se Ben, "protože to není skutečné. A říkal jsi, že Dravec reaguje na to, co je uvnitř."

Dokonalost je nedosažitelná. Co se počítá, je záměr.

"Potom má tenhle svět možná naději," odtušil Ben.

Ten, co bdí nad mrtvými, chvíli mlčel.

Pojď, řekl nakonec. Chci ti něco ukázat.

Ben si nejdřív myslel, že ho vezme k nalezišti, ale nikoliv. Proplétali se mezi kmeny a vzdušnými kořeny směrem na západ. Terén se pozvolna měnil, kolem se začaly objevovat skály a stromy řídly, až nakonec zmizely úplně. Jeho průvodce ho vedl ke Skalistému hřbetu. Na jeho vrcholech se zastavili. Na jedné straně se pod nimi otevíral výhled na prales. Byl tak rozlehlý, až se zdálo, že neměl konec. Čtyři drobné měsíce visící na obloze ho do stříbrna a propůjčovaly mu vzhled snového moře.

Podívej se na druhou stranu.

Ben ho poslechl a spatřil něco, co vůbec nečekal. Věděl, že na druhé straně Hřbetu leží město. Ale ani ve snu si nepředstavil, že takové. Rozpínalo se na hladině obrovského jezera a koupalo se ve zlatém světle. Tvořily ho obytné komplexy tvaru stupňovitých pyramid. Bylo příliš daleko na to, aby Ben rozlišil cokoliv víc, než základní tvary a dvě hlavní ulice, které město protínaly do kříže a sbíhaly se v jeho centru - u pyramidy, která svou rozlohou i výškou dalece překonávala všechny ostatní.

To je Ayantra. V naší řeči to znamená Budoucnost.

Budoucnost. Ben se pousmál. Ještě chvíli obdivoval pyramidové město a pak se znovu otočil zpět směrem, kterým Kimo nutil geology a legionáře pracovat, aby zrána mohli naložit iridon a vyrazit domů.

"Když se tak dívám tam dolů a myslím na všechno, cos mi řekl, ptám se sám sebe, jestli si Země vůbec zaslouží být zachráněna. Možná by bylo lepší nechat Dravce, aby tam odletěl. Aspoň by nemohl páchat škody tady."

Styděl se za takové myšlenky, ale nemohl si pomoci. Proč neodepsat to, co už je stejně poškozené, v zájmu ochrany něčeho čistého, cenného? Dávalo to krutý smysl. Ale kdo svěřil jemu pravomoc, aby o tom rozhodoval?

Ten, kdo bdí nad mrtvými, však jeho myšlenkové pochody opět vychýlil zcela nečekaným směrem, když odpověděl:

Pokud Dravec odletí, napáchá víc škod tady než na Zemi. Naši lidé se potřebují obávat Dravce.

"Jak to...," začal Ben, ale svou otázku nedopověděl. Sám totiž pochopil, jak to jeho průvodce myslel. A s tím pochopením se vrátilo i odhodlání udělat, co je třeba. "Poslyš, zkoušeli jste někdy ovládnout počítač nebo robot?" zeptal se váhavě. V hlavě se mu totiž právě rodil nový plán.

Nikdy jsme to nepotřebovali zkoušet.

"Hm. Tušíš, kde bych našel Londyho?"

Samozřejmě. Tvůj přítel se rozhodl zůstat ve Městě mrtvých.

Na obzoru se objevily první paprsky slunce a zalily Skalistý hřbet okrovou glazurou. Ben s Londym stáli bok po boku na zvětralém útesu lemujícím prales. Londy měl ruce v kapsách té příšerné khaki bundy. Ben nechápal, proč ji ještě stále nosil. Už nebyl legionářem. Dokonce ani nebyl živý. Lpění na uniformě se zdálo přinejmenším úsměvné. On sám bundu zahodil, jakmile zjistil, že může, a nechal její energetickou stopu, aby se rozpustila kdesi ve stínu gigantických stromů.

"Už by měli startovat," informoval ho Londy. Ben přikývl.

Chvíli na to se před nimi obrovskou rychlostí mihla stříbrná skvrna a napálila to přímo do Skalistého hřbetu. Náraz doprovázela ohlušující rána a exploze. Hořící zbytky Spacebusu se ze skály zřítily dolů na kamenité úpatí a tam dohořívaly. Ben s Londym vše mlčky pozorovali.

"Proč jsi mi s tím nakonec pomohl?" zeptal se po chvíli Ben. Dobře věděl, že bez Londyho by nikdy nedokázal změnit data v navigaci lodního počítače, aby při startu místo do vesmíru zamířila do nejširšího místa Skalistého hřbetu.

"Protože si myslím, že máš pravdu. Země už není náš domov, tohle je. Jsme mrtví, kámo. Budeme tady navždycky. A to nejspíš znamená, že bysme tu jejich zdejší rovnováhu měli chránit, jak nejlíp dovedeme."

"Taky to možná znamená, že bys měl sundat tu děsnou bundu a oblíct si něco, co nosí místní."

"Zapomeň."

Ben se zasmál.

"Víš, že to zkusí znovu," nadhodil Londy. "Dřív nebo pozdějc pošlou další expedici."

"Jasně že jo. A jak dlouho myslíš, že to budou zkoušet, když se jim žádná expedice nevrátí?"

Vyměnili si spiklenecký úšklebek.

Kouř dál stoupal z vraku Spacebusu. Byl tmavě šedý, místy až do černa - než se v něm na okamžik mihl červený mrak, který vzápětí zmizel ve stínech pralesa. Ben se pousmál a sám pro sebe přikývl.