Iridonea - část první

24.09.2019

                                                                                    Vítězná povídka soutěže Povídka Istroconu 2019

"Hola hola, pozemšťané, zdraví vás investigativní novinář Ben Moxa z IN. Pokud nežijete někde v jeskyni, tak jste určitě postřehli plánovanou expedici na Iridoneu. Důvodem expedice je geologický průzkum planety s cílem identifikace nalezišť iridonu, jemuž se také přezdívá cognitium pro jeho fantastickou schopnost reagovat na lidské myšlenky. Iridonea je v tuto chvíli jedinou známou planetou, kde se cognitium vyskytuje. Pokud vše půjde podle plánu, společnost ALWA, která za podpory investorů celou expedici financuje, začne s těžbou iridonu do konce roku. To znamená, že lidstvo čeká vstup do nové, vzrušující éry! A já jsem moc rád, že jsem dostal šanci být u toho.

Zatím to jde skvěle, cestou sem nikdo neutrpěl žádná zranění, pokud nepočítáte jeden přivřený palec, a přistání jsme taky všichni přežili! Teď čekáme, až budeme moci opustit loď a začít prozkoumávat nejbližší okolí. Většinu povrchu Iridoney tvoří pralesy se stromy o výšce mnoha desítek až stovek metrů, takže to určitě bude stát za to. O dalším vývoji expedice vás bude informovat Ben Moxa, investigativní novinář z IN aneb ten, co věčně strká nos, kam nemá."

Ben Moxa vypnul záznamník a spokojeně se rozvalil v křesle.

"Dobrá práce," pochválil ho hologram jeho šéfové problikávající na projekčním lůžku vedle řídícího panelu. "A kdy jim konečně řekneš o své nemoci? Vsadím se, že to pořádně zvedne sledovanost."

"Nezačínej, dobře víš, že teď se chci soustředit na Iridoneu."

Hologramová postava si povzdychla.

"Jak myslíš. Tak aspoň z téhle expedice posbírej pořádně šťavnaté jednohubky."

"Já vím, Ali, maso a krev," mávl s úšklebkem Ben rukou. Šéfová mu věnovala varovný pohled jasně říkající: jestli to zvoráš, jsi letos bez prémií, a přerušila přenos.

Ben se zadíval na temnou zeleň pralesa začínajícího jen pár desítek metrů od místa, kde přistáli. Nikdy nebyl v pralese. Na Zemi žádné nezůstaly a tohle bylo poprvé, kdy dostal možnost přifařit se k nějaké expedici, která opravdu přistála na povrchu planety, místo aby jen kroužila okolo a dolů posílala vozítka a roboty. O podobné příležitosti byla rvačka. Na Iridoneu si brousila zuby řada jeho konkurentů a nic by je nepotěšilo víc, než kdyby to podělal a oni ho mohli vystřídat. Co po něm Ali chtěla, bylo jasné jak facka. Měl expedici náležitě zpopularizovat. ALWA sice všechno zacvakala, ale zadlužila se až po své těžařské uši. Zájem veřejnosti měl vytvořit bublinu, díky níž vyletí akcie a třeba se i objeví další ambiciózní investor ochotný vysolit pár miliard, aby se mohl ohřát ve světle vycházející hvězdy zvané iridon. A ALWA by nepochybně našla na svých účtech nějaké drobky pro Ali a její zpravodajské služby IN.

Ben sledoval zprávy o iridonu od chvíle, kdy vědci poprvé objevili jeho stopové množství v meteoritu spadlém někde na území bývalého Ruska. Kov, který reaguje na lidské myšlenky...

"Hej, nohy dolů z řídícího panelu, kámo!" ozvalo se za ním.

Ben nohy sundal a otočil se. Ve dveřích stál Londy a měřil si ho mrzutým pohledem.

"Jdeš ven?" kývl Ben na jeho khaki bundu, v níž pobledlý mladík vypadal jako moučný červ. Na legionáře mu vždycky přišel trochu nedomrlý, ale byl snad jediný z posádky, kdo s ním nemluvil přezíravě. Ostatní měli neustálou potřebu mu dávat najevo, že zatímco každičký z nich má v expedici své nezastupitelné místo, investigativní novinář je postradatelný. Také se během cesty často bavili nevybíravými žertíky na jeho konto, které podle Bena hraničily se šikanou. Tušil, že za tím špatně skrývaným nepřátelstvím tkvěla obava, že zveřejní různé osobní pikantnosti z jejich cesty - což bylo přesně to, co hodlal udělat. Už měl ve svém soukromém deníku pár slibných záznamů. Protože ruku na srdce - veřejnost nezajímaly zdaleka tolik výsledky geologického průzkumu a reforma pozemských technologií, jako fakt, že kapitán chodí doma na vostro nebo že vedoucí geolog si velmi bolestivě přivřel palec do dveří, když se v noci plížil z ložnice kopilotky Swarmi, které od té doby legionáři s gustem přezdívali kopulatka. Jak říkala jeho šéfová a mentorka - lidi nejvíc táhne sex, smrt a prachy. Proto na něj tlačila, aby otevřeně promluvil o své nemoci. On to odkládal. Na neurčito. Ve skutečnosti vůbec neměl v plánu někdy veřejně oznámit, že trpí extrémně vzácným degenerativním onemocněním mozku, které až doposud u všech nemocných končilo smrtí.

Vážení, já jsem Ben Moxa, a za pár měsíců mi shnije mozek v hlavě.

Všichni ho znali jako toho, co strká nos, kam nemá. Tu přezdívku mu dal před pár měsíci rozzuřený senátor poté, co ho Ben s kamerami v zádech konfrontoval s důkazy o tom, co vešlo do dějin jako největší korupční aféra za posledních padesát let. Ben stále doufal, že nová experimentální léčba, jíž podstupoval, zabere. Pokud ne, chtěl, aby si ho lidé pamatovali jako toho, kdo odhalil korupci v Senátu - ne jako toho, komu shnil mozek.

Ani ostatní členové posádky o jeho nemoci nevěděli. Injekce mu píchal každé ráno asistenční dron a žádnými viditelnými symptomy netrpěl. Zatím.

"Kapitán dal zelenou pro výstup," pokračoval Londy. "Můžeš se jít mrknout kolem. Kousek odsud je nějaká vesnice. Domorodci zdrhli, jakmile uviděli průzkumný drony. Ale pro jistotu si vezmi zbraň."

"Nesnáším zbraně," zavrčel Ben, ale Londy už byl na cestě k východu a nejspíš ho neslyšel.

Jestli Ben zbraně snášel, nebo nesnášel, bylo irelevantní. Asistenční dron sice střelnou zbraň ve výbavě měl, ale nemohl ji používat proti lidem. A jedno obrovské tajemství, které tato planeta skrývala, byla právě existence rasy lidem až nápadně podobné. Bylo to vůbec poprvé, co průzkumníci na takový jev narazili. A ALWA tuto skutečnost držela důrazně v tajnosti. Oficiálně prý proto, že o domorodcích zatím nemají tolik informací, aby mohli dělat závěry, a nechtějí způsobit poprask, který by se posléze ukázal jako naprostá dezinformace. Ben měl jinou teorii. Pokud by ALWA potřebovala domorodce zlikvidovat v zájmu těžby iridonu, nehodilo se jí, aby se o nich na Zemi příliš vědělo. Z toho důvodu měli zakázáno natáčet a pořizovat fotografie a celá posádka byla vázána slibem mlčenlivosti pod nehorázně vysokou pokutou. Bena pokuta netankovala. Za prvé ty peníze stejně neměl, a za druhé tušil, že pokud by zrovna tuto šťavnatou zprávu nechal proklouznout ven, nedožil by se dalšího rána.

Měl povolení domorodce zkoumat, ale jejich fyzickou charakteristiku zveřejnit nesměl. ALWA si nejspíš představovala, že je popíše jako nějaká inteligentnější zvířátka, která se v případě potřeby jednoduše naloží a převezou na vhodnější místo - tedy tam, kde nebudou překážet. Co na tom, že jsou tu doma, prachy jsou prachy.

Když stanul před východem ze Spacebusu ve své vlastní odpudivé khaki bundě, s asistenčním dronem nad ramenem a pistolí u pasu, ocitl se tváří v tvář geologickému týmu doprovázenému několika legionáři. Chystali se k odchodu. Trochu dotčeně si uvědomil, že jemu nikdo legionářský doprovod nenabídl. Samozřejmě. On byl postradatelný.

"Připravený na průzkum, Moxo?" nadhodil drsňácky četař Kimo, vysoký muž s pomalu rostoucím panděrem prozrazujícím, že léta náročných tréninků má už dávno za sebou. On ovšem svůj břišní špek nosil se stejnou hrdostí jako vypracované bicepsy - asi aby dal najevo, že coby ostřílený mazák už má na trochu tuku nárok.

"Vždy připraven, četaři," odpověděl Ben s kapkou ironie, které si nikdo z přítomných nevšiml.

Kimo cosi zabručel a pak dodal:

"My jdeme na severozápad. K útesům. Tam se nám nemotejte. Hornina je silně zvětralá a nebezpečná, mohlo by se to s váma utrnout. Jestli chcete vidět tu vesnici, tak jděte přímo na sever. Zbraň máte?"

Ben neochotně přisvědčil a četař souhlasně zamručel. Pak se k němu naklonil blíž.

"Když bude třeba, klidně střílejte. Takoví zbabělci, co utečou, jakmile se objeví něco neznámýho, si nezaslouží přežít. Budoucnost patří dravcům, Moxo, to si pamatujte."

"Jak říkáte, četaři," přikývl Ben a v duchu dodal: doteď jsem netušil, že vůl je taky dravec.

Expedice vyrazila na severozápad a on na sever. Rozhodně se jim nehodlal nikde plést. Na vrtání v zemi neshledával nic zajímavého.

Iridon se pyšnil třpytivou nálepkou objev století. Nejspíš oprávněně. Možnost ovládat různá zařízení pouhou myšlenkou bez použití mozkových implantátů, které hrozily svým uživatelům celou řadou nežádoucích účinků, výpadky vize počínaje a kolapsem mozku konče, byla opojná. A až doposud nedosažitelná. Implantáty zažily svůj krátký boom už před dlouhou dobou. Jejich hvězda zaplála a obratem zase zhasla. Ben často v žertu opakoval, že je to tak lepší. Už teď podporujeme lidskou lenost a díky mozkovým implantátům by naše těla jen víc a víc degenerovala a slábla, až bychom jednoho dne zjistili, že je vůbec nepotřebujeme. Postupně by zanikala a z nás by nakonec zůstal jen velký mozek komunikující se světem skrze svůj implantát. Bylo dobře, že se od nich upustilo. A ovládání technologie myšlenkou se opět stalo jen zbožným přáním.

Než se objevil iridon.

Teď mohl Ben svou teorii dovést k dokonalosti. Pokud by ovládání myšlenkou nezáviselo na mozkových implantátech, potřebovali bychom mozek? Pokud ne, pak by ani nevadilo, kdyby ten jeho shnil - stačila by trocha iridonu a hotovo, no ne?

Zatímco se blížil k výhrůžně vypadajícímu pralesu sálajícímu tajemnem, myslel na četařova slova. Jeho nabubřelá arogance ležela Benovi v žaludku a on si lámal hlavu, jak svědectví o těchhle nadřazených žvástech dostat ven, aniž by tím riskoval, že se stane potravou dravců. Jistěže v Kimových očích byl investigativní novinář jen žrádlem. Možná o třídu lepším než domorodci, ale přesto - budoucnost patřila legionářům a jejich šéfům, to je to, co mu Kimo sděloval. Blbec jeden.

"Právě vcházím do pralesa. Mířím k jakési opuštěné osadě. Vzduch je těžký, vlhký a bohatý na různé pachy - cítím hlínu, dřevo a cosi štiplavého, zvířecího. Stromy okolo mě jsou tak vysoké, že nevidím do jejich korun. Vzdušné kořeny se klenou všude, některé přelézám, jiné podejdu, aniž bych musel sklonit hlavu. A slyšíte to bzučení, cvrkání a zpěv ptáků? Je to úžasné. Tohle nikde na Zemi nenajdete. Celý les je tak obrovský a živý! Máte pocit, jako by o vás věděl. Jste tu vetřelcem a z pološera vás může sledovat mnoho párů očí, aniž byste o nich věděli. Cítím... pokoru. Já vím, že je to v dnešní době skoro sprosté slovo, ale... zdá se mi, že tím, jak jsme dokonale ovládli zemský povrch, jsme možná zapomněli, co všechno příroda dovede, když ji nikdo netvaruje. Ztratili jsme pokoru. Jestli je nějaké místo, kde ji můžeme znovu najít, pak právě tady."

Ben přepnul na soukromý deník a pokračoval:

"Ještě bych rád dodal, že je tu horko jak v pařeništi a já se potím jako prase. A do toho jen čekám, kdy se na mě vrhne nějaká šelma a pokusí se mě sežrat. I když myslím, že to by si spíš zasloužil četař Kimo. Až si tohle pustím později, zjistím, že jsem pěkně plácal, ale musím přiznat, že mě tenhle les znervózňuje. Působí tak hutně a sjednocené. Rozhodně je proti mně v přesile."

Mezi stromy zahlédl pěšinu. Ukončil deníkový záznam, otřel si zpocený obličej kapesníkem a napojil se na ni. Brzy ho dovedla do vesnice.

"Vcházím do osady. Není tu ani noha. Obyvatelé utekli, vylekaly je naše drony. Vidím kolem sebe obydlí připomínající hliněná iglú. Do jednoho z nich vcházím. Je tu příjemně. Ve zdech je spousta malých okének. Rozhlížím se okolo... Vidím jakási primitivní lůžka, na zemi přímo uprostřed je ohniště, nad ním díra... tady něco, co vypadá jako sušená myš. Ach jo, z tohohle teda žádnou šťávu nedostanu."

S vědomím, že bude muset záznam v lepším případě podstatně editovat, v horším rovnou smazat, protože posluchači by se ukousali nudou, deník vypnul a znovu vylezl ven. Slunce pražilo. Rozhlédl se kolem. Všechny domky vypadaly stejně a žádný nepůsobil příslibem něčeho tajemného, mimozemského. Kdyby aspoň mohl připustit, že zde žije lidská rasa - tedy podle tajných snímků pořízených roboty během první expedice, protože naživo se s nimi zatím nikdo nesetkal. To vyvolávalo tolik otázek! Jaká je pravděpodobnost, že se na vzdálené planetě vyvinou organismy tak podobné lidem? Bylo to vůbec možné? Nebo mezi lidstvem obývajícím Zemi a těmito domorodci existoval nějaký pradávný vztah? Chtěl nad těmito otázkami vést diskusi, a že tu by dokázal udělat pořádně šťavnatou - jeho fantazie momentálně zdárně překonávala rychlost světla. Jenže měl smůlu. Tohle muselo zůstat pod pokličkou.

Pokračoval vesnicí dál. Doufal, že narazí na něco poutavého, ale záhy se ocitl mezi posledními domky a jeho naděje pohasla. Chvíli přemýšlel, že se vrátí, ale nehodlal si užívat další dávku despektu a narážek na jeho postradatelnost kvůli tomu, že neobjevil vůbec nic, co by posloužilo k popularizaci výpravy. Rozhodl se proto pokračovat stezkou, která začínala na konci vesnice a rychle opět mizela mezi stromy. Na hlasitou zvukovou kulisu lesa už si začínal zvykat, ale vlhkost vzduchu ho stále obtěžovala. Každou chvíli si otíral tvář a litoval, že jeho dron nemá externí klimatizaci.

Napůl očekával, že při jeho štěstí povede pěšina ke smradlavým přírodním záchodkům, ale tentokrát měl štěstí. První, čeho si všiml, byly jakési stuhy visící dolů ze stromů. Pak uviděl oltář.

Okamžitě zapnul deník.

"Stojím před jakýmsi oltářem. Nad ním je mohutné dřevěné kolo se šesti maskami. Mohou to být božstva. Dobře, taky by to mohl být kalendář. Ale ne, jsou to božstva."

Všiml si, že jedna z masek vypadla a teď ležela na desce oltáře. Místo ní zůstalo v kole jen prázdné černé místo. Zvedl ji a prohlédl. Připomínala mu nějaké dravé zvíře s červenýma očima. Vsadil ji zpátky na její původní místo. Kolo se s tichým vrzáním pohupovalo ve větru sem a tam a pak se pootočilo. Ben od něj dal radši ruce pryč, jako by se bál, že mu někdo vynadá, že s kolem točil on.

Raději pokračoval s komentováním.

"Dole pod kolem je šipka. Teď zrovna ukazuje na něco, co vypadá jako maska lebky. Možná bůh smrti? Uprostřed oltáře leží dlabaná dřevěná mísa s nějakými plody. Obětina nejspíš? Ožírá ji jakýsi létavý hmyz, ale bohové se určitě rádi rozdělí. A vedle mísy po obou stranách stojí lebky. Jsou to lebky domorodců, nebo jejich nepřátel? Možná v bitvě sťali protivníkům hlavy a věnovaly je svým bohům jako poděkování. Nebo jsou to hlavy místních? Obětovali se sami, nebo byli brutálně zavražděni, aby si vesnice pojistila přízeň krvežíznivých bohů?"

Spokojeně sám pro sebe pokýval hlavou. To už je lepší - maso a krev. Rozhlédl se.

"Všude kolem oltáře visí dlouhé stuhy. Označují posvátné místo, nebo znamenají něco víc? Jsou na nich symboly..."

Chtěl si je prohlédnout zblízka, ale nedosáhl na ně. "Může to být písmo? Hm, možná jsou to modlitby. Nebo jména zemřelých. Páni, tohle je opravdu mystické místo. Jsem rád, že jste tu se mnou, protože mi z toho jde úplně mráz po zádech."

Najednou zmlkl. Jeho pohled znovu padl na šipku pod dřevěným kolem. To nebyla šipka! Byla to pyramida. Vyrobená z velmi zvláštního kovu...

"To přece nemůže být...," zamumlal zaraženě. Uvědomil si, že deníkový záznamník stále běží a rychle ho vypnul.

Přiblížil se. Pyramida stála uprostřed zvláštní sady symbolů vypálených do dřevěné desky oltáře. Připadalo mu, že by se dala zvednout. Natáhl roztřesenou ruku a pyramidu do ní uchopil. Vešla se mu do dlaně, ale na svou velikost, byla překvapivě těžká. Natáčel ji sem a tam. Vrhala duhové odlesky. Nikdy neviděl tak velký kus, ale přesto nebylo pochyb, že šlo o iridon. Cognitium. Do této doby vždy nacházeli jen drobounké vločky. Ben si uvědomil, že co zrovna držel v ruce, mělo větší hodnotu, než celá ALWA.

Zřetelně cítil příval adrenalinu, který mu rozpumpoval srdce.

Pokud s tím dobře naloží, může to pro něj znamenat novou budoucnost. Budoucnost, v níž nebude muset poslouchat pitomé dravčí kecy četaře Kima a jemu podobných. Nejspíš by už nemusel nikdy pracovat. Nebo by si mohl založit vlastní zpravodajský kanál a konečně si sám určovat styl reportáží. Už žádná buzerace a ostré lokty v IN. Žádné maso a krev.

Netrvalo dlouho, než se rozhodl, že pyramida poputuje přímo do útrob jeho batohu. Rozhlédl se a než batoh znovu zapnul, vytáhl z něj láhev vody, jako by chtěl neviditelným pozorovatelům dokázat, že žízeň byla tím jediným motivem, proč do batohu lezl. Opět se rozhlédl. Kakofonie zvuků kolem něj pokračovala bez přerušení dál a jediným svědkem jeho jednání byl mlčenlivý dron. Zkrátka na první pohled se nic nezměnilo.

Ve skutečnosti se ale změnilo hodně. Ben Moxa, investigativní novinář, právě přestal být žrádlem.

Vydal se zpět. Chtěl pyramidu co nejrychleji uložit do bezpečí svého boxu se špinavým prádlem. Jenže neušel ani pár metrů a hlavou mu začaly vrtat pochybnosti jako červotoči starožitným nábytkem. Jak takový kus iridonu prodá? Komu? Jak utají, odkud ho má? ALWA si pochopitelně může nárokovat cokoliv, co se během expedice najde. Možná by měl počkat... Ale zase nemohl čekat moc dlouho - pro případ, že by jeho léčba-

Máš něco, co ti nepatří.

Ben se zastavil na místě, jako by ho zarazili do země. Otočil se.

"Haló?"

Nikoho neviděl, nikdo neodpovídal. Les si dál cvrkal, bzučel a zpíval jakoby nic.

Nejspíš se mu to zdálo. Všechny ty zvuky okolo si notovaly s jeho špatným svědomím. Přidal do kroku. Světlo teď bylo nějaké divné, nafialovělé. Nejspíš to způsobovalo mírně odlišné složení atmosféry, nebo tak něco.

Na černém trhu by třeba mohl iridon prodat i teď. Jenže jak a komu? Neměl žádné kontakty, i když tušil, kde si je opatřit. Ale co kdyby naletěl? Nebo ještě hůř - co kdyby se o tom dozvěděla ALWA?

Stále mu připadalo, že ho někdo sleduje. Byli to ptáci ve větvích, nebo si na něj brousilo zuby něco většího? Prý tu žily šelmy velikostí tygra se hřbetem pokrytým dlouhými ostny. Ještě ani neměly jméno, protože nikoho nezajímaly dost na to, aby jim nějaké dal. Vedle iridonu bylo vše ostatní zanedbatelné. Šelmy měly žít dál odsud - v nížinách poblíž řek. Jenže co když se některá z nich zatoulala? Možná, že kdyby ho sežrala, hned by se výprava dočkala té správné popularizace. Veřejnost by dostala své maso a krev - nebo spíš ohlodané kosti. A šelma by pak třeba i získala jméno.

"Vylez, Moxožroute," procedil mezi zuby a těkal očima po neprostupné zeleni. Jeho dron zůstával v klidu, takže se nezdálo, že by mu hrozilo nebezpečí. A přesto...

Nejlepší bude se co nejrychleji dostat zpátky k lodi, usoudil a hodlal pokračovat v cestě, ale najednou něco zahlédl. Pohyb. Po pěšině kus před ním cupitalo dítě. Chlapec, možná tak pětiletý. Ben zůstal tiše stát, aby ho nevyplašil, ale vtom se chlapec otočil a on zadržel dech. Chlapec měl na tváři namalovanou tu samou masku lebky, jakou viděl na oltáři. Díval se na Bena a Ben se díval na něj. Pak se chlapec otočil a ťapal dál.

Chvíli trvalo, než ho les spolkl. Ben tiše následoval v jeho stopách. Mlčení ho znervózňovalo, a tak zapnul soukromý deník. Už si ale netroufal mluvit tak hlasitě jako předtím.

"Narazil jsem na dítě na cestě. Znamená to, že se domorodci vrátili do vesnice? Jak budou reagovat, až mě uvidí? Budou agresivní? A co to je s těmi maskami smrti? Chci říct - dítě a maska smrti? To jako vážně? Možná to nakonec nebude ostnatý Moxožrout, co si na mě pochutná, ale domorodci. Mohli by to být kanibalové?"

Chtěl se své úvaze zasmát, ale ten zvuk mu uvízl v hrdle. Na okamžik přemýšlel, že by kontaktoval zbytek výpravy, ale - co by jim řekl? Že ho vylekalo pomalované dítě v lese? Všechno ostatní byl jen výplod jeho fantazie. V duchu si vynadal, že děsí sám sebe. Už dělal reportáže na tolika nebezpečných místech. Byl přece Ben Moxa, zatraceně! Vždycky strkal čumák, kam neměl a nikdy se nebál riskovat, aby zjistil, co je shnilého v království dánském. Tak v čem je to tu jiné?

Jenže on věděl v čem. Bylo to tu moc živé. Všechno ho sledovalo. Už i stromy měly oči. A do toho to divné fialové světlo. Podíval se vzhůru v očekávání, že mu nebe napoví, proč se to dělo. Ale přes hustě rostoucí větve gigantických stromů nic neviděl.

Rozběhl se. Batoh na jeho zádech poskakoval a on zřetelně cítil váhu iridonové pyramidy. S každým dalším krokem ho mlátila do páteře, jako by se mu mstila za to, že ji bez dovolení odnesl.

Je tak snadné přijít na nové místo a vzít si, co se ti zachce jen pro pocit, že můžeš.

To se mu zdálo. Samozřejmě že ano. Ten hlas, co slyšel, byl jen nějaký přelud. Možná nečekané vedlejší účinky experimentální léčby. Anebo se jeho provinilé podvědomí začalo projevovat se znepokojivou mírou asertivity.

Přál si, aby se na něj ty stromy přestaly dívat!

Konečně doběhl na konec pěšiny.

Místo hliněných iglú ale hleděl na strmou skálu. Pod ní stáli či seděli lidé. Lidé s tvářemi pomalovanými maskami smrti. Zmateně se zastavil. Jak to bylo možné? Přece se vracel úplně tou samou cestou, kterou předtím přišel. Měl dojít do vesnice, ne k nějaké skále!

Lidé mlčeli. Pozorovali ho klidnými, lhostejnými pohledy. Byli vyšší, než čekal podle jejich obydlí, převážně štíhlí, se zlatohnědou kůží a s vlasy v různých odstínech hnědé. Oblečení měli jednoduché, ale ušité překvapivě kvalitně. Jejich tmavé oči působily pronikavě a inteligentně. Rozhodně nevypadali jako zvířátka, která se nechají v klidu převézt jinam, pokud se tak ALWA rozhodla.

"Zdravím," pozvedl Ben nervózně ruku, "já jsem Ben Moxa, investigativní novinář... Což je vám úplně jedno, protože nemáte tušení, co to investigativní novinář je. Zeptal bych se vás na cestu, ale nerozumíte mi ani slovo."

Jeho řeč způsobila rozruch. Teď mu všichni kolem věnovali plnou pozornost. Sledovali ho a šeptali si mezi sebou. A potom mu jeden z nich vyšel vstříc.

Byl to mladý muž asi o hlavu větší než Ben. Změřil si ho a pak řekl:

"Jak to, že nás vidíš takhle daleko od oltáře?"

Ben na něj vytřeštil oči.

"Ty mluvíš unijštinou?"

Jak mohl mluvit jazykem Zemské unie? Byl to uměle vytvořený jazyk používaný na Zemi a v koloniích.

Muž mu neodpověděl, jen na něj zkoumavě hleděl. Nevypadal agresivně, dokonce nebyl ani ozbrojený. Benovi se zdálo, že jeho příchod místní spíš udivil, než vylekal.

K domorodému muži se přidala starší žena. Položila mu ruku na rameno a on jí uvolnil cestu, aby se sama mohla pokochat Benovým vzezřením. Prohlížela si ho tak pozorně, až se Ben začínal červenat. Připadal si jako nějaký exponát. Mládě mimozemšťana vznášející se v lahvi s formaldehydem.

"Hej, když si tedy rozumíme, můžete mu ukázat cestu-"

"Nech ho být," rozhodla stařena, jako by ho ani neslyšela. "Ještě mu trochu času zbývá. On to vyřeší."

Na slovo on dala zvláštní důraz, díky čemuž Ben pochopil, že mluvila o někom jiném. Doufal, že teď mu třeba domorodci odpovědí na otázku, ale ne. Muž i žena se otočili, vrátili se k ostatním a víc si ho nikdo nevšímal.

Ben nechtěl zírat, když oni zjevně po kontaktu netoužili. Místo toho se podíval na skálu. Až teď si všiml, že v ní bylo mnoho malých vytesaných okének. A ve většině z nich trůnily lebky.

Vítej ve Městě mrtvých...

Když tohle zaslechl, na nic víc nečekal. Otočil se na patě a spěchal po zpátky.

"Od toho oltáře musely vést pěšiny dvě. Špatně jsem se díval," mumlal si sám pro sebe. Bylo mu horko. Po několika metrech se zastavil. Otřel si obličej od potu, dřepnul si na zem a vylovil z batohu vodu.

"Tuhle expedici mi byl čert dlužen."

Zhluboka se napil. Když láhev uklízel, pocítil najednou silné nutkání znovu vidět iridonovou pyramidu. Nejprve se rozhlédl. Nikoho neviděl. Vylovil iridon a položil si ho na dlaň. Ty duhové odlesky... fascinující, hypnotické...

A nebezpečné.

Ben pyramidu upustil. Slyšel ten hlas tak zřetelně, jako by mu někdo mluvil do ucha. Otočil se, ale byl sám. Les ho pozoroval. Srdce mu tlouklo až v krku. Hodil pyramidu zpátky do batohu a vyběhl směrem k oltáři. Pokud tam nenajde druhou stezku, zavolá o pomoc. A bude mu úplně jedno, jestli se mu Kimo a ostatní budou posmívat a zdůrazňovat, že je jen žrádlo pro dravce. Teď by byl dobrovolně i hovniválem, jen kdyby se díky tomu dostal pryč z tohohle zatraceného lesa s očima!

Během chvilky byl u oltáře. Pot z něj lil tak, že by vypadal stejně, kdyby stál v dešti. Poprvé od chvíle, co do lesa vešel, se mu ale ulevilo. Před oltářem stála postava v khaki bundě se známým profilem.

"Londy?" vydechl. "Ani nevíš, jak rád tě vidím-"

"Spadl jsem z útesu," odpověděl legionář a pomalu se na něj otočil. "Utrhlo se to se mnou."

Ben ho přejel pohledem. Neviděl na něm žádné stopy zranění.

"A jsi... jsi v pořádku?"

Vtom se stalo něco divného. Benovi se na zlomek okamžiku zdálo, že vidí na Londyho tváři namalovanou lebku. Zamrkal a byla pryč. Legionář neodpověděl a obrátil pohled zpátky k oltáři.

Už mi ty lebky lezou na mozek, pomyslel si Ben.

"Hej, Londy, kudy vede cesta zpátky k lodi?"

"Já nevím."

"No a odkud jsi sem přišel?" pousmál se Ben.

"Já nevím."

Ben frustrovaně zavrčel.

"Děláš si ze mě srandu? A proč furt zíráš na ten oltář? Jestli je to nějaká Kimova dravčí hra, tak je pěkně ubohá." Když se nedočkal odpovědi, mávl rukou. "Zapomeň na to."

Otočil se, aby zaúkoloval svůj dron, že ho má dovést zpět k lodi. Měl z toho obavy, protože si nebyl jistý, jestli dron vezme v úvahu tenké vyšlapané pěšinky, nebo ho zase pošle rovnou napříč pralesem, ale už neměl na výběr. V té chvíli ovšem zjistil, že svůj dron nemá. Otočil se kolem dokola. Dron nikde neviděl. Podíval se k oltáři, aby Londymu rázně vysvětlil, že tohle už fakt není sranda, ale Londy byl pryč.

"Skvělý. Geniální!" zvolal. "Doufám, že se bavíte!"

Konečně to pochopil. Byli to oni celou dobu. Sledování, tajemné hlasy... Doprovázet geology je zjevně začalo nudit, takže se rozhodli, že si z něj vystřelí a pěkně ho ztrapní. Co taky mohl čekat jiného?

"Tak jo, konec srandy, už vylezte!"

Bzukot, cvrkot, šustění listů.

"Tohle už je trapný. Aspoň mi vraťte dron, jak se mám asi tak dostat zpátky? To je na stížnost! Anebo na šťavnatý článek o tom, jaký jsou legionáři kreténi!"

Ať se ale rozčiloval, jak chtěl, ať vyhrožoval, ničeho nedosáhl. Zpoza stromů se nevynořili Kimovi legionáři se slzami smíchu v očích, ani se záhadně neobjevil jeho dron. Pozvolna mu začala docházet skutečná závažnost jeho situace. Udělalo se mu špatně od žaludku.

Nepanikař, Moxo, oni tě najdou, uklidňoval sám sebe a soustředil se na dýchání, protože se mu začínala motat hlava. Nádech, výdech, nádech...

Stromy ho pozorovaly.

"Přestaňte na mě čumět!" vykřikl a vzápětí se sám sobě hystericky zasmál. Zakryl si obličej dlaněmi. "Mně hrabe, mně normálně hráblo. To budou ty injekce. Experimentální léčba! Vážení posluchači, Ben Moxa, investigativní novinář, se totálně zbláznil. Prostě mu jeblo!"

Jeho smích rychle utichl. Nechtěl tady zůstat. Chtěl, aby mu mozek shnil za mnoho a mnoho měsíců doma. Nechtěl umřít tady.

Proč ne? Smrt je jen zrcadlová strana života.

"Kdo sakra jsi?" zařval.

Kdo jsi ty?

"Ben Moxa."

A já Ten, co bdí nad mrtvými.

"Co?" Ben se zamračil. Znovu a znovu se rozhlížel kolem sebe, až ho začínalo bolet za krkem, ale nikoho neviděl.

Máš něco, co ti nepatří.

Poslední slova zazněla v jeho hlavě hlasitěji než předtím. A vzápětí se před ním začala formovat postava, jako by se zhmotňovala z ničeho. Vypadala jako stín protkaný sítí bíle zářících vláken. Forma se projasňovala. Ben s otevřenou pusou zíral do míst, kde místo tváře viděl masku smrti.

"Co jsi sakra zač?" zašeptal tak tiše, že sám sebe neslyšel. Postava mu přesto odpověděla:

Už jsem ti to říkal, Bene Moxo. Stejně jako jsem říkal, že to, co jsi vzal, je nebezpečné. Bez stabilizačního systému oltáře je pyramida příliš silná.

Benovy ruce se třásly tolik, že skoro nemohl sundat a rozepnout batoh. Vytáhl iridon a podával ho postavě.

"Omlouvám se, že jsem to vzal. Tady to máš."

Mně pyramida nepatří. Musíš ji vrátit na oltář. Než bude pozdě.

Ben bez dalších otázek poslechl. Rychle postavil pyramidu přesně tam, odkud ji předtím sebral. Sotva iridon s tichým cvaknutím dosedl na své místo, jako by se z Benova hrudníku zvedlo něco těžkého, co mu předtím bránilo pořádně dýchat. Zahlédl pohyb nad svým ramenem a málem dostal infarkt, ale byl to jen jeho dron. Rozhlédl se. Světu se vrátila jeho obvyklá barva, prales působil klidně a mírumilovně. 

(Pokračuje druhou částí zde)