Klamožravka

01.05.2020

(povídka obsadila sdílené 4.-5. místo v soutěži OSKar, původní text před redakční úpravou)


Nejoblíbenější den pro sebevraždu je pondělí.

Milada přejela očima titulek bulvárního časopisu, který se na cestě po kočičích hlavách natřásal v rukou jejího spolucestujícího. Bylo pondělí. Přemýšlela, jestli se tím redakce časopisu pokoušela svým čtenářům něco naznačit. Zatímco autobus s rachocením drncal dál, ona si prohlížela ostatní tváře, jež ji obloklopovaly. Ne že by v nich hledala skryté známky zoufalství poukazující na připravenost potvrdit výsostné postavení prvního dne v týdnu, prostě se jen nudila. Byla tak zvyklá cestou do práce řídit, že teď nevěděla, co se sebou. Popravdě autobusem nejela roky a úplně zapomněla, že zejména na začátku pracovního dne připomíná výlet do Zombielandie. Výlet, který by si byla ochotně odpustila, nebýt toho, že její Rapid stávkoval. Nezbývalo jí než doufat, že se taky nerozhodl při pondělku spáchat sebevraždu.

Tento týden byl od začátku odsouzený k neúspěchu. V pátek měla oslavit své padesáté narozeniny a s tím vědomím přišlo zpytování její dosavadní životní dráhy. Ne, spíš cesty. Slovo dráha v ní vyvolávalo asociaci s rychlejším pohybem. Ale její život se naopak coural. Vždycky si myslela, že v tomto věku už bude někde... že už bude někým. Místo toho nebyla nikde a nikým. A nezdálo se, že by se to mělo změnit.

Autobus ji vyplivnul v ulici lemované rozkvétajícími keříky pustorylu. Jejich jasmínová vůně ji doprovodila až na malé náměstíčko, na jehož rohu se ranní slunce odráželo od celoskleněných dveří s nalepeným nápisem Realitní kancelář DreamHome.

Neplánovala stát se realitní makléřkou. Ta volba přišla jako dočasné řešení po tom, co rodinná firma, pro niž pracovala dobrých deset let, zkrachovala a ona se ocitla ze dne na den bez práce. Po čtyřech letech si ovšem začínala neochotně připouštět možnost, že z dočasného řešení se stalo trvalé, aniž by ji dopředu požádalo o souhlas. Ve svém věku už si nemohla moc vybírat. Ale byla ochotná dělat tuhle práci až do důchodu?

Uhlazená pobočka v reprezentativně neosobním stylu se evidentně rozhodla její otázku iniciativně zodpovědět. Sotva vešla, pozdravilo ji známé bušení doprovázené tlumeným: "Shitty printer!" To Andrew vztekle kopal do kopírky, jako by tím tu zastaralou šedou obludu mohl přesvědčit, aby přestala tvrdit, že jí došel papír, když má plný zásobník. Tento intimní rituál ti dva opakovali téměř dennodenně. Z kuchyně v zázemí se linula nelibá vůně čínských instantních nudlí a kávy. Mojmír Chvostoskok, šéf pobočky, hleděl s důležitým výrazem do monitoru. Nejspíš chtěl u svých podřízených vyvolat dojem, že se již před začátkem pracovní doby věnuje studiu nejnovějšího vývoje realitního trhu nebo tak něco. Možná by to i fungovalo nebýt černé skříně s prosklenými dveřmi, která stála přímo za jeho zády a momentálně odrážela do prostoru pobočky vyvinuté poprsí orámované prostředím Facebooku. O škodolibosti zaměstnanců pobočky jasně svědčilo, že ačkoliv černá skříň zrazovala vedoucího už pár let, nikdo mu to nikdy neřekl. Dobře, to byl jeden důkaz. A taky že mu mezi sebou přezdívali Chvost nebo Ocas. A pánské osazenstvo pobočky to místy dovádělo k ještě expresivnější dokonalosti.

Milada pozdravila vedoucího i brunátného Andrewa, který teď s třískáním opakovaně zavíral zásobník na papír, předstíraje, že ho doplnil právě teď, a odložila si věci u svého pracovního stolu. Každý den začínala tím, že si uvařila konvičku silného rooibosu.

V kuchyni právě snídali Luboš, Judita a Katka.

"Čus, jakej byl víkend?" pozdravil ji Luboš, její nejproduktivnější kolega, kterého si všichni klienti pamatovali díky jeho neúměrně velké hlavě. Dobrý den, mám schůzku s panem... no, s tím pánem s velkou hlavou. Miladě jeho makrocefalie nepřišla ani zdaleka tak komická jako jeho tendence pokládat otázky a nečekat na odpověď. Dělal to všem. I teď jen šoupnul misku od nudlí do myčky a zamířil ke dveřím se slovy:

"Tak, práci zdar."

"Zdar, zdar, soudruhu," odfrkla si pobaveně Judita, která stála u kávovaru s hrnkem v ruce a tmavými kruhy pod očima. Její vlasy byly zešedlé věkem. Konečně, jak říkala. Alespoň už si je na šedo nemusí barvit. Teď věnovala Miladě unavený úsměv a na vysvětlenou dodala:

"Dlouhá noc. Víno, muži, zpět - znáš to."

"Tak určitě," smála se Milada a začala si chystat čaj.

"Ne, kecám. Dcera se vrátila ze svý cesty po Jižní Americe. Ta má příběhy, to bys nevěřila."

Zatímco mluvila, kriticky si sama sebe prohlížela v odrazu na skříňkách s vysokým leskem.

"Hm, dneska mým klientům hrozí při schůzkách srdeční příhoda," poznamenala věcně. "Vypadám jak z remaku Mumie. Navíc se mi zdá, že mám celý ksicht posunutý napravo. Normálně se snažím spát na zádech, aby se ta volná kůže rovnoměrně rozprostřela, ale tentokrát jsem vytuhla na pravým boku."

Milada si nikdy nebyla jistá, co Judita myslela vážně a co v žertu.

"Možná bys měla spát hlavou dolů," navrhla s vážným výrazem. "Třeba by ses pak povislé kůže zbavila úplně."

"Blázníš? A z těch pytlů pod očima budu mít vějíře," pousmála se Judita. Hned ale pokračovala: "Hele, křišťálovou kouli jsem si dneska nechala doma, tak ven s tím. Co tě žere?"

Milada si s odpovědí dala na čas. Rychlovarná konev, která zrovna hučela ostošest jí k tomu dala perfektní záminku. Pak ale konev cvakla, zapípala a rozhostilo se ticho.

"Ale nic. Jen... padesátka na krku a já jsem pořád tady a prodávám byty," pokrčila rameny, aby dala najevo, že o nic nejde.

"A taky garáže," připomněla jí Judita.

"Vlastně ani nevím, na co si stěžuju. Vydělat se dá slušně... jen to asi není to, co jsem si představovala, znáš to."

"Neznám. Já se celý život těším do důchodu, až si budu moct oficiálně říkat stará čarodějnice, chovat třináct černých koček a za úplňku křepčit nahá po lesíku. Co sis představovala ty?"

Milada zalila čaj a zamyslela se. Co si vlastně představovala?

"Dřív jsem chtěla navrhovat a šít oblečení," vzpomínala, "ale to už je nějaký ten pátek. Teď bych ušila tak áčkovou sukni. Ale to je jedno, nechci si stěžovat. Pořád lepší, než být bez práce."

Katka, která do té doby u stolu mlčky žvýkala toustový chleba se smaženým hermelínem, jehož sousta prokládala čtverečky oříškové čokolády a zapíjela jahodovým džusem, si najednou hlasitě povzdechla. Milada s Juditou se na ni překvapeně otočily. Katka se opřela do židle, vyvalila své těhotenské bříško a nasadila provinilý výraz.

"Já bych ti to asi neměla říkat..." začala váhavě.

"Teď už bys spíš měla, když jsi to nakousla," pozvedla Judita vcelku výhrůžně obočí.

"Nechci ti kazit den," povzdechla si znovu Katka a lítostivě se zadívala na Miladu.

"Enigmatické povzdechy mi ho taky nevylepší."

"Tak jo," souhlasila neochotně Katka a ztišila hlas. "V pátek jsem slyšela Chvosta, jak mluví s personalistkou z centrály. Prý potřebuje najít někoho... někoho místo tebe."

Katčin pohled vyjadřoval upřímnou soustrast, ale Milada po krátkém zaváhání jen pokrčila rameny.

"No jo, tak snad mu někoho najdou."

Vzala kouřící konev, čistý hrnek a zamířila zpátky na své místo, kde se připravila k práci jako obvykle. Než se ale stačila přihlásit k počítači, objevila se jí za ramenem Juditina hlava.

"Prosím tě, hlavně se tím netrap, kdo ví, co ta holka slyšela," zamumlala.

Milada se po očku podívala na vedoucího, který zrovna s někým telefonoval a ve snaze vypadat důstojně si vytvářel druhou bradu.

"Nevím, co slyšela, ale jestli mě Chvost vyhodí, tak budu mít docela problém." To bude teprve skvělý dárek k narozeninám, dodala v duchu.

"Shitty printer!" ozvalo se z rohu.

Milada zabloudila pohledem ke vstupním dveřím s nápisem DreamHome. Zdálo se, že chyběl jen podnadpis: Vítejte v panoptiku.

***

"Umíte číst?! Chápete, co znamená realitní kancelář nevolat?"

Katčino sluchátko vibrovalo burácivým hlasem.

"Určitě, jen jsem si říkala, že byste měl znát všechny své možnosti, abyste se mohl rozhodnout, co je pro vás nejlepší," odvětila Katka flegmaticky.

"Pro mě bude nejlepší, když mi už nebudete volat!"

Píp!

"Položil to," konstatovala Katka a zavěsila. Vedoucí, který stál u jejího stolu s rukama založenýma na prsou a bojovným výrazem ve tváři, pokýval hlavou.

"On si na nás vzpomene, až to nebude moct prodat. A ještě za tuhle cenu, co si vymyslel. Kam na to ty lidi chodí?" kroutil hlavou a šel se přesunout k Lubošovu stolu.

Milada, která právě stahovala z foťáku snímky bytu pro nový inzerát, koutkem oka zahlédla, jak se Katka ve své židli sesunula níž a začala si hladit bříško a vzdychat.

"Jsem utahaná," postěžovala si. "A to tady mám ještě tolik kontaktů k obvolání. Ach jo, to je fakt smůla, že jsem otěhotněla, sotva jsem nastoupila."

"Smůla," souhlasila Milada mechanicky. Nikdo nevěřil, že nevěděla, že je těhotná už v době, kdy tu práci brala.

Najednou se Katka ošila.

"Ach jo. Koupila jsem si deodorant s názvem Indická mandarinka. Představovala jsem si nějakou exotickou vůni, ale místo toho prostě voním jako blbá mandarinka."

"Tak zkus vonět jako chytrá mandarinka," navrhla Milada.

Katka cosi zahuhlala a zmizela pod stolem, kde skladovala velkou igelitku se zásobami jídla.

"Ty vole, tohle nikdo nekoupí!" zvolal najednou Luboš.

Chvost ho otcovsky poplácal po rameni.

"Ale no tak, můj nejlepší makléř se přece tak snadno nevzdá."

"Tak se na to podívej, ten byt je úplně debilně řešenej, v baráku není ústřední topení, a navíc koukej ty okna. Ty lidi budou ze všech pokojů čumět do tý betonový opěrný zdi za dvorkem. Tohle se hodí tak na sklad, ne na byt."

Milada se šla Lubošovi podívat přes rameno a po tom, co viděla fotky, jen soucitně pronesla:

"Hodně štěstí."

"Ale no tak," zakabonil se Chvostoskok. "Hele, tady na tý zdi roste nějaký břečťan - to máš výhled do zeleně... no, piš to tam, ať je to do porady hotový."

Milada jen pozvedla obočí, ale neřekla nic a šla si po své práci. Už mnohokrát si od vedoucího vyslechla, že je na tuhle práci moc pravdomluvná a měla by zapojit víc prodejní kreativity. Vzhledem k tomu, že cíle plnila dlouhodobě, jí po čase přestal svou oblíbenou prodejní strategii vnucovat, ale tušila, že jejich příměří by rychle vzalo za své, kdyby zasahovala do způsobu, jakým vedoucí mentoroval svého šampiona.

Těsně před poradou dorazil na pobočku poslední člen jejich týmu, Albert Žampach. Vstoupil do malé zasedací místnosti trhavým krokem, díky němuž vypadal jako Pinocchio s artrózou, a upadl do židle.

"Včera jsem si na kole v těžkým terénu rozmlátil kolena," zasípal bolestí, aby zodpověděl nevyřčenou otázku svých kolegů. "Skoro nemůžu chodit."

Katka ho politovala a otevřela si k rozjedenému banánu pytlík s brambůrkami. Andrew svou lámanou češtinou utrousil na její adresu v souvislosti s banánem pár sexistických komentářů a ona se červenala a chichotala jako rajče v pubertě.

"Česká holka, heská holka," uzavřel spokojeně Andrew.

"To jsem zvědavá, jestli Ocas řekne něco k provizím," zamumlal Albert a zbytek týmu souhlasně zamručel. Firma jim provize za minulý měsíc zkrouhla, protože nesplnili cíl na pobočku. Bylo to poprvé a všichni doufali, že také naposled. Nicméně preventivně drželi své rozhořčení těsně pod bodem varu pro případ, že by tomu tak nebylo.

Když se k nim vedoucí přidal, zdálo se, jako by si naladění svého týmu ani nevšiml. Rozdával světácké úsměvy a sršel pozitivní energií. Poradou proplul jako bitevní křižník mezi pramicemi a nikoho nepustil ke slovu. Jenže měl v týmu Juditu, a tak právě když se chystal poradu rozpustit, ozvalo se:

"A co provize? Zase nám je tenhle měsíc zkrouhnete?"

Mojmír Chvostoskok se zarazil jako když se bitevní křižník střetne s ledovcem.

"Ještě máme pár dní na splnění pobočkovýho cíle. Nepředbíhejme."

"A když nesplníme?" pozvedla Judita důrazně obočí. Vypadala jako někdo, kdo by neměl pražádný problém vedoucího v případě špatné odpovědi ugrilovat a povečeřet s pikantní marinádou.

Chvostoskok přesto nasadil povzbudivý výraz a spiklenecky na ni mrkl.

"Nějak to vymyslím." Načež z místnosti prchl, jak nejrychleji mohl, aniž by působil podezřele.

Po jeho odchodu se na okamžik rozhostilo ticho.

"Shitty boss," utrousil Andrew, čímž dokonale vyjádřil aktuální naladění všech. Ani Milada nevěřila, že Chvost hodlal něco vymýšlet. Jen se nechtěl nechat svým týmem sežrat už dnes, když mohl své utrpení odsunout na konec měsíce.

Cestou zpět ke svému stolu si všimla, že vedoucí stojí před pobočkou a kouří. To vypadalo jako dobrý signál, že nastal čas pro odpovědi, a tak se k němu připojila, přestože s cigaretami dávno sekla. Začala pár komentáři ohledně rapidně se zvyšujících cílů, které jim plánovala centrála.

"Díky tobě, Lubošovi a Juditě to zvládneme," mávl Chvost rukou. "I když upřímně nechápu, jak to děláš, že prodáváš, když těm lidem říkáš všechno narovinu... Ale když ti to funguje, proč ne?" dodal velkodušně.

"Takže jsi s mojí prací spokojený?" zajímala se Milada jakoby mimochodem.

"Cíle plníš, takže jsem," usmál se vedoucí, podíval se Miladě přímo do očí a vyfoukl obláček kouře.

"Co jsem si myslela?" povzdechla si Milada později při obědě v malé řecké restauraci dva bloky od pobočky. "Chvost bere lež jako součást svojí práce. Těžko najednou začne říkat pravdu."

"Lidi lžou, to si neber osobně," pokrčila rameny Judita. "Prostě si tak zjednodušujou život."

"A víš, co je na tom nejlepší? Že já jsem ta divná, když říkám pravdu."

"To je tvoje osobní volba a já ji naprosto respektuju," pousmála se Judita s jiskřičkami humoru v očích. "Ne, dělám si srandu. Já taky říkám většinou pravdu. Jen to zabalím do sarkasmu, takže to nikdo nebere vážně."

Ovšem Milada neměla na vtípky náladu.

"Lhát přece není normální. Nebo by to normální být nemělo. Každý chce slyšet pravdu."

"Každý chce slyšet pravdu?" zasmála se Judita. "To možná každý tvrdí, ale většina lidí se urazí, když jim tu pravdu řekneš."

Najednou se zarazila a zůstala hledět na svůj gyros jako by ji nudličky vepřového masa zhypnotizovaly. A vzápětí se jí po tváři rozlil široký úsměv, který nemohl věstit nic dobrého.

"Možná bychom to mohly otestovat."

***

"To myslíš vážně?"

Byl pátek, den Miladiných narozenin, a hned první dárek ji poněkud zaskočil. Judita jí přinesla exoticky vypadající pokojovou rostlinu s ještě exotičtějším příběhem.

"Naprosto vážně," uculovala se kolegyně. "Dcera ji přivezla od nějakého šamana. Říkají jí tam u nich planta mentivora nebo tak nějak. Prý se to dá přeložit jako klamožravka."

Milada se k ní naklonila blíž. Už jen proto, že se chystala říct, co se chystala říct, si připadala jako cvok.

"Ty mi chceš vážně tvrdit, že nějaká kytka dokáže lidi přinutit, aby říkali pravdu?"

Judita na ni mrkla.

"Věř mi. Dcera to otestovala na své spolubydlící. Neumíš si představit, co z toho vylezlo. Už nemůžu dočkat, co to udělá tady, až se začnou rozmotávat ty klubka lží," zamnula si ruce.

"Nejspíš vůbec nic," ozvala se Katka a viditelně protočila panenky, "vždyť je to totální ezokravina."

Se zafuněním se zvedla a odešla. Milada se za ní dívala a přemýšlela, jak dát Juditě najevo, že zcela výjimečně s Katkou souhlasí.

Judita ji ale předběhla.

"Hele, přece o nic nejde," nadhodila s nevinným úsměvem. "Prostě si ji dej na stůj a uvidíš sama."

"Hm, vlastně proč ne," souhlasila Milada. Květina vypadala zajímavě. Ze širokého kmínku vyrůstalo pár větviček zakončených jasně zelenými, chlupatými poupaty.

Milada jí přidělila místo v rohu svého pracovního stolu a začala vyřizovat korespondenci a plánovat schůzky. Každou chvilku ale její pohled přeskočil ke klamožravce, jako by rostlinu přece jen podezírala, že najednou udělá něco magického. Myšlenky jí poletovaly okolo jako mouchy nad kusem odleželého masa.

Klubka lží... to nebudou klubka. Maximálně tak uzly. Uzlíčky. A beztak je to nesmysl.

Ale co kdyby nebyl. Jak by to asi vypadalo, kdyby květina opravdu uměla, co Judita tvrdila? Na jednu stranu ji ta představa kdovíproč znervózňovala. Na druhou by aspoň konečně věděla, jak to s jejími kariérními vyhlídkami opravdu vypadá.

Nicméně se zdálo, že právě tak mohla čekat, až pokojovka vytáhne kořínky z malovaného keramického květináčku a začne tancovat sambu po její klávesnici. Nic se nedělo a jak den postupoval, Milada klamožravku pustila z hlavy.

"Doufám, že jste nikdo nezapomněli, že po skončení pracovní doby máme oslavu," zahlaholil Chvostoskok před obědem, když se soukal do saka. Všichni přisvědčili, jen Luboš, který hovořil po telefonu s klientem nezareagoval. Právě totiž s bravurou ostříleného obchodníka vysvětloval:

"A co je na tomto bytu zajímavé? Je atypicky řešený a má výhled na uzounký dvorek lemovaný čtyřmetrovou zdí podpírající svah za domem. Dvorek je permanentně ve stínu a všichni pejskaři z domu mezi sebou nejspíš uzavřeli tajnou dohodu, že tam budou vodit své miláčky na ranní a večerní vylučování - alespoň to tam tak smrdí. Jo a ten výhled do zeleně, co uvádíme v inzerátu, neberte moc vážně. Uvidíte maximálně tak mech a břečťan na tý zdi. Takže proč byste si měl tenhle byt koupit? Neměl. Koupil by ho jen blbec."

Luboš položil sluchátko do hrobového ticha pobočky a zůstal sedět jako opařený.

"Co jsem to zrovna udělal?"

"Řekl jsi tomu blbci, co si to chtěl koupit, že je blbec, protože si to chce koupit," odpověděl na jeho řečnickou otázku Albert Žumpach a Luboš nechal se zaduněním spadnout své atypicky široké čelo na stůl.

"Co jsem to zrovna udělal?" zopakoval huhlavě do bílé desky. "Vždyť ten blbec by to možná fakt koupil!"

Milada popadla Juditu za rukáv a vyhrkla:

"Pojďme na oběd, než tam bude moc lidí."

Sotva se ocitly mimo dohled pobočky, zastavila se a otočila ke kolegyni čelem.

"Tohle přece nemohla udělat ta kytka?" Snažila se znít jistě, ale přesto se jí na konec věty vloudil otazník. "Chci říct... to přece není možné... nebo jo?"

Judita jí odpověděla tajemným úsměvem.

"Já jsem ti to říkala. Klamožravka."

"Ale to... to musí být nějaká náhoda."

"Však počkej, ono to bude ještě zajímavější, až začne kvést," těšila se Judita.

Měla pravdu.

V průběhu odpoledne se šla Katka poradit s vedoucím ohledně klienta, který opakovaně rušil schůzky, jež s ním naplánovala. Než spustila, co měla na srdci, zeptala se:

"Neruším?"

A Mojmír Chvostoskok v klidu odpověděl:

"Chvilku vydrž, zrovna se dívám na videa nejhloupějších nehod a tady ten chlápek chce přeskočit berana od hlavy. Vsadím se, že dostane těma rohama přímo do koulí."

Katka se překvapeně podívala na Miladu a Milada na klamožravku. Poupata se začínala otevírat.

***

"Tohle víno jsem přinesl speciálně kvůli tobě," zvedl Chvost do vzduchu láhev s elegantní, minimalistickou etiketou, aby ho všichni viděli, ačkoliv mluvil k Miladě. Nadechl se, aby řekl víc, ale pak zaváhal. "Vlastně ho dostala manželka od klienta, ale protože ona víno nepije, tak mi ho dala, abych nemusel nic shánět. Což... jsem vůbec říct nechtěl."

Několik členů týmu potlačilo pobavené úšklebky a vedoucí zrudnul, ale Milada rychle odpověděla:

"Na tom nesejde, vypadá dobře, tak ho pojďme ochutnat."

Luboš přispěchal z kuchyně s otvírákem a chvíli nato už Chvostoskok rozléval do sklenic rubínově červenou tekutinu a vzduchem se linulo štiplavě ovocné aroma.

"A já zrovna nemůžu," zalitovala Katka a nalila si do své skleničky Coca Colu, za což ji Judita sjela opovržlivým pohledem, ale vzápětí s bezelstným úsměvem nadhodila:

"Vidíš, kdybys neotěhotněla hned po nástupu, mohla jsi s námi oslavovat."

"Po nástupu?" ohradila se Katka. "Když jsem nastupovala, už jsem to měla potvrzený."

"Já myslela, žes o tom těhotenství nevěděla," podivila se na oko Judita.

"Jasně, že jsem o tom věděla. Proč bych jinak do týhle příšerný práce nastupovala? Chtěla jsem jen mít nárok na mateřskou."

Miladě neunikl Juditin vítězoslavný výraz, ani že klamožravka už teď kvetla jak divá, a dokonce jí začala rašit nová poupata.

Katka, která sama sebe tím přiznáním šokovala, se rychle otočila k Juditě zády. Aby změnila téma a spravila si náladu, vypnula prsa a zeptala se Andrewa:

"Nevypadám v tomhle tričku tlustá?" Čekala svůj obvyklý příděl komplimentů, ale místo toho...

"Vypadáš," pokýval Andrew hlavou. "Ale to není vina tričko."

Katka na něj zůstala zírat a on si zakryl obličej dlaněmi.

"Mně se nelíbí česká holka. Mně se líbí česká kluk."

Judita vyprskla víno zpátky do sklenice a začala se tiše chechtat. Milada třeštila oči na scenérii před sebou a koutkem úst zamumlala.

"Co se to tu proboha děje?"

"Takhle to vypadá, když lidi začnou mluvit pravdu," zašeptala potěšeně Judita. "Nakonec zjistíme, že nejpravdomluvnější je náš šityprintr."

"Ach jo, doufám, že sebou zase někde nešvihnu," povzdychl si starostlivě Albert, když si dolil druhou sklenku. "Já totiž vůbec nespadl z kola. Rozbil jsem si obě kolena, protože jsme se s klukama ožrali a já slítl ze schodů. Taky jedna oslava narozenin."

"Tak proč jsi říkal, že jsi spadl z kola?" nechápal Luboš.

"Protože už tak mě tady má většina z vás za loosera, nepotřeboval jsem ztratit zbytky respektu. A zrovna ty," ukázal najednou na Luboše bojovně prstem, "mě nerespektuješ vůbec. Proto jsi mi tehdy ukradl toho klienta. Já ti prostě nevěřím, že tě kontaktoval sám."

"To víš, že jsem ti ho ukradl," přikývl Luboš. "Věděl jsem, že ňouma jako ty by si ho ještě nechal utýct, tak jsem si ho radši vzal sám. Taky jsem to s ním měl do dvou týdnů uzavřený."

"Já ti dám ňoumu, ty kokote!"

Albert se na Luboše vrhnul, ale Andrew ho na poslední chvíli chytil a držel.

"Myslíš si, že když máš velkou hlavu, máš v ní velkej mozek?" hulákal Albert. "Akorát tam máš víc nas-"

"Já že mám velkou hlavu? Co to plácáš, ty debile?"

Albert se snažil Andrewovi vykroutit, zatímco Chvost se neohroženě postavil do ohniska konfliktu. Stihl se jen nadechnout, když vzduchem proletěla Albertova pěst. Kvůli chybě v navigaci skončila ve vedoucího obličeji. Překvapené výkřiky se mísily s nadávkami a najednou byla celá pobočka vzhůru nohama.

"Mám všechny zuby? Mám všechny zuby?" volal v panice Chvostoskok a otíral si krev ze rtu.

"Dobře ti tak, to máš za to, žes kecal ohledně těch provizí!" vpálil mu Albert místo omluvy.

"Dobrý right hook," pochvaloval si Andrew a zálibně prohmatával Albertův biceps.

"Já jsem... já jsem..." blekotal vedoucí, ale nakonec se zmohl jen na: "Já jsem jen nechtěl, abyste byli všichni demotivovaný. Tohle je nařízení z vrchu, s tím já nic nesvedu! Ale třeba to ještě stihneme splnit, Katka vám teď navolává schůzky, prej tam má pár perspektivních klientů-"

"Ale nemám! Řekla jsem to jen, abys neviděl, že jsem ti tu úplně na houby, a nevyhodil jsi mě ve zkušebce!"

"No, to je výborný, takže nám zase seškrtaj prachy!" zvolal Albert.

"Ty si stěžuješ nejvíc ze všech, a přitom právě ty cíle neplníš už ze zvyku," okřikl ho Luboš. "Kdybys radši držel hubu a makal."

"Ty mi říkáš, že mám makat? Minule jsem tě viděl ve fitku, když si údajně měl prohlídky."

"Dobře, takže kdo všechno tady ohledně svojí práce kecá?" zaburácel Chvostoskok.

Luboš na něj vrhl pobavený pohled.

"A co že kecáme? Ty a tvoje sprostý fotky a vtipný videa. O výhledu do zeleně radši ani nemluvím. Ty nemáš komu co vyčítat, vole!"

Hádku přerušil tříštivý zvuk. Milada, která se mačkala ke zdi, aby taky omylem jednu nechytla, se za ním otočila a viděla, že klamožravka z jejího stolu zmizela. Katka stála u otevřeného okna a proužek hlíny na parapetu dosvědčoval, co zrovna udělala.

"A z bezvěrce se stal věřící," pousmála se Judita.

Luboš, Albert a Chvostoskok vypadali, jako by jim někdo nastavil pauzu. Zkoprněle jeden na druhého zírali. Dokud Albert najednou neřekl:

"Byla to fajn oslava. Už radši půjdu. Ještě... ehm... si potřebuju skočit na nákup."

"Já taky," přidal se Andrew a potřásl Miladě rukou. "Heský narozeniny. Trochu crazy, ale nevadí."

Luboš následoval jejich příkladu a Katka se ani nerozloučila a zmizela.

"Já jdu zachránit tu kytku," oznámila Judita, šťouchla do Milady a významně kývla směrem k vedoucímu, který se s unaveným výrazem sesunul do svého křesla a začal se otáčet ze strany na stranu. Milada si povzdychla. Zdálo se, že ještě musela rozuzlovat poslední lež. Počkala, než její kolegyně zmizela za prosklenými dveřmi. Nápis DreamHome právě teď působil ještě nepatřičnější než kdy jindy.

"Míro," oslovila Chvostoskoka opatrně.

"Jestli jdeš kvůli bonusům, tak s tím fakt nic nenadělám," řekl, aniž se na ni podíval. "Můžu jen říct, že mě mrzí, že jsem vám to nemohl říct. Kdybych to udělal, všichni se už do konce měsíce na práci vykašlete."

"To se teď nejspíš stane tak jako tak, ale chci se tě zeptat na něco jiného." Na okamžik zadržela dech, než vyhrkla: "Plánuješ mě propustit?"

Vedoucí zvedl obočí v upřímném překvapení.

"Propustit? Proč bych to dělal?"

"Protože Katka slyšela, že sháníš někoho, kdo mě má nahradit."

Po vedoucího tváři se rozlil chápající úsměv.

"No jo, ale to proto, že odcházím já a tebe jsem navrhl na svoje místo," odpověděl. "Chtěl jsem to oznámit během oslavy, ale... no, sama jsi viděla, že nebyla vhodná chvíle."

"Ty ze mě chceš udělat vedoucí pobočky?"

"Napadá tě někdo lepší? I když po dnešku nevím, komu budeš šéfovat. V pondělí dají nejspíš všichni výpověď." Mojmír Chvostoskok si unaveně protřel čelo dlaní.

***

"A určitě nekecal? Klamožravka už na něj nepůsobila," podotkla Judita.

Ona a Milada seděly na terase útulné kavárny nedaleko pobočky DreamHome. Popínavé růže se objímaly s obnaženými cihlami zídky oddělující terasu od zbytku vnitrobloku a Andrew s Albertem u stolku ve vzdáleném rohu vypadali, že by se jimi rádi inspirovali. Milada je chvilku zamyšleně pozorovala, než si uvědomila Juditinu otázku.

"Myslím, že při té morální kocovině, kterou zrovna trpěl, neměl na lhaní ani pomyšlení." Kývla směrem k oběma kolegům. "Nezdá se ti, že si lidi lhaním spíš život komplikujou? Česká holka, hezká holka," napodobila Andrewa.

"Jasně, že si ho komplikujou," přisvědčila Judita nevzrušeně. "Ale to nám přece jde ze všeho nejlíp, ne? Komplikovat si život."

"Víš, co je na tom nejhorší?" uvědomila si Milada najednou. "Že až když mi Katka řekla, že mě chce Chvost vyhodit, mi došlo, jak mě ta práce vlastně baví. Je to blázinec, to jo," dodala rychle, aby nedošlo k mýlce, "ale taky je to fajn. Nikdy bych neřekla, že mě něco takového bude bavit. Vždycky mi to přišlo jako práce pro..."

Než našla vhodný výraz, Judita jí přispěchala na pomoc:

"Pro zoufalce?" navrhla a Milada s omluvným úsměvem přikývla.

Možná, že tohle byl ve skutečnosti ten poslední uzel, který zbývalo rozmotat. Tahle lež, kterou balamutila sama sebe, protože si nechtěla přiznat, že by se jí práce, již vždy považovala za podřadnou vlastně mohla líbit. Ona přece měla dělat něco důležitého, možná společensky významného. Ale nedělala. Prodávala byty. A garáže. A navíc ji to bavilo.

Ano, bavilo ji to.

Kdo by čekal, že se jí tolik uleví, když si to přizná? Lidé si vážně uměli skvěle komplikovat život. Nepotřebovala něco měnit, aby byla někde a někým. Byla přesně tam, kde být chtěla - uprostřed panoptika DreamHome.

"No vidíš," pousmála se Judita, "teď můžeš být dokonce vedoucí zoufalců."

"Pokud všichni zoufalci v pondělí nedají výpověď," zauvažovala Milada. "Nebo nespáchají sebevraždu."

Jemně šťouchla prstem do klamožravky položené uprostřed stolu a obsypané velkými květy limetkově zelené barvy. Mimo rozbitého květináče, kvůli němuž Judita zabalila kořeny do igelitového pytlíku, se nezdálo, že by pádem z okna nějak utrpěla.

"Co s ní uděláš?"

"Vrátím ji dceři. Chystá se zrovna na praxi do právnický firmy. Tam se bude týhle kytičce dařit."

Judita zvedla svoji sklenku a jemně cinkla jejím okrajem o Miladinu.

"Všechno nejlepší, séfová."