Stopař

02.11.2020

Povídka z roku 2005, kterou také najdete ve sbírce Od všeho trochu.

Podzemní místnost ozařovalo slabé, oranžové světlo, vycházející ze čtyř desetiramenných svícnů. Dva z nich stály na okrajích dlouhého pracovního stolu z masivního dřeva, světlo druhých dvou lemovalo obdélníkový vstup do černého tunelu. Hrubé kontury obnažených cihel na stěně nad pracovním stolem zjemňovaly jasné barvy zlacené malby zpodobňující Anuba, boha se šakalí hlavou. Jeho lesklé oči pronikaly stíny kamsi ke vzdálené protější zdi.

Vedle pracovního stolu stála v mihotavém světle svícnů štíhlá žena v bílých šatech bez rukávů. Její kůže byla snědá a černé, husté vlasy jí v mnoha prstýncích spadaly až do půlky zad. Na obou pažích měla mohutné zlaté náramky a na krku se leskl malý přívěsek tvaru symbolu Ankh. V ruce držela kovovou misku, jejíž obsah pomalu míchala, zatímco zářivými štěrbinami mezi silně nalíčenými víčky pozorovala nahého spáče na kamenném stole v samém středu místnosti.

Rozlehlé ticho přerušovalo jen občasné zacinkání kovu o kov, jak se různé nástroje rychle míhaly v obratných prstech mlčenlivého dlouhána v černém, jenž připravoval přísady, které ona potom přidávala do misky. Vzduch kolem okupovala těžká, nahořklá vůně.

Do chladu tohoto podivného světa spáč na kamenném stole nečekaně procitl. Zůstal bez hnutí ležet s očima upřenýma vzhůru, kde se strop ztrácel v husté tmě. Dlouhán ustal v práci, když viděl, jak ona odložila misku na pracovní stůl a vlnivým krokem zamířila do středu místnosti. Naklonila se nad svého čerstvě probuzeného a prsty mu zlehka přejela po čele.

"Spi!" zašeptala.

Když se probudil podruhé, světlo v místnosti jako by se trochu projasnilo a do jeho mysli se začaly hrnout nové podněty - tiché mumlání svíček v závanu vzduchu z temného tunelu, ostře nahořklá vůně a hlasy; šepot, kterému nerozuměl. U jeho kamenného lůžka stály dvě postavy - muž se ženou. Mluvili na něj, ale jejich slova mu zněla jen jako zvláštní zvukové abstrakce. Žena se usmívala a hladila ho po vlasech. Opatrně mu pomohli vstát. Byl ztuhlý a nemotorný. Jeho tělo ho z nějakého důvodu poslouchalo jen velmi neochotně.

Oblékli jej do světle hnědých, volných kalhot a bílé košile s krátkými rukávy. Dlouhán se pak neslyšně vzdálil, ale ona zůstala. Zkušenými prsty mu masírovala ramena a pak postupně celé ruce, až v nich začal mít cit. Díval se na ni jako očarovaný. Připadala mu tak krásná. Její kůže se sametově leskla a oči jí sálaly hlubokým plamenem. Současně si uvědomoval, že je dlouhán odkudsi ze stínů žárlivé pozoruje.

Během dnů, které následovaly, získal postupně cit v celém těle a přestal mít potíže s pohybem. Jeho chůze teď byla plynulá, krok rázný a rytmický. Začínal se učit mluvit a záhy projevil i první známky sebereflexe. Uvědomil si sám sebe.

Říkala mu Nalim.

"To je moje jméno?" zeptal se jí.

"Je to jméno, které jsem ti dala," odpověděla s vlídným úsměvem.

"Proč?"

Jeho dětská naivita a nevinnost navzdory dospělému tělu jí musely připadat sladké, protože ho s rozněžnělým pohledem pohladila po tváři.

"Každý má jméno. On je Šela," kývla směrem k dlouhánovi, stojícímu u pracovního stolu. Ten se sotva znatelně pootočil a pokračoval v práci.

"Ale ty nemáš jméno," namítl Nalim.

"Ne, já ne."

V té době ještě hodně spal. Když se probudil, vždy byl jeden z nich poblíž. Obvykle ona. Často se dál tvářil, že spí, jen aby ji mohl tajně pozorovat. Šeptem rozmlouvala se Šelou, míchala směsi, kterými ho pak potírala, a dělala spoustu jiných věcí, jimž nerozuměl. Nejradši ale byl, když si sedla na jeho lůžko a on mohl ležet s hlavou na jejím klíně. Hladila ho ve vlasech a vyprávěla mu příběhy, při nichž mu před očima zničehonic vyvstávala podivná místa a věci, se kterými se ve svém podzemním světě nikdy nesetkal. Hodiny mu pak rychle ubíhaly. A po celou dobu stál dlouhán Šela s tváří skrytou ve stínu a pozoroval je.

Kdo by věděl o dění v oné podzemní místnosti, jistě by tušil, že za tímto idylickým obdobím Nalimova neobvyklého dětství se skrývalo něco podivného. Něco, co přes všechnu vnější dokonalost nemohlo být v pořádku. Pro Nalima byla však tato krajina stínů jediným domovem. A on ten domov miloval. Přes zdlouhavá tělesná cvičení a natírání mastmi, přes hodiny trávené opakováním všeho, co jej ona učila, a dokonce i navzdory mlčenlivým Šelovým očím, které se na něj neustále upíraly ze tmy. Uvědomoval si křehkou rovnováhu svého světa a byl ochoten ty nepříjemné součásti přetrpět, jen aby mohl naslouchat jejím příběhům, nechat se hladit ve vlasech nebo pozorovat oheň tančící na koncích knotů a snažit se cítit prstem jeho dotek dřív, než ho plamen popálí na kůži. Čas mu utíkal rychle.

Už brzy se ale měl Nalimův program výrazně změnit. Ta zpráva přišla bez varování a zastihla ho nepřipraveného.

"Naučila jsem tě všechno podstatné," řekla mu ona jednou, když společně stáli vedle pracovního stolu pod Anubovým zpodobněním. "Je čas, abys začal překračovat hranice."

Koutkem oka se podívala na Šelu, který čekal v tmavém koutě.

"Šela tě bude učit bojovat. Musíš být silný. Pamatuj, že tě neomezuje nic víc než tvoje vlastní mysl. Jsi pánem svého tělo a tvé tělo udělá všechno, co si dokážeš představit."

Nalim jí smutně naslouchal a uvědomoval si, že jeho blažené dny se chýlí ke konci. A v tom se skutečně nemýlil.

Šelou udělované lekce byly velmi trpké. Místo aby Nalima učil, co a jak má dělat, rovnou zaútočil a nikdy se nespokojil pouze s tím, že ho dostal na zem. První, co se Nalim naučil, bylo, že zůstat ležet se nevyplácí. Šela ho nikdy nenechal na pokoji jen proto, že byl již vysílen a neschopen pohybu. Jakmile nevstal ihned, byl při každém následném pokusu srážen zpět na tvrdou dlažbu a bit a kopán, dokud čas vyhrazený pro lekci zcela neuplynul. Brzy pak objevil dvě důležité věci. Za prvé: během boje dokázal mnohonásobně zvýšit svou fyzickou sílu. A za druhé: bytostně nenáviděl Šelu. Tvořil naprostý protiklad té, která o něj tak jemně a láskyplně pečovala. A byl si jistý, že Šela nenáviděl jeho, ačkoliv ohledně konkrétních důvodů zůstával na pochybách.

"Je ze všech nejsilnější," slyšel ji jednou říkat Šelovi. Tehdy se právě tvářil, že spí, i když spánku již nějakou dobu nebyl schopen. "Ale musíme si pospíšit. Čas předání se blíží." Odmlčela se a Nalim pod přivřenými víčky zahlédl, jak se podívala jeho směrem. Ztišila hlas. "Je v něm něco, co se vzpírá. Cítím to."

"Co tím chceš říct?" ozval se Šelův znepokojený hlas.

"To, co jsi slyšel."

Poté, co ho opustil spánek, shledal Nalim, že ho nechávají ve sklepení samotného dlouhé hodiny. Zpočátku vyčkával na lůžku, dokud nebylo ticho náhle rozetnuto zvuky z útrob tmavé chodby. Následovala dvojice pravidelných kroků - jedny těžké a dlouhé, druhé sotva slyšitelné, a pak konečně vešla do jeho osamělé cely ona, následována Šelou, který ihned začal zapalovat svíce. Nalim nechápal proč - už dávno viděl i v naprosté temnotě. Tma byla jeho domovem.

Časem mu ale minuty strávené o samotě začaly připadat jako dny a hodiny jako měsíce. Ležel nekonečně dlouho a prohlížel si své vlastní ruce, které se mu již začínaly protivit svou známostí, stejně jako celá místnost. Co dříve představovalo celý jeho svět, mu najednou bylo těsné. Žíznil po něčem novém. Ačkoliv ho ale ona neustále nabádala, aby překračoval hranice, tušil, že by nechtěla, aby se pouštěl do nitra sklepení.

"Slyšel jsem tě," začal jednou, zatímco natírala jeho tělo mastí - aby byl silný a zdravý, jak mu vysvětlila, "když jsi Šelovi říkala, že se blíží čas předání. Co to znamená?"

Pohyb jejích rukou na jeho holé kůži se zpomalil a ona chvíli zamyšleně mlčela, zatímco on seděl nahý na kamenné desce stolu. Chlad kamene mu nevadil, ani jeho vlastní nahota. Zato její mlčení v něm vyvolávalo úzkost. Konečně odložila misku s mastí na stůl a podívala se mu do očí:

"Znamená to, že se zanedlouho budeš muset vydat na cestu," řekla. "Proto se musíš ještě víc snažit při tréninku se Šelou. Budeš potřebovat svou sílu."

"Takže... už nebudeme spolu?" zamračil se zaraženě Nalim. Nikdy ho nenapadlo, že by se od ní měl odloučit. Cítil, jak se ho při tom pomyšlení zmocňuje strach.

"Nás dva nerozdělí nikdo, můj malý," odpověděla konejšivě.

Vzal její ruce do dlaní a téměř ostýchavě ji políbil na sametovou kůži pod zápěstím. Usmála se.

"Ale co to, že jsi poslouchal? Myslela jsem, že spíš."

"Nemůžu spát."

"Proč?" svraštila tázavě obočí na té dokonale hladké, krásné tváři.

"Nevím. Měl jsem sny. Od té doby nemůžu spát."

"Jaké sny?" zeptala se najednou s podivným důrazem.

Cosi v jejím hlase znělo cize a zlověstně. Natolik cize, že Nalim na okamžik zmlkl, a natolik zlověstně, že se v něm začal probouzet pocit, který doposud neznal. Nedůvěra. Podíval se do jejích očí a viděl spalující oheň dravčí vůle. Jeho mysl se zachvěla. V tu chvíli se mezi nimi něco přetrhlo.

"Vlastně ani nevím," zalhal poprvé, upustil její ruce a odvrátil se od ní. "Asi to ani nebyly sny. Spíš jen takové záblesky. Viděl jsem lidi... na ulici."

Vědomě nasadil ledabylý tón, který ji měl přesvědčit, že jeho živoucí vize nejsou ničím zajímavým, a oddálit od něj hrozbu, kterou vycítil. Zatajil jí všechny obrazy, které ho skutečně trápily: jasně červená dlaň, oči, schody, zářící oranžový ovál na pozadí nekonečné tmy...

Řekla mu cosi uklidňujícího, ale on ji nevnímal. Nechal se pohladit po tváři, ale její ruka mu připadala studená. Od té doby se cítil osamělý, i když byl s ní, a netrvalo dlouho, než začal naopak bolestně postrádat jejich nepřítomnost, sotva se po mnoha hodinách objevili na prahu jeho království. Dál se snažil hrát roli oddaného dítěte, zbožňujícího svou pečovatelku s naivní štěněčí láskou, přestože nedokázal potlačit mrazení, kdykoliv se ho dotkla. Začal si uvědomovat, že úmyslně odváděla jeho mysl od čehosi důležitého. A on byl odhodlán to cosi najít.

V hodinách samoty teď vyrážel prohledávat sklepení. Zjistil, že jde o systém tří hlavních chodeb propojených menšími chodbičkami. Na konci každé velké chodby byly vysoké kovové dveře, ale všechny kromě těch, co vedly do jeho místnosti, byly zamčené. Nalim se zbývající dvoje dveře neodvážil otevřít násilím, i když čas od času se zvědavostí převyšující jeho strach uvažoval, co může být za nimi. Byl si jistý, že je jediným obyvatelem sklepení, ale vědomí existence dalších dvou místností v něm vyvolávalo podivné představy, jejichž původ neznal a nechtěl znát. Naháněly mu husí kůži.

Kromě těchto kovových dveří však narazil ještě na jiné, a ty upoutaly jeho pozornost tak silně, že ačkoliv se k nim toho dne neodvážil přiblížit, protože již bylo pozdě a ona se Šelou se měli brzy vracet, nedokázal na ně přestat myslet. A to až do chvíle, než opět osaměl a mohl se k nim vrátit. Tyto dveře - nebo spíš vrata - byly ze dřeva; úzké dřevěné pruhy se táhly od zaobleného vršku až k zemi a mezi nimi prosvítalo bílé světlo. Bílé, ne jako světlo svící, na něž byl doposud zvyklý, bílé a jasné. Vzduch u dveří hřál a naplňovala ho spousta zcela nových, i když zároveň zvláštně povědomých vůní, které téměř vyháněly nahořklý pach mastí, jenž cítil nejen ze sebe, ale i ze všeho ve své místnosti.

Přikradl se těsně k vratům a vychutnával si, jak teplé pramínky bílého světla stékají na jeho ruce a tvář. Pokusil se je otevřít, ale cosi venku jim bránilo. Přitiskl obličej ke škvíře mezi jejich křídly a chvíli zaslepeně mžoural do oslnivého jasu. Po několika minutách začal rozeznávat nové obrysy a tvary a bez jakéhokoliv úsilí si vzpomínal na jejich názvy - stromy, zvlněné louky, nařasené mraky na modrém nebi, ptáci, slunce...

Zůstal u těch vrat mnoho hodin. Zíral na nový svět za hranicemi svého vězení a nemohl se zbavit blaženého pocitu, když pohlížel do slunce a musel zavírat oči, protože jeho světlo bylo příliš oslnivé.

Když se začalo stmívat, vydal se zpět do útrob sklepení. Nevěděl proč, ale nechtěl, aby ho ona a Šela u vrat viděli. Neochotně kráčel zpět temnými chodbami. Zpočátku nic neviděl, a tak šel pomalu a rukou se dotýkal stěny. Jakmile si ale jeho oči znovu zvykly na tmu, zrychlil. Zatímco se vzdaloval od světla, v hlavě se mu probouzely černé myšlenky. A ačkoliv je vždy násilím zatlačit zpět, protože se jimi nechtěl zabývat, zůstaly kdesi na pokraji jeho stále bdělého vědomí, čekajíce na svou příležitost.

Jen krátce poté, co se vrátil do své místnosti, se ozvalo z dalekého konce sklepení zacinkání, cvaknutí a zaskřípění těch samých vrat, jež pro něj celý den tvořily neproniknutelnou překážku. Jeho opatrovatelka se Šelou se vrátili ze světla, aby mu dali další lekci o temnotě.

Nalim se ke dveřím už nevrátil. Vědomí světa venku ho mučilo a měl strach, že kdyby se k té jediné chatrné hranici, která ho od toho světla oddělovala, přiblížil, jistě by ji prolomil. A toho se zatím s chladnou hlavou neodvažoval. Zároveň jím ale zmítala žárlivost. Proč on musí čekat ve sklepení, když ti dva chodí ven? Jeho nenávist k Šelovi se tím jen stupňovala a netečnost k ní zrovna tak.

Šela ovšem nezůstával v ničem pozadu a jeho útočnost při trénincích rostla tak, že Nalim začínal věřit, že se ho jeho učitel snaží zničit. Ona je pozorovala, ale neříkala nic. Jen se usmívala.

Jedné noci se jejich souboj stal obzvláště brutálním a tehdy získal Nalim první alarmující zprávy o tom, že s ním něco není v pořádku. Mohl se snažit, jak chtěl, ale Šelově síle a rychlosti se nedokázal vyrovnat. Opět byl neustále srážen k zemi a jeho končetiny trpěly pod Šelovými chvaty tolik, že se divil, že ještě drží v kloubech. Nevzdával se ale a hleděl nezůstávat dlouho ve zranitelných pozicích. A skutečně, Šelovi se nedařilo ho udržet na zemi pod kontrolou ani na okamžik. Nalim se kutálel, plazil a kroutil, dokud nebyl z dosahu, a pak se bleskurychle zvedal. Jeho vlastní útoky však připomínaly jen zoufalé výpady dítěte proti válečníkovi. Nakonec se zdálo, jako by i Šelovi došla trpělivost. Byl vzteklý a čas ho již pramálo zajímal. Lekce měla dávno skončit, ale on útočil dál. Podařilo se mu Nalima srazit na pracovní stůl. Nalim padl tváří dolů a celým hrudníkem mu projela svíravá bolest. Napadlo ho, že musí mít gumová žebra. Cítil, jak k němu Šela zezadu přiskočil. Prudce zvedl své rozbolavělé tělo ze stolu a tam, kde dřív ležela jeho hlava, nechal o vteřinu déle ruku. Mohutný nůž se zubatou čepelí mu ji vzápětí přibil k dřevěné desce stolu. Nalim silně sevřel čelisti. Nebylo vidět žádnou krev, ale bolest se mu rozlévala celou paží až k rameni. Záhy však polevila a stala se jaksi otupělou, cizí.

Šela se otočil a s výrazem plným zadostiučinění poodešel. Nalim s námahou vytrhl nůž a prohlédl si svou dlaň. Zela v ní díra; na okrajích protržené kůže bylo vidět fialové maso. Uběhlo však jen pár vteřin a rána se sama od sebe zacelila. Nezbylo po ní ani památky.

"Dnes to bylo lepší," přišla k němu ona a vzala jeho ruku do svých jemných dlaní. Prohlédla místo, kde nůž pronikl masem, a spokojeně přikývla. Nalim ji sledoval s pocitem naprostého neskutečna.

"Chtěl mě zabít?" zeptal se tiše, aby odehnal vlastní myšlenky od toho, co jej teď skutečně trápilo. Bál se na to pomyslet. Tím spíš ve společnosti jich dvou.

"Zabít tě?" pousmála se. "Toho se bát nemusíš. Nic tě nemůže zabít. Šela chce probudit tvé skryté schopnosti, to je vše. Nutnost je nejlepší učitelka, obzvlášť, když se nám nedostává času."

Nalim se dál nevyptával. Ale událost toho dne tížila jeho srdce víc než cokoliv jiného. Co to udělala s jeho tělem, že zcela pozbylo normálních vlastností? Věděl, že rána má krvácet, a věděl, že se má hojit dny nebo týdny. Nebyla to vědomost, kterou získal od ní, a ani si nebyl jistý, odkud ji vlastně získal. Ale věřil, že to byla pravda. Něco s ním nebylo v pořádku.

Snad to způsobilo rozrušení nebo prostě jen od jeho posledního spánku uběhl dostatek času, zkrátka následující den téměř celý prospal. Zpočátku byl jeho spánek hluboký, klidný a beze snů. Alespoň později si to tak vybavoval. Jak se ale slunce sklonilo k obzoru, začala se jeho mysl probouzet, ačkoliv tělo ještě zůstávalo nehybné a bez citu. Před očima se mu objevilo mnoho starých obrazů, ovšem s větší přesností a v delších souvislostech. Veliké hnědé oči se na něj upíraly zpod hustého obočí. Křik se rozléhal kolem s tisícinásobnou ozvěnou. Svět byl v jednom kole. Jeho vlastní ruka svírala nůž; ostří i střenka byly od krve. Upustil ho a zadíval se na svou dlaň. Krev se na ní leskla jako červená glazura. Kamsi běžel - schody, dolů ze schodů. Posledním obrazem byl velký ovál oranžového světla a za ním nekonečná tma...

Rázem se probudil. Chvíli ležel a zíral do černočerné tmy nad sebou, jako by snad očekával, že se tam kdesi pod stropem sklepení objeví znovu ta oranžová zář. Nebo že by nebyl ve sklepení? Prudce se nadzvedl na loktech a rozhlédl se po známé místnosti. Ovšemže byl ve sklepení. Svíce nehořely, ale on viděl dobře. Temná místnost ho konejšila. Všude bylo naprosté ticho. Netušil, jaká denní doba je, ani jak dlouho spal. Přestože to muselo být mnoho hodin, cítil se vyčerpaný a dezorientovaný.

"Jako bych utíkal sám před sebou," zamručel do ticha. Tma kolem něj mlčela. Znovu se pomalu položil a začal s námahou všechny obrazy vržené do nemilosrdných hlubin nevědomé mysli, jejíž jedinou starostí bylo na tato děsivá dějství pohřbít do neoznačených hrobů, pomalu vyzdvihávat na světlo. Pohlédl na svou pravou dlaň. Byla suchá a chladná na dotek. Jasně si vybavoval, jak v ní držel nůž. Sevřel ruku v pěst a téměř cítil, jak se v ní nůž zhmotňuje. Proč ho tu drželi mimo svět tam venku? Proč ho připravovali k odjezdu? Odjezdu bez vzpomínek... Ano, co vídal ve snech, byly nepochybně vzpomínky, i když netušil, z jaké doby. Zdálo se to jako jiný život. Měl však dojem, že mezi těmito událostmi a jeho prvním procitnutím v podzemí nemohlo uběhnout příliš mnoho času.

Jistě ho tu skrývají, aby ho ochránili, uvažoval. Proto byla tak podrážděná, když se zmínil o svých snech. Věděla, že jsou to vzpomínky a on si podle všeho neměl nic pamatovat. Byl to ten důvod, proč ho tu drželi? Připravovali ho na odjezd za novým životem, nezatíženým minulostí?

Zavřel oči. Probudilo se v něm podivné tušení.

"Někoho jsem zabil," vydechl.

Ani tentokrát mu tma kolem neodpověděla.

"Spal jsi?" zeptala se ho ona, když o něco později přišla se Šelou do sklepení a viděla ho ležet.

"Ano," odpověděl bezbarvě. Odhodlával se položit jí otázky, které si připravil. Posadil se a sledoval ji, zatímco připravovala jeho mast. Vyndávala věci z černé skříňky pod pracovním stolem; Šela zapaloval svíčky, ačkoliv se nezdálo, že by je kdokoliv z nich potřeboval.

"Proč jsem tady?" zeptal se Nalim konečně.

"Zase jsi měl sny?" Stála k němu zády a rovnala si nástroje na stole.

"Proč mi neodpovíš?"

"Proč se mě ptáš?"

"Odpověz mi!" zařval na ni a uhodil pěstí do kamenné desky stolu. Jeho vlastní hlas se k němu s ozvěnou vracel ze všech konců chodeb. Odpověz mi!

"Á," pousmála se, když se k němu obrátila čelem, "začínáš si být vědom vlastní síly. To je dobře."

"Proč mi neodpovíš?" zaúpěl zoufale. Příliš potřeboval slyšet pravdu, než aby setrval v chladném vyslýchání. Chvilku na něj hleděla - mlčky, s tváří bez výrazu.

"Jsi tu, aby ses připravil na cestu."

"Ale proč?" zašeptal.

Otočila se a pokračovala v práci. Vrátila ingredience do skříňky a zamkla ji. V tu chvíli Nalim zpozorněl. Po zbytek noci se pak tvářil, že ho myšlenky na smysl jeho pobytu ve sklepení opustily. Bojoval průměrně a bez řečí splnil i vše ostatní, co po něm žádali. Když se přiblížil úsvit, ona i Šela odešli.

Nalim neotálel příliš dlouho. Sotva osaměl, začal si prohlížet černou skříňku s ingrediencemi, a především její visací zámek. Věděl, že by byl schopen ho utrhnout, ale ona neměla vědět, že se vloupal do jejích věcí - věcí, které před ním zcela zjevně chtěla utajit. Nebýt zámku, Nalima by sotva napadlo hledat ve skříňce něco zajímavého. Ale stěží dokázal uvěřit, že by před ním zamykala své byliny a nástroje na přípravu mastí. Co mu tajila?

Po krátké procházce po sklepení se vrátil ke skříňce s úzkým, ale dlouhým hřebíkem, který se mu podařilo vytáhnout ze vstupních vrat. Nikdy dříve zámek neotevíral jinak než klíčem, ale tento mechanismus vypadal zcela primitivně a Nalim nepochyboval, že bude-li mít dost času, uspěje. Zakrátko se mu skutečně podařilo zámek odemknout, aniž na něm zanechal viditelné škrábance. Sejmul ho a položil na stůl nad skříňkou. Na okamžik zaváhal a poté jemným trhnutím uvolnil dvířka.

Pozdravil ho známý, silně nahořklý odér bylin, chemikálií a palmového vína. Skříňka byla rozdělena třemi horizontálními příčkami. V nejhořejší stálo mnoho lahví a sklenic z tmavého skla, popsaných, i bez štítků, a mušelínové pytlíky s bylinami. Nalim uchopil nejbližší sklenici a aniž tušil, co v ní hledá, ji otevřel. Uvnitř bylo mnoho bledých peciček. Šťouchl do nich prstem a zase sklenici zavřel. Na štítku bylo napsáno: natron. Hydroxid sodný, naskočilo mu automaticky v mysli. Vrátil sklenici na místo a pokračoval dalším patrem. Zde ležely její pracovní nástroje - misky, struhadlo, hmoždíř a mnoho jiných věcí. Mezi nimi také rituální dýka ze zlata - nebo alespoň jako ze zlata vypadala. Měla čtyři čepele a zdobená rukojeť byla zakončena rozšklebenou hlavou s vypláznutým jazykem, který nesl kartuš s hieroglyfy. Nalim si přejel ostřím po palci a zjistil, že je skutečně velmi ostré. Jeho kůže se od sebe hladce oddělila v tenkém, sotva viditelném řezu. Odložil dýku a pokračoval v prohlídce. Rychle prolistoval štos papírů popsaných písmy, která neznal, a právě jej vracel zpět, když si všiml, že řez na jeho palci se nezacelil, jak byl u svých ran zvyklý. Chvíli zůstal zamyšleně zírat na čtverné ostří.

Udělal si mentální poznámku pro případ, že by se mu tento poznatek někdy v budoucnu hodil, a klekl si na kamennou dlažbu, aby měl snazší přístup do nejspodnějšího patra.

Většinu místa zabíralo pár kusů oblečení, kterého si Nalim příliš nevšímal. Bylo cítit zatuchlinou. Vedle ležela papírová krabice převázaná bílou kloboukovou gumou. Když do ní nahlédl, uviděl jakési doklady. Ani těm ale nevěnoval pozornost, protože v tu chvíli si povšiml dvou malovaných kanop pískové barvy. Vzal větší z nich a s námahou ji otevřel. Z vnitřku se linula silně nahořklá vůně se štiplavým podkladem. Podíval se dovnitř.

Zdálo se, jako by uběhla dlouhá chvíle, než byl schopen rozpoznat pravou povahu náplně. Když se tak stalo, málem kanopu upustil.

"Co jsem vlastně čekal?" podivil se a rychle kanopu zase zavřel.

Poznání iracionality vlastního šoku ho ale nijak neuklidnilo. Pravda, co jiného by měl najít v egyptské pohřební nádobě než právě to, co našel? Nervózně se pro sebe usmál a vrátil kanopu na místo. Podíval se vzhůru na stěnu s malbou a na okamžik se mu zdálo, že Anubis jeho pohled opětuje. Zamrazilo ho. Zavřel skříňku, ale současně zpozoroval další zneklidňující skutečnost, kterou si před tím vůbec neuvědomil. Sáhl si na hrudník a necítil nic. Nahmatal místo, kde by dle jeho odhadu měla být krční tepna, ale nikdy nezjistil, zda byl jeho odhad správný. Nebilo mu srdce. Nedýchal. Krátký pocit úlevy po velkém šoku vystřídala panika. Ruce se mu třásly, když spěšně zacvakl zámek na skříňce. Vstal a cítil, že ho vlastní nohy neposlouchají.

"Přece nemůžu být mrtvý," zašeptal a ujistil se, že slyší svůj hlas. Sáhl na své vlastní tělo, jako by se chtěl ujistit, že tu stále ještě je a že v něm má cit. Mrtví přece nic necítí. Mrtví nemluví a jsou nehybní. Vrhl další krátký pohled na obrovského strážce podsvětí; jeho oči se leskly.

Nalimova úzkost rostla. Nemůže být mrtvý. Ale ty vnitřnosti v kanopě... A skutečnost, že mu nekrvácely rány... Nedokázal tomu uvěřit, protože to nechápal. Co to s ním udělala?

"Jsem zrůda!"

Klesl na kolena a zcela podlehl svému zoufalství. Cítil obrovský odpor sám k sobě, ke svému tělu, které bylo jen prázdnou nádobou vystlanou bylinami. Stal se vězněm v neživém mase, a ačkoliv věděl, že ona přirozeným biologickým procesům jeho těla zabránila, měl dojem, že cítí rozkladný zápach tlejících bílkovin. Nahořklá vůně masti mu najednou připadala nesnesitelná, a kdyby mohl, serval by si kůži s těla.

A tma kolem něj stále mlčela.

Teprve když o mnoho později uslyšel odemykání vstupních vrat, hlava se mu vyjasnila. Tiše přešel ke svému kamennému stolu a položil se na něj. Přivřel oči a nechal své zostřené smysly následovat ji a Šelu po chodbách směrem k jeho místnosti. Teď alespoň konečně pochopil jednu z jejích hlavních lekcí - něco, co mu opakovala stále dokola. Konečně pochopil, že skutečně není ničím omezený. Ničím...

Když vešli, nepozdravil je, ale nechal oči otevřené, aby viděli, že nespí. Uběhlo několik okamžiků, než se mu kdokoliv z nich začal věnovat. Pak ho Šela vyzval, aby vstal a začal s cvičením.

"Dneska nebudu bojovat," odpověděl Nalim, "nemám náladu."

Čekal, že se ho ona zeptá, co se děje, ale neudělala to. Stála pod nyní zářícími svícny a pozorovala ho s chladným světlem v očích.

"Na co mě připravuješ?" zeptal se jí, když se dlouhou chvíli nic nedělo.

"Nevím, proč bych ti měla prokazovat laskavost odpovědí, když ty sám neplníš své povinnosti," odvětila a otočila se k němu zády.

Nalim zůstal ještě okamžik mlčky ležet. Pak se náhle vymrštil, přiskočil k Šelovi a než se jeho učitel vzpamatoval, vzal mu Nalim nůž z pouzdra u opasku a přidržel mu ho u krku. Rychlost, kterou v tu chvíli vyvinul, překračovala jeho vlastní fantazii.

Překvapeně se otočila, ale Nalim ji nevnímal. Zaraženě zkoumal projevy Šelova těla a podobnost, již zpozoroval, ho na okamžik přivedla do rozpaků. Byl jako on. Nenáviděný Šela byl jako on. Ta myšlenka byla zároveň děsivá i uklidňující. Nebyl jediný. Spustil nůž a poodstoupil. Šela ho zamračeně sledoval a i v jeho výrazu docházelo ke změně. Oba si v tu chvíli uvědomili, že jsou v jistém smyslu bratři. V tom zvráceném smyslu, jehož původcem byla ona.

Nalim odhodil nůž na pracovní stůl a otočil se k ní.

"A teď tvoje odpověď."

"Máš práci. Připravujeme tě pro ni."

Její hlas byl naprosto nevzrušený a Nalim věděl, že ať udělá cokoliv, nemůže ji překvapit. Zmocnil se ho pocit nesmírné malosti. Potlačil ho.

"Pro jakou práci?"

"To nevím."

"Kde... jak jsem se sem dostal?" vyrazil ze sebe.

"Autem."

"Přestaň! Víš dobře, o čem mluvím."

"Nevím."

Jak může být tak ledově klidná? V jeho mysli se svářila bolest s hněvem.

"Nechápu jak, ale...vím, že jsi mě... Cos to se mnou udělala?"

Jeho zoufalý výkřik se nesl s dlouhou ozvěnou chodbami. Cos to se mnou udělala?

Usmívala se na něj, jako by ji jeho utrpení těšilo.

"Co máš na mysli?" zeptala se sladce.

Nalim přiskočil k černé skříňce a utrhl visací zámek. Prudce skříňku otevřel a vytáhl první z kanop, která mu přišla pod ruku. Vytrhl z ní víko a nechal si její obsah vypadnout na dlaň. Chvíli hleděl na vlastní srdce, pak na ni a pak zase na srdce. Hlavou mu znovu probleskly obrazy ze snů.

Ne, zamračil se pro sebe, to nesouhlasí, tak to nebylo.

Uvědomil si, že se ve své původní teorii mýlil.

"Byl jsem zavražděn," řekl polohlasem, jak mu to uvědomění přišlo na mysl.

Přikývla.

"Našla jsem tě na ulici před necelými pěti měsíci. Ležel jsi pod pouliční lampou s tváří obrácenou k nebi. Zemřel jsi, sotva jsem k tobě došla. Nebylo ti pomoci."

Nalim si zakryl oči. Nemohl tomu uvěřit.

"Jak jsi...?"

"Jak jsem tě oživila? Trocha starého umění," mávla rukou, jako by to snad bylo něco zcela běžného, co ani nestálo za řeč.

"Ale proč?"

"Mám stálé klienty na odběr takových, jako jsi ty."

"Jako jsem já," zopakoval dutě. "Co s námi dělají?"

"Nevím, neptám se. Ale předpokládám, že potřebují někoho, kdo udělá jakoukoliv práci, nikdy se nenechá zranit a nikdy je neohrozí svědectvím před policií."

"Jak můžeš něco takového dělat?" vydechl nevěřícně.

"Proč ne?" podivila se. "Má tělo ležet v zemi, nebo se ještě využít?"

Nalim na okamžik ztratil řeč. Ruka se srdcem se mu třásla.

"Tělo? A co duše? Zatratila jsi moji duši!"

K jeho šoku se hlasitě rozesmála. Udělala k němu pár kroků a pokusila se ho pohladit po tváři. Prudce její ruku odstrčil.

"Duše s tím nemá co dělat," odpověděla mu. "Použila jsem jenom tvoje tělo. Duše je dávno pryč."

"Pryč? PRYČ? Ale já jsem pořád ještě tady!"

"Ne. To je jen zdání. Jsi tělesná schránka a dočasně probuzené paměťové stopy. Už neexistuje nic jako TY."

Kdyby jeho srdce stále ještě bylo na svém původním místě a funkční, teď by dozajista na okamžik přestalo bít.

"Dočasně? Co to znamená?"

"Že si děláš zbytečné starosti. Nemusíš se trápit tím, co jsi. Paměťové stopy vychladnou a ztratí se. Potom budeš volný. Bez vzpomínek."

Místnost znovu pohltilo ticho.

"Ale...mé vzpomínky se projasňují," namítl chabě Nalim.

Ztratit vzpomínky? Ztratit sám sebe!

"Dělají to, než docela zmizí. Je to otázka několika dnů. U každého je to různé. Až se to stane, budeš připraven k předání. Nemusíš se tím trápit. Prostě na to nemysli."

Znovu se k němu natáhla. Tentokrát ji nechal, aby se ho dotkla, ale už k ní dávno necítil tu důvěřivou lásku. Celým jeho mrtvým tělem teď rezonoval šok a znechucení.

"Všechno, co si myslíš, že cítíš," řekla jemně, "je jen odlesk tvé minulé osobnosti. Sprostá hříčka mizející paměti. Společně ti vybudujeme novou osobnost. Nezatíženou ničím. Budeš svobodný. Teď na to nemysli. Stane se to z ničeho nic. Stejně tomu nemůžeš zabránit, tak proč se tak mučíš?"

Její hlas byl tak bolestně sladký a podmanivý...

"Nemůžu se sám sebe dobrovolně vzdát," zamumlal omluvně s nepochopitelným pocitem, že ji zklamal.

"Nezměníš to," opáčila rázně.

Ustoupil o několik kroků zpět a neobratně odložil srdce na stůl. Celou tu dobu ho Šela pozoroval.

Zbytek noci strávil Nalim v rohu místnosti, kde se poddával krušným myšlenkám a pátral po těch paměťových stopách, které mu ještě zbyly. Kdykoliv si vybavil něco nového, dlouho tu vzpomínku převaloval v mysli a ihned se zase vracel k ostatním a znovu zpět k této - snad ze strachu, že když je nebude ostražitě hlídat, stopy jeho vlastní minulosti se vytratí do nenávratna. Moc jich ale nenacházel. Poměrně uceleně si vybavil noc, kdy ho zavraždili. Věděl, že byl právě na cestě domů, když ho kdosi přepadl, bodl nožem do břicha a zmizel s jeho kufříkem. On si vytáhl nůž z rány a utíkal pryč po schodech, dokud mu nedošly síly. Nejspíš vykrvácel. Ale svého vraha si nevybavoval a jen přemýšlel, jestli hnědé oči pod hustým obočím patřily jemu. Dokonce uvažoval, jestli ho nezabila ona, nebo spíš Šela. Když však šel ve vzpomínkách dál, nedokázal najít souvislosti. Viděl spoustu lidí, spoustu různých tváří, ale nepoznával je. Slyšel hlasy a neuměl říct, komu patřily. Cítil vůně, ale jejich původ mu unikal.

Ačkoliv noc přešla k ránu, oni dva tentokrát neodešli. Dlouho ho nechali sedět o samotě a nevšímali si ho. Nakonec ale začala být ona neklidná. Přecházela po místnosti a vrhala na něj zlostné pohledy.

"Měl by ses sebrat," prohlásila nakonec a postavila se nad něj s rukama založenýma na prsou.

"Proč? Aby byl zákazník spokojený?" Jeho frustrace v něm vzbudila touhu po rebelii a on neúprosně pokračoval. "Kašlu na to. Stejně jako na tvoje pokyny. Nemáš právo mi řídit život. Už tě nebudu poslouchat."

Očekával, že jeho slova budou mít výrazný dopad. Neměla.

"Skutečně?" zašklebila se posměšně ona a Nalima náhle přepadla tísnivá myšlenka, že nad ním jistě musí mít coby jeho stvořitelka nějakou zvláštní moc.

"Chci, aby to skončilo," zašeptal a pevně zavřel oči v nesmyslné naději, že až je otevře, bude ve své posteli v... ­- nemohl si vzpomenout!

Snížila se vedle něj do dřepu a opět k němu natáhla svou konejšivou ruku.

"Proč se tak trápíš, můj milý? Nemysli na nic, jen poslouchej, co ti říkám."

Nalim ji pozoroval přivřenýma očima a touha ublížit jí se v něm vzedmula jako tsunami.

"Nech mě být," zavrčel a odvrátil se od ní. "Chci, aby to skončilo."

Prudce vstala a chvíli se na něj dívala se směsicí hněvu a pohrdání.

"Neměj strach! Za pár dní tvá paměť beze stopy zmizí a s ní i ta poslední špetka tvého majetnického ega, které není schopné vzdát se něčeho, co už mu dávno nepatří!" vmetla mu do tváře.

Tentokrát překročila míru. Pomalu vstal. Napřáhl k ní ruku a sevřel prsty kolem jejího hrdla. Její kůže byla vlhká a teplá. Cítil, jak jí pod jeho dlaní pulzuje tepna. Ani se nepohnula. Klidně se na něj usmívala. Vypadala snad až pobaveně. Nalim se otřásl zlostí a bezmocí.

Proč z něj neměla strach? Chtěl sebemenší náznak nejistoty z její strany. I ten by pro něj znamenal vítězství. Chtěl ji porazit a zlomit moc, jíž nad ním měla. Pomalu sevření prstů utahoval. Když ne porazit, tak aspoň zabít. Slyšel, jak se za ním Šela pohnul.

"Nech ji být," ozval se jeho tichý, ale výhrůžný hlas.

"Už jsem tě porazil jednou," procedil Nalim mezi zuby. "Jestli se mi znovu postavíš, zabiju tě."

Sotva dořekl, zahlédl koutkem oka stříbrný záblesk a Šelova čepel mu prořízla krk. Rázem oslepl a ohluchl. Padl koleny na tvrdou dlažbu a na pár okamžiků vůbec nebyl schopen orientace. Rána do pravého boku ho srazila na zem. Uvědomoval si, jak reálné tentokrát nebezpečí je. Dobře věděl, že není zcela nesmrtelný, a i kdyby byl, stále ještě vnímal bolest. A jeho učitel se zdál více než ochotný mu pravý význam tohoto pojmu co nejdříve objasnit.

Vnímal dlaněmi nepatrné vibrace studených dlaždic, jak ho Šela obcházel. Snažil se neztratit pojem, kde se jeho nepřítel nachází; neodvažoval se vstát. Vibrace pomalu opisovaly elipsu. Jakmile se na okamžik zastavily, zalehl Nalim na zem, čímž se těsně vyhnul Šelovu výkopu. Vymrštil se, chytil Šelu za tušený kotník a prudkým švihem volné ruky podrazil útočníkovi druhou nohu v koleni. Vibrace mu napověděly, že Šela upadl na zem, ale znovu rychle vstal. Jeho smysly se zatím začínaly vracet.

"Zdá se, že potřebuješ důraznější lekci," uslyšel znovu Šelův hlas a další rána zhatila jeho pokus zvednout se.

"Nejsi ničím omezený," řekla ona. "Jen svou vlastní myslí."

Pro ni to nebylo nic víc než další cvičení. Chce ho vyprovokovat? Vážně si myslí, že bude tancovat, jak ona píská?

Zvedl oči k Šelovi a uviděl v nich nenávist a potěšení z boje, hraničící se šílenstvím.

Dobrá, zašklebil se pro sebe, tak tady je ta důraznější lekce.

Odkutálel se stranou a vyskočil obloukem na nohy. Kopl Šelu do břicha a těsně uhnul noži, který se mu mihl před nosem. Vykryl několik zuřivých výpadů a pokusil se zaútočit sám. Šelova agresivita ho ale poněkud ochromovala. Nikdy jej v takovém stavu nezažil. Dostal ránu ze strany do tváře a několik vteřin na něj zíraly přeříznuté vazy na jeho levé dlani. Podařilo se mu přirazit nepřítele na kamenný stůl a nepřítel mu probodl stehno. Podklesla mu noha. Šela ho chytil za krk a přehodil přes půlku místnosti tak, že Nalim narazil bokem do stěny vedle jednoho ze svícnů a sesunul se na zem. Svícen se zvonivým rachotem spadl a svíčky se rozsypaly po dlažbě. Některé z nich zhasly. Šela k němu rychle vykročil, ale Nalim neotálel. Potřeboval zbraň. Zbraň, ne hračku na zpomalení svého protivníka. Skočil ke skříňce a vytáhl dýku se čtyřmi čepelemi.

Viděl, jak ona zpozorněla a zamračila se, ale Šela ani nemrknul. Skočil po Nalimovi celou svou vahou. Nalim jen o vlas uhnul, otočil se na patě a vbodl dýku do Šelových zad. Nastalo ticho. Dlouhán ztuhnul a jeho bezvládné tělo dopadlo na stůl a pak na zem. Nalim u něj stál a sledoval, jak se mrtvé maso pozvolna rozpadá, jako když oheň požírá papír. Pach bylinné masti se měnil v pach prachu.

"To jsi neměl," ozvalo se po jeho boku. Neslyšel ji, když k němu přišla. Hleděla na zbytky těla, které se změnily v jemný popel a za několik vteřin už po nich nezbylo ani stopy. "Šela byl můj. Jediný, kterého jsem si nechala."

Otočila se k němu.

"Zůstaneš teď se mnou?"

Neodpověděl jí. Napětí z boje ho ještě stále neopustilo. Kývl směrem ke skříňce.

"To jsou moje věci?"

Přisvědčila. Klekl si na zem a vytáhl oblečení. Potřeboval vzpomínky - cítil se prázdný.

"Neodpověděl jsi mi," připomněla mu jemně.

"Co klient?"

"Klient počká. Mé zájmy jsou přednější."

Klekla si vedle něj.

"Oživit člověka je něco velmi zvláštního," vysvětlovala, zatímco on se přehraboval ve svých špinavých, slepených šatech; bylo na nich mnoho zaschlé krve.

"Je to v jistém smyslu velmi krásné. Takový člověk je znovu zrozený. Je nevinný. Alespoň dokud si nevzpomíná na to, kým byl," dodala o poznání chladněji.

Nalim ji vnímal jenom napůl. Otevřel krabici s doklady a vylovil občanský průkaz.

Milan Tichý. Milan.

Ironicky se pousmál.

"Tos mi nemohla dát normální jméno?"

"Vždycky to dělám takhle. Je to jednodušší než pokaždé něco vymýšlet," mávla ledabyle rukou. "Nalime, chápeš, co ti nabízím? Mohu z tebe udělat nového člověka. Budeš takový, jaký budeš chtít být."

"Jaký budeš ty chtít, abych byl," zavrčel.

"Ach, jistě, to snad pochopíš. Ale nabízím ti svobodu. Tak řekni, jaký bys chtěl být?"

Neodpověděl. Beze slova zíral na svůj průkaz a v hlavě se mu vynořila nová vzpomínka. Proč ho to nenapadlo dřív? Podíval se jí do očí.

"Mám ženu."

"Měl jsi," opravila ho důrazně.

"Neví, co se se mnou stalo."

"Snad je to pro ni tak lepší," zašklebila se na něj.

"Nedala jsi jí možnost, aby mě pohřbila."

"Ách, přestaň s tím už!" zvolala netrpělivě a vstala. Její krásná tvář byla poznamenaná nechutí k tomu všemu, co se právě odehrávalo. "Ani by sis na ni nevzpomněl!"

"Ty snad nemáš srdce," zavrtěl Nalim nevěřícně hlavou. "Kdo sakra jsi?"

"Jsem tvoje matka."

"Nelži mi!"

"Dala jsem ti život!"

"Matky dávají život. Tys mi dala otroctví! Prodáváš nás klientům, ale neptáš se, co s námi dělají. Jsme jen zboží. Zboží, kterému odepíráš duši. Je ti úplně jedno, co cítíme. Ty nejsi matka, jsi démon v lidské podobě! Záleželo ti vůbec na Šelovi? Zabil jsem ho a ty řekneš jen: Byl můj, zůstaneš se mnou ty? Cítíš vůbec něco?"

Všechno to na ni vychrlil a doufal, že zahlédne alespoň špetku lítosti, nebo čehokoliv jiného, co by dokazovalo, že ji někde zasáhl. Že v ní zbývala nějaká lidskost.

"Jsi silnější, než byl Šela. Mnohem silnější," odvětila ale ona s leskem v očích.

"Nenávidím tě," vydechl Nalim. "Tak hrozně, že to ani nedokážu říct."

"Nemůžeš cítit nenávist," zasyčela na něj. "Ve skutečnosti necítíš vůbec nic. Tohle je jen přelud. Tvoje paměť vyhasne a nezůstane nic. Nic, než to, co do ní vložím já!"

"Nikdy ti nenechám svoje tělo," odsekl Nalim, ačkoliv netušil, jak by jí mohl zabránit, aby s ním udělala, co sama uzná za vhodné, jakmile budou jeho paměťové stopy ztracené.

"Mně nemůžeš uniknout," pousmála se. "Tvoje tělo patří mně. Jsem tvoje paní, ať uděláš cokoliv." Krátce se odmlčela a její pohled opět změkl. "Proč se mnou vlastně mluvíš, jako bych byla nějaká zrůda? Já jsem ti život nevzala. Jen jsem si odnesla, co jsem našla na ulici. Tak jako někdo sebere desetník, já sbírám těla. Podívej se na to trochu racionálně."

Tentokrát se rozesmál on, ale jeho smích zněl nepřirozeně a hystericky.

"Jako desetník, co najdeš na ulici? To je fakt bezvadný!" Nevěřícně na ni civěl. "Tak racionálně. Fajn. No fajn. Takže to, že někdo ztratí desetník, znamená, že už není jeho majitelem?"

"Chceš si hrát se slovíčky?" ušklíbla se otráveně.

"Jen by mě zajímalo, jak dalece racionální tohle může být. Vždyť je to... absurdní!"

"Jistěže už není jeho majitelem. Od chvíle, kdy ho sebereš, je desetník tvůj."

"Takže kdybys mě nesebrala, byl bych svůj, ale takhle nejsem."

Vydala zlostný, netrpělivý zvuk. Byl v tak podivném kontrastu s jejím jinak jemným hlasem, že se Nalim bezděky otřásl.

"Jak bys mohl být svůj?" zvolala. "Tvoje duše opustila tělo, které už nepotřebovala. Já jsem pro ně upotřebení našla. Co je na tom špatného? Jsi jen záznam minulosti duše Milana Tichého. Jako poznámkový blok nebo deník. Má deník právo sám na sebe? Je svým majitelem?"

"Deník si neuvědomuje sám sebe!"

"Jak to víš? To ty tvrdíš, že si sám sebe neuvědomuje. Já tvrdím, že ty si sebe taky neuvědomuješ. Že všechno je jen iluze paměťových stop. Kdyby deník uměl mluvit, mohl by tě také přesvědčovat, že má duši."

"Pokud by mluvil, věřil bych mu."

"Pak jsi hlupák, když si myslíš, že právě to, co mluví, má duši!" odtušila. "Nejsi nic než schránka záznamů z minulosti. Zatím."

"Nehodlám tu čekat, až se to stane," zavrtěl rozhodně hlavou.

"Když nepočkáš, nebude nikdo, kdo by vytvořil tvoji novou osobnost," řekla rychle varovným tónem. "Budeš se bez cíle toulat světem. Prázdný, ve věčném zatracení."

"Nechci se stát tvým poskokem."

Otočil se a zamířil zpět do svého tmavého rohu. Když jí nastavil záda, napadlo ho, co jí bránilo sebrat ze země dýku a zabít ho tak, jako on zabil Šelu. Nic takového však neudělala. Zůstala stát na místě.

Opřel se zády o studenou stěnu a přemýšlel. Celé hodiny seděl bez hnutí. Když se k němu pokusila přiblížit, zakázal jí to a ona pak jen ležela na jeho kamenném stole a mlčela. Zjevně si netroufala ho nechat samotného. Nalim slyšel v okolním tichu její pomalý dech. Působila znuděně.

Minul den a další noc. Zdálo se, jako by nepotřebovala k životu nic víc než on. A přesto nepochyboval, že byla živá. Ve skutečnosti ho její tělesné vlastnosti už nijak nezajímaly. Přestal se jimi zabývat, stejně jako nepátral po tom, jak může sám být mrtvý a přitom cítit, slyšet, vidět a vůbec fungovat téměř jako živý člověk.

Nakonec se rozhodl. Vstal a tichým krokem vyrazil ke dveřím. Věřil, že při troše štěstí snad usnula.

"Kam jdeš?" zeptala se náhle ostře a posadila se.

"Pryč," odpověděl stroze.

"Nesmíš se ode mě vzdálit! Jenom já můžu znovu vytvořit tvou osobnost. Dokonce i obnovit tu starou, budeš-li si to přát."

Nalim s úsměvem zavrtěl hlavou.

"Když to můžeš udělat ty, jistě mohou i jiní." Byl to výstřel naslepo. Doufal, že mu její reakce dá jasnější představu o tom, měl-li pravdu.

Vyprskla smíchy.

"Myslíš svoji ženu, je to tak? Můj milý! Nejsi o nic míň naivní než v den, kdy ses poprvé probudil. To si vážně myslíš, že tě přijme? Že tě pochopí? Lidé nenávidí to, co je jiné. Mají z toho strach."

"Mluvíš, jako kdybys ty sama nebyla člověk," odfrkl napůl pobaveně.

"Taky že už nejsem!" oplatila mu útočně. "Jediné lidství, které ve mně zbylo, je láska k vám - mým dětem."

"Tak proto nás tvoříš," pochopil. "Milujeme tě bezelstnou láskou - bez otázek a podmínek. Alespoň než se nám vrátí vzpomínky. Potom z nás uděláš bytosti podle vlastních představ, ale už s námi nevydržíš, proto nás pošleš pryč."

Její pohled ho důrazně varoval, aby už nepokračoval, ale on se nenechal zastrašit. Chtěl jí ublížit. Když už ne rukama, tak aspoň slovy.

"Jenomže nesneseš samotu, proto sis nechala Šelu. Možná byl něčím jiný než ostatní. Snad nestihl pochopit, co se mu stalo, a nedával ti vinu. Když zapomněl na svou předešlou osobnost, udělala jsi z něj svého syna. Snažíš se zachytit poslední zbytky svého lidství."

"Nenávidím lidi."

Řekla to tak z hloubky, že nemohl, než věřit.

"Ale nedokážeš bez nich žít. Proto nenávidíš nás."

"Já vás miluji," zavrtěla hlavou. "Jste dílo mých rukou."

Nalim ale viděl, že udržet ten sladký tón jí stálo víc a víc námahy. Měl zvláštní dojem, jako by jemnými údery ostrého nože pomalu odsekával tu zlatou krustu, kterou sama sebe obalila, a dostával se k tomu, co bylo pod tím líbivým povrchem. Jeho očím se pozvolna začalo odhalovat cosi temného, ošklivého a plného nenávisti. Jako démon ukrytý v těle krásné ženy. Co se stane, až bude démon zcela nahý bez svých příkras? Zlomí ho to, nebo rozzuří?

Odpověď neznal, ale vědomí toho, čím on sám byl, způsobovalo, že už se pramálo staral o vlastní bezpečí. Chtěl jen patřit sám sobě.

"Ne," řekl chladně. "Jsme ukradené lidství."

"Vypadni!" vykřikla najednou a seskočila ze stolu. Udělala k němu pár rázných kroků a napřáhla útlou paži ke dveřím. "Vypadni odsud! Běž si tam ven a uvidíš, jak tě přijmou! Zkus přede mnou utéct, ale nikdy se ti to nepodaří. Jsem tvojí součástí, beze mě budeš ztracený. Beze mě nejsi nikdo. Neochráním-li tě před nimi, čeká tě jen bolest. Jdi si za nimi, když po nich tak toužíš! Když věříš, že jsi víc jako oni než jako já."

Překvapeně na ni hleděl, a když se stále nepohnul, dodala ještě vyšším hlasem: "Vypadni! Jdi pryč! Tak jdi už!"

Na víc nečekal. Otočil se a utíkal. Běžel sklepením ke vchodovým dveřím. Nevěřil, že k nim stihne doběhnout. Odevšad se k němu upínaly její oči a v nich divoký oheň. Když míjel jednu z menších chodeb, zdálo se mu, jako by v ní zahlédl stín lidské postavy se šakalí hlavou. Utíkal pořád dál, jak nejrychleji dokázal, až konečně spatřil světelné obrysy vrat. Vyrazil je a vyběhl do světa tam venku.

Stál pod malým kopcem tváří v tvář vycházejícímu slunci. Chvíli mžoural a celé jeho tělo se chvělo. Otočil se zpět k černotě zející mezi dřevěnými křídly. Zelený kopec jako by zíval na pozdrav novému ránu, nezajímaje se o nic z toho, co se odehrálo v jeho útrobách. Vše kolem bylo mírumilovné a plné světla.

Náhle se z nitra sklepení vydral nelidský výkřik a Nalimovi naskočila husí kůže. Bylo v něm tolik bolesti a zlosti, že by je člověk sotva dokázal snést. Otočil se ke sklepení zády a prchal travnatým svahem směrem ke slunci.

Opustil ji.

Pod kopcem narazil na vesnici. Zde zpomalil. Procházel mezi domy a přemýšlel, zda je na něm na pohled jeho odlišnost poznat. Lidé v zahrádkách a na ulicích si ho nevšímali. Prošel vesnici svižným krokem a vdechoval čerstvý vzduch, který bez užitku naplňoval jeho plíce a znovu z nich unikal. Cítil vůni života. Listy stromů zářily čerstvou zelení a ptáci štěbetali v jejich větvích. Dlouho obdivoval detaily svého okolí. Pampeliška rostoucí v prasklině na chodníku. Mech porůstající starý dřevěný plot. Truhlíky na okně domu překypující červenými a fialovými květy. Strach ze sklepení a z ní mu ale stále šlapal na paty jako nějaký stín, který vrhalo jeho neživé tělo bez ohledu na směr slunečních paprsků vždy za jeho záda.

Došel k velké silnici a začal stopovat auta. Pamatoval si dost na to, aby věděl, kam se potřeboval dostat, neměl ovšem nejmenší tušení, kde se nacházel teď.

Zastavil mu mladý muž s bílou dodávkou.

"Kam to chceš, kamaráde?"

Nalimovi se jeho vlastní hlas zdál bez doprovodu ozvěny z podzemní místnosti podivně plochý. Štěstí stálo tentokrát na jeho straně - řidič měl namířeno tím správným směrem. Anebo to nebylo štěstí?

Když nastoupil do vozu, oddychl si. Brzo ji nechá daleko za sebou. Už ji nikdy neuvidí. Najde svou ženu a ona mu pomůže. Pochopí to. Tolik tomu chtěl věřit.

"Jak ti říkají? Já jsem nějakej Blažek, ale kámoši mi řikaj Blik," zasmál se řidič.

"Milan," odpověděl po krátkém zaváhání. "Jak dlouho to bude trvat?"

"Cesta? Tak čtyři hoďky, víc ne."

Budu od ní dost daleko.

Prohlédl si muže z profilu a se zamrazením shledal, že mu něčím značně připomíná Šelu. Zavrtěl hlavou a upřel pohled na cestu. Minuli stopařku s tmavou pletí a dlouhými, černými, kudrnatými vlasy.

Nebude mě hledat, přesvědčoval sám sebe, ale současně se nedokázal ubránit dojmu, že je sledován.

Měla snad tohle být jeho vytoužená svoboda? Celý život ve strachu z ní? Cítil se osamělý a bezmocný. Stihne se dostat domů, než se jeho paměťové stopy ztratí?

Jízda ubíhala pomalu. Bílá čára se občas rozpojila a pak zase spojila, slunce šplhalo vzhůru a Blažek mluvil a mluvil. Kdyby ho byl Nalim poslouchal, dozvěděl by se o jeho rodině víc, než věděl v současné chvíli o té vlastní. Z rádia se ozývaly tlumené zvuky country, dokud hudba náhle nezměnila charakter.

"Páni," našpulil Blažek rty a výhrůžně se na rádio zamračil. "To zní jak nějaká orientální hudba, co? Připomíná mi to poušť, faraóny, balzamování, vždyť víš." Zasmál se.

Nalim rádio rychle vypnul a jen přemýšlel, jestli Blažek jen tak plácá, nebo něco tuší.

Jak by ale mohl?

"Jasně, takhle to bude lepší," přikývl řidič a pokračoval ve svých stupidních příhodách.

Nalim pocítil značnou úlevu, když z dodávky konečně vystoupil. Poděkoval Blažkovi a zabouchl dveře.

"V pohodě," kývl na něj z otevřeného okénka řidič. "Tak hodně štěstí, Nalime."

Dodávka se rozjela a Nalim se za ní chvíli zamračeně díval, než se strnule vydal po známé ulici ke svému domu, s nepříjemným pocitem, že se stmívá, přestože je slunce ještě vysoko na nebi. Minul výlohu se starožitnostmi, v jejímž středu ležela na zlatém tácu rituální dýka se čtyřmi čepelemi. Pokračoval necelých dvacet minut, když dospěl k zahradní čtvrti. Zastavil se na rohu a chvíli si prohlížel druhý dům po své levici. Okna v přízemí byla doširoka otevřená a se záclonami si pohrával teplý větřík. Dům byl obehnán bílým laťkovým plotem.

Pochopí to, přesvědčoval sám sebe. Pochopí to a pomůže mi.

Udělal další nejistý krok kupředu a letmo zahlédl, že kolem něj prošel mohutný muž s hustým obočím. O kus dál na lavičce seděla mladá žena v bílých šatech s černými vlasy.

Pomalu pokračoval. Osvobodím se. Budu volný. Zadíval se do slunce. Proč se tak rychle stmívalo?

Dům s laťkovým plotem se blížil.

Ale co jí řeknu? Byl jsem téměř půl roku pryč a nedal o sobě ani slůvkem vědět. Uvěří mi, když jí řeknu pravdu? Ale co když mi ona nelhala? Co když mě moje žena nepřijme? Co budu dělat, jestli mi nedovolí zůstat a neobnoví mou osobnost?

Zastavil se. Na zemi před ním se cosi bíle zalesklo. Sehnul se a sebral z chodníku desetník. Několikrát ho otočil mezi prsty. Vzpomínka na poslední rozhovor s ní ho pálila u srdce. Potřeboval ji...

"Ne," zamručel a znovu se rozešel, "nebudu druhým Šelou. Mlčenlivým stínem mezi stíny."

Po zádech mu přeběhl mráz a ve vzduchu ucítil nahořklou vůni. Měl dojem, že stín za jeho zády roste a přibližuje se k němu. Neodvažoval se otočit, ale přidal do kroku. A náhle jeho paty olízl horký vzduch a cosi jím prostoupilo - mohutná vlna se převalila přes kraj a zmizela stejně podivně, jako se objevila. Ale jeho nesmetla. On pokračoval dál. Dál kráčel ulicí. Minul branku prvního domu a nezpomalil. Minul dům s bílým laťkovým plotem a pokračoval stále kupředu. Opodál bíle oděná žena vstala z lavičky a s úsměvem začala následovat jeho kroky.

Kam že to šel? Nevzpomínal si.