Strážci Pečeti: 1. kapitola - Noční můry Jakuba Šmída
Běžel temnou chodbou. Strach mu stahoval plíce a bránil mu volně dýchat, v puse měl tak sucho, že nemohl polykat. Byl bos, zpocenýma rukama tápal po studené stěně. Všude panovala naprostá tma. Odkudsi se ozývaly tlumené výkřiky. Netušil, co se dělo. Vzbudil se jen před pár minutami a byl vyděšený a zmatený.
Křik sílil a on běžel dál, chodba jako by se táhla do nekonečna. Zahnul za roh a najednou se před ním objevilo červené světlo. Cítil kouř. Zrychlil. Seběhl ze schodů do vstupní haly a ocitl se uprostřed pekla. Všechno kolem něj hořelo. Hlavní dveře stály otevřené dokořán, ale hala byla přesto plná kouře. Venku pobíhali lidé s pochodněmi a zbraněmi. Při pohledu na to všechno ho přemohlo zoufalství. Celý se třásl a kolena měl tak slabá, že myslel, že se pod ním zlomí.
"Otče!"
Jeho vlastní hlas zněl jako cizí. Oheň pohlcoval všechno. Chlapcův pohled spočinul na dlouhé zástavě s rodinným erbem, která visela nad krbem. Plameny ji trhaly na kusy, až se v oblaku kouře zřítila na zem.
"Otče! Otče!"
* * *
Jakub se probudil tak náhle, že chvíli vůbec nevěděl, kde je. Srdce mu bolestivě mlátilo do hrudního koše, jako kdyby opravdu běžel. Byl zpocený a třásl se po celém těle. Stále měl dojem, že cítí kouř, před očima ještě teď viděl ten erb, jak se rozpadá v ohni. Znak orla s dračími křídly. Prudce vstal a začal přecházet po pokoji. Zhluboka dýchal. Tričko se mu nepříjemně lepilo na záda. Sundal si ho a přehodil přes opěradlo židle. Strach ustupoval jen velice pomalu, a to i přesto, že jeho pokoj, ozářený oranžovým světlem pouličních lamp, nechával celý sen působit vzdáleně a nereálně. Všechny obrazy se nakonec z jeho mysli vytratily. Zůstal jen vtíravý pocit stísněnosti.
Rozsvítil lampičku a zamžoural na budík na nočním stolku. Tři hodiny. Usoudil, že bude lepší, když půjde spát až za chvíli, aby se mu sen nevrátil. Zamířil do kuchyně. Cestou se neobtěžoval s rozsvěcením a i v kuchyni si vystačil se světlem zvenčí. Otevřel láhev vody a dlouze se napil. Ještě chvíli stál opřený dlaněmi o okraj linky, a když měl dojem, že už se dost uklidnil, vrátil se do pokoje.
V bytě byl sám. Jeho otec večer odjel na jakousi firemní akci, kde měl zůstat až do následujícího odpoledne. Jakubovi se zdálo, že se vídal častěji s pošťačkou než s ním, ale po takové době mu na tom už ani nezáleželo. Mít byt jen pro sebe znamená pro vysokoškoláka taky své výhody. Tedy za předpokladu, že zmíněný vysokoškolák má rád večírky a společnost. Což Jakub neměl. I když přesnější by možná bylo říct, že večírky a společnost neměly rády Jakuba. Nikam nezapadal, pil málo, většina témat, o kterých se bavili normální lidé, ho nezajímala. Přátele si hledal těžko. Jeho koníčky, jimž vévodilo vaření bezmasých jídel, ekologie, četba knih a filosofie, zjevně nebyly dostatečně in, aby přitáhly krásné ženy a věrné přátele. Jízda na kole se setkávala s větším pochopením, ale když ho spolužáci zvali na skupinové výlety, s poděkováním odmítal. Na kole zásadně jezdil sám - s hudbou v uších a hlubokými úvahami v hlavě. Jediný, s kým je sdílel, byl jeho imaginární kamarád z dětství, protože nikdo jiný neuměl tak dobře poslouchat. Kdysi si myslel, že ze své divnosti vyroste. Věřil, že je to jen vedlejší produkt pubertálního věku, a s léty se to spraví. Nespravilo. Nakonec se musel smířit s variantou, že divnost je zkrátka nedílnou součástí jeho osobnosti - stejně jako osamělost bude nedílnou součástí jeho života.
Přemýšlel, jestli s tím mohou souviset jeho zlé sny. Měl je od dětství - noční můry, z nichž se budil s křikem, tričkem mokrým od potu a polštářem od slz. Nejspíš souvisely s rozvodem rodičů a následným odloučením od matky a sestry. Ačkoliv se nerad litoval, ve slabších chvilkách si občas přiznal, že mu v životě cosi esenciálního chybí. Několik let byl celkem klid, ale v posledních týdnech se jeho noční můry zase vracely každou noc. Netušil proč. Měl dojem, že se stále opakují, ale přesto si jejich obsah nedokázal zapamatovat. Už ve chvíli, kdy se vracel do pokoje, si nevybavoval, o čem byla ta poslední.
Sedl si k psacímu stolu a dálkovým ovládáním pustil v přehrávači Roberta Milese. Otevřel učebnici statistiky, která ležela vedle hromady papírů na počítání. Nalistoval kapitolu o rozdělení náhodné veličiny a pokusil se začíst do výkladu. Když se přistihl, jak čte první odstavec potřetí, aniž věděl, o čem je, vzdal to. Podíval se na okno před sebou. Venku začínalo poprchávat. Na skle se objevovaly jemné průsvitné tečky. Jakub si sedl na široký vnitřní parapet a opřel se zády o stěnu a čelem o studené sklo. Díval se na prázdnou ulici pod sebou. Chodníky byly plné čerstvě navátého listí. Pozoroval kapky a poslouchal hudbu...
Najednou se s trhnutím probudil. Vzápětí pochopil proč - lampa nesvítila, vzbudilo ho prasknutí vlákna. Najednou přestal hrát i přehrávač. Jakub se narovnal. V žaludku se mu rozlil divný poplašný pocit. Slezl na zem a zachvěl se v lehkém průvanu.
V průvanu?
Automaticky se rozhlédl. Okno i dveře byly zavřené. Proud vzduchu přesto zesílil a samotný prostor se začal chvět. A v tu chvíli se přímo uprostřed pokoje objevila obrovská černá brána - jako by se zhmotnila z ničeho.
Jakub zíral s otevřenou pusou na dvě masivní křídla s černým kováním sahající od koberce až... strop zmizel, brána byla rozhodně mnohem vyšší než jeho pokoj. Z prostoru nad křídly vycházelo bílé, oslnivé světlo, které vytvářelo iluzi jakéhosi květu. A nad ním už nebylo nic, jen nekonečný prostor, tma a... hvězdy? To všechno, co před Jakubem stálo, působilo naprosto nesmyslně hmotněji než cokoliv jiného v jeho pokoji. A přesto to musel být sen. Dvojice velkých kovových kruhů visících na mohutných křídlech se vyzývavě leskla...
Ačkoliv kdesi na pozadí své mysli zaznamenal upozornění, že právě teď by mohl být ten správný čas začít panikařit, strach kupodivu nebyl tím nejsilnějším pocitem.
Nejsem přece blázen, řekl si v duchu, ale současně vnímal pokušení tak silné, jaké ještě nikdy v životě nezažil. Brána ho k sobě volala... nebo ho volalo to, co bylo za ní... Co asi bylo za ní?
Křídla se zachvěla a Jakub o krok ustoupil. Brána byla tak fascinující, ale zároveň děsivá. Nemohl se rozhodnout co dál. Neodvažoval se za kruhy vzít a otevřít ji. Chvění ale stále zesilovalo. Po několika sekundách už brána vibrovala tak silně, že rozechvívala celý pokoj jako při zemětřesení. A najednou jako by od sebe obě křídla někdo prudce rozrazil. Do pokoje se vyvalil svěží proud vzduchu a papíry připravené na Jakubově psacím stole se rozlétly. Potom průvan zeslábl na sotva citelný vánek. Všechen pohyb ustal a bylo naprosté ticho. Jakub si připadal jako v transu, přimražený na místě. Když se po chvilce vzpamatoval, udělal k bráně pár nesmělých kroků - pohled upřený do prostoru mezi křídly. Neviděl nic. Byla tam totální tma, černější než jakou kdy dřív viděl. Ale vtom ji prořízly dva stříbřitě zářící body. Jakub ztuhnul. Až příliš připomínaly oči. Bez dalšího váhání přiskočil a přirazil obě křídla k sobě s tak bušícím srdcem, že jeho dech nestačil držet krok. Brána okamžitě zmizela a nezůstala po ní ani sebemenší stopa.
* * *
O několik hodin později ho probudil budík. Nesnášel ten zvuk. Vlastně si vůbec nedovedl představit nic, co nesnášel víc, než když ho agresivní pípání přetáhlo z hlubokého spánku do sychravého podzimního dne zpříjemněného tupou bolestí hlavy, která se ozvala ihned po probuzení. Možná se měnil tlak. Byl na počasí citlivý.
Ležel v posteli a chvíli bezmyšlenkovitě pozoroval strop, než si uvědomil, že by se neměl povalovat moc dlouho, jinak před odchodem do školy nic nestihne. Chtěl se ještě chvíli učit. Vstal. Jeho tričko bylo stále ještě přehozené přes opěradlo židle. Napadlo ho, že si vůbec nepamatuje, jak se vlastně podruhé dostal do postele - sny a skutečnost mu splývaly a od jistého bodu si všechno vybavoval jen velice matně. Oblékl se a šel si do kuchyně nachystat rychlou snídani. Po chvilce se vrátil do pokoje s čajem a dvěma obloženými chleby. Vše položil na stůl a začal sbírat rozházené papíry, než si uvědomil, že by vůbec rozházené být neměly - brána se mu přece jenom zdála. Možná je smetl, když slézal z okna, aby se vrátil do postele.
Srovnal papíry na hromádku a pustil se do snídaně.