Strážci Pečeti: 10. kapitola - Edrahinovo zmizení

14.03.2020

Vallence se s Thomasem nerada hádala. Měla dojem, že to stejně k ničemu nevede. Obvykle řešila rozdílnost názorů tak, že si věci udělala po svém a pak vyslechla dlouhou přednášku o své nezodpovědnosti. Na druhou stranu vítala, že Wächter neměl potřebu se zrovna křečovitě držet vnějších nařízení a podporoval ji v jejích zásazích do dění v Revoně, kdykoliv věřil, že to bylo třeba. Měl svoje vlastní pravidla a ta byla výrazně benevolentnější než pravidla Archivu. Mimo to věděla, že když bude nějaký průšvih, Thomas ji před Radou přikryje - tak, jako to už v minulosti párkrát udělal.

Zrovna teď se ale cítila rozčarovaná z ultimáta ohledně Dragana. Sama věděla nejlíp, kam až jeho problém s alkoholem sahal. Dragan si dobře uvědomoval, jaké riziko to pro ně všechny znamená, a snažil se přestat pít - opakovaně, protože opakovaně selhával. Val mu to svým způsobem nedokázala mít pořádně za zlé. Vzhledem k jeho historii jí přišly problémy s alkoholem jako jedna z těch lepších variant. I když ji Dragan občas vytáčel k nepříčetnosti, co řekla Thomasovi, byla pravda - věřila mu až za hrob. Mimo to byl podvojník jako ona sama, na rozdíl od Tiessy, která byla jenom z Revony, a k tomu se uměl proměňovat. A takoví lidé se nedají zrovna sehnat přes inzerát na jobsech.

Doufala, že se Dragan vzpamatuje, a bude si alespoň před Thomasem dávat pozor. Současně ale věděla jistě, že by s ním pracovala i pokud by ho Thomas vyhodil. Jen by to bylo komplikovanější.

V Revoně na ni čekalo přibližně stejně příjemné počasí jako to, které za sebou nechala v Praze. Husté mrholení dokonale clonilo výhled na pastviny, zahrady i příjezdovou cestu. Byla opravdu ráda, že se nemusela vláčet přes bažinu, která oddělovala Asylii od zbytku světa, a mohla pohodlně projít z Thomasova bytu rovnou do asylského sálu s Bránou.

Ze sálu vyšla na dlouhou zastřešenou terasu lemující hlavní budovu Asylie - skrytého panství, které vybudovala Nicol, Třetí ze Tří, jako útočiště pro všechny, kteří ho potřebovali. Žili tu její chráněnci, pomocníci a polovinu roku i Nicol sama.

Val obešla budovu a vstoupila dovnitř velkými dvoukřídlými dveřmi. Hlavní síň, která sloužila také jako jídelna, byla plná lidí. Zdálo se, že snad všichni chráněnci byli zde - což se vzhledem k počasí dalo čekat. Seděli v malých skupinkách u dlouhého stolu lemovaného po obou stranách lavicemi. Někteří hráli karty, jiní si ke stolu přinesli rozdělanou práci nebo si jen tak povídali. Místnost bzučela hlasy, smíchem a hrou na housle. Ve velkém čtvercovém ohništi ve středu síně hořel oheň. Vzduch byl příjemně prohřátý a voněl spáleným dřevem.

Vallence tu atmosféru milovala. Do Asylie nechodili lidé jen tak. Téměř všichni, co se tu zdržovali, zažili mnoho krutosti nebo byli venku v Revoně ve velkém nebezpečí. Ale tady Revona neexistovala. Asylané byli vždy zvědaví na zprávy zvenčí - většina z nich panství nikdy neopouštěla - ale poslouchali je jen jako zajímavé historky a nedělali si kvůli nim moc starosti. Asylie se stala jejich světem a na tom, co se dělo venku, už nezáleželo. Na rozdíl od nich Vallence nenavštěvovala Nicolino panství, aby byla v bezpečí, ale proto, že jí Asylie něčím připomínala domov.

Odešla z domova, když byla ještě dítě. Tehdy poznala Charlese a ten se rozhodl, že z ní vychová jednoho ze svých generálů. Pozval ji do Lykeony, největšího vlkodlačího města a původního centra Charlesovy říše, aby začala studovat na jeho Akademii. Vallencin otec o tom zprvu nechtěl ani slyšet, ale nakonec vůdci vlkodlaků vyhověl. Vallence odjela do Lykeony, kde žila několik let. Studovala na Akademii a připravovala se na kariéru v armádě. Charles se jí hodně věnoval a ona ho zbožňovala. Nadšeně přijímala jeho názory a hodlala ho následovat celý život. Měla přesnou představu o tom, jak bude vypadat její budoucnost, a nepřála si nic víc. Pak se ale všechno změnilo a její svět se obrátil vzhůru nohama. Musela začít pracovat pro Thomase Wächtera a ten jí okamžitě zakázal, aby dál v Lykeoně zůstávala. Vallence s ním tehdy hrozně bojovala, aby jí dovolil zůstat, ale on byl neoblomný. Trval na tom, že musí odjet. Teprve později pochopila, že její sílící vazba na Charlese byla tím hlavním důvodem, proč ji chtěl Thomas dostat z Lykeony pryč. Pro Vallence to bylo, jako by podruhé ztratila domov.

Ke svému kmeni se ještě na čas vrátila, ale už to nikdy nebylo jako dřív. Byla teď podvojník a pracovala pro Archiv. Věděla, že existuje ještě jeden svět - úplně jiný než tenhle - a nemohla o tom nikomu říct. Cítila, jak se odcizení, ke kterému došlo za dobu, co byla v Lykeoně, ještě prohloubilo. A nakonec odešla úplně. Tušila, že otec jí to neodpustil, ale bylo to pro dobro všech zúčastněných i její vlastní. Ale domov jí nikdy nepřestal chybět a Asylie se pro ni stala aspoň částečnou útěchou.

Využila toho, že si jejího příchodu nikdo nevšiml, a zamířila k ohništi, kde si sedla na jeden z tlustých tkaných koberečků a přejela prsty přes transformační nápis na kamenném okraji ohniště, aby trochu utlumila plameny. Chvíli zamyšleně hleděla do ohně a potom si vzpomněla na nedopsaný dopis, který už pár týdnů nosila s sebou ve vaku. Teď by mohla být dobrá chvíle ho dokončit.

Vylovila dopis a nevysychající pero. Podívala se na úvodní dvě slova: Ahoj Sorene, kterými dopis začínal a současně zatím také končil. Zhluboka se nadechla a zavzpomínala, co jí princ psal v předchozím dopise. Cosi o tom, že se mu stále ještě nepodařilo přesvědčit Charlese, aby ho nechal jet do Calethonu, ale nehodlá to vzdát... Opřela si dopis o koleno a napsala, že ji mrzí, že nemá možnost jet za matkou. Pak tam bylo cosi o slavnosti podzimní rovnodennosti, na co už si Val moc nevzpomínala, pár slov o Garianovi, o Sorenově tréninku a o tom, že už ho opravdu nebaví být neustále zavřený v Icailu. Ke všem těmto bodům napsala stručný komentář. Potom se zastavila. Co má napsat o sobě?

Milý Sorene, posledních pár týdnů jsem strávila přípravou na krádež Charlesových listin, aby ses nemohl stát nejvyšším králem.

Pousmála se při představě, že by to opravdu udělala. Přemýšlela, co jiného by napsat mohla. Prošla všechny aktivity, kterým se v poslední době věnovala, a zjistila, že Sorena nemůže zasvětit ani do jedné z nich. A v tu chvíli jí došlo, že důvodem, proč ten dopis nedokončila dřív, nebyl nedostatek času. Zkrátka už nevěděla, co mu psát.

Soren do ní byl blázen od chvíle, co ji poprvé viděl. Bylo to v den, kdy s Charlesem přijela do Lykeony. Představil se jí jako budoucí nejvyšší král sjednocené Revony a dělal všechno proto, aby si získal její zájem. Vallence si jeho pozornost užívala a dokonce mu slíbila, že až usedne na křišťálový trůn, tak si ho vezme. Pro ni to byla hra, a i když v tu chvíli do něj byla svým dětským způsobem zamilovaná, nikdy nepočítala, že by se opravdu jednou stala jeho ženou a královnou. Dobře věděla, že to by nebyl život pro ni. Až časem pochopila, že Soren její slib bral vážně a upínal se k němu víc, než bylo zdrávo.

Od svého odjezdu z Lykeony ho neviděla. Snažili se být v kontaktu a počkat na chvíli, kdy budou zase moci být spolu, ale zatímco Soren stále žil v tom, co mezi nimi bylo před lety, Vallencin vztah k němu se změnil. Stále ho měla ráda, chyběl jí a přála si, aby byl spokojený, ale zamilovanost už dávno vymizela. A teď ani nevěděla, co mu psát v dopisu.

Měla z toho uvědomění divný pocit. Tím spíš, že Garianovi říkala v zásadě všechno. Jenže u něj to bylo zkrátka jiné. Gariana vídala často. Gariana... znala.

"Val!"

Od vchodových dveří k ní mířil mladík celý oblečený v hnědozeleném, podobně jako ona sama, a s vlasy spletenými do mnoha copánků, které lemovaly jeho hladce oholený obličej a jasné zlato-oříškové oči. I on měl do copánků vpletené dřevěné korálky různých tvarů a barev a také tenké stužky v odstínech zelené. Vallence se na Darika, kterému dali Asylané příjmení z Lesa, usmála, podali si ruku a objali se po zvyku lesních kmenů.

"Komu píšeš?" zeptal se jí, zatímco si sedal na zem vedle ní.

Vallence si povzdychla a zase dopis schovala.

"Pokoušela jsem se psát Sorenovi. Než mi došlo, že nevím co."

"Neviděli jste se hodně dlouho. Je normální, že jste se odcizili," pokrčil rameny Darik. "Pokud už si nemáte co říct, prostě jděte dál každý svou cestou."

"To já bych ráda. Ale Soren nemůže. Pořád věř, že budeme spolu. A já nějak nejsem schopná mu tu víru vzít," přiznala Vallence. Když to řekla nahlas, uvědomila si, že to v tu samou chvíli poprvé přiznala i sama sobě.

Darik pokýval hlavou.

"Ty jsi vždycky měla potřebu všechny zachraňovat," řekl s laskavým úsměvem.

"Připadá mi prostě jen sobecké mu to najednou říct..."

"Na upřímnosti není nic sobeckého," přerušil ji Darik nekompromisně. "Na druhou stranu to, že mu to nechceš říct, protože nevíš, jak by ses dokázala vyrovnat s tím, žes mu ublížila, to není správné. Ve skutečnosti volíš tu jednodušší cestu, ne tu správnou."

Val se zadívala vzhůru. Sledovala, jak kouř stoupá z ohně výš a pak míří otvorem ve stropu k deštivému nebi.

"Hned je mi líp," podotkla ironicky. Darik se zasmál.

"Dříve či později mu to stejně budeš muset říct. A až to uděláš, uleví se ti. A oba budete moci jít dál. Jsi už hodně dlouho sama."

Val se nadechla, aby zaprotestovala, ale Darik ji nenechal.

"Já mluvím o opravdovém vztahu, Val, ne o románcích, o kterých víš, že skončí, už když začínají."

"Hm. Dobře, pro dnešek toho osobního rozvoje bylo dost," řekla Val se smíchem, kterým se snažila zakrýt své skutečné rozpoložení. "Teď už nebudeme mluvit o mně. Jak se daří tobě?"

"Tak dobře. Je řada na mně. Co bych ti tak řekl? Přípravy na zimu jsou v plném proudu. Úroda byla letos dobrá, takže máme slušné zásoby."

"To je dobře," přikývla Vallence.

"To jo. Krmítka už mám skoro připravená. Jde to teď pomaleji, když už mi nepomáhá Edrahin," dodal Darik sklesle.

"Proč už ti nepomáhá?" zamračila se Val. Dobře věděla, že od chvíle, kdy Edrahina do Asylie přivedla, pomáhal Darikovi v péči o les, kdykoliv mohl. Měl rád pocit, že je prospěšný.

Darik na ni chvíli překvapeně hleděl.

"Ty to nevíš?"

"Nevím co?"

"Edrahin z Asylie odešel."

"Cože?" vydechla Vallence. "Jak je to možné? Po Edrahinovi šel Charles," dodala ztišeným hlasem a rozhlédla se, jestli nikdo není tak blízko, aby je mohl slyšet. "Neměl Asylii nikdy opouštět!"

Darik zavrtěl hlavou.

"Je mi líto, Val, myslel jsem, že to víš. Odešel před pár dny."

"Jen tak?"

Vallence nemohla uvěřit, že by se Edrahin najednou jen tak sbalil a z Asylie zmizel. Dobře věděl, že venku není v bezpečí, a nemohl si přece myslet, že Charles na něj zapomněl. Charles nikdy nezapomínal.

"Jednoho večera se prostě vypařil. S nikým se nerozloučil. Najednou byl pryč a jeho věci taky."

Val se zadívala do plamenů. Možná to byla její pracovní deformace, ale celé se jí to nezdálo. Proč by se Edrahin z ničeho nic měl sebrat, nikomu nic neříct a prostě se z Asylie vytratit?

"A nikdo ho neviděl odcházet?" zeptala se po chvilce.

"Ptal jsem se, ale nikdo o něm nic neví. Asi nechtěl, aby ho někdo viděl."

Val se zvedla.

"Kam jdeš?"

"Musím ho najít," řekla rozhodně.

Darik si povzdechl.

"Val, tohle je stará historie. Edrahin možná prostě usoudil, že po všech těch letech už na tom nesejde. A klidně může mít pravdu."

"Jak znám Charlese, tak i kdyby uplynulo sto let, stejně si to bude pamatovat."

Nato se otočila a z jídelny odešla. Zastavila se venku na terase. Netušila, kde začít hledat. Edrahin neměl rodinu ani nic jiného z minulosti, co by naznačovalo, kam se mohl vydat. Potřebovala informace a hodně rychle.

Vytáhla z vaku svůj zápisník a napsala do něj naléhavý vzkaz pro Dragana. Doufala, že už ho zastihne v použitelném stavu a schopného svoje internetové připojení nastartovat co nejrychleji.

Ani ne za minutu se pod jejím vzkazem objevila odpověď: Zjistím, co se dá.

Val sama pro sebe přikývla. Teď nezbývalo než čekat. Začala přecházet sem a tam. Ráda by také něco udělala, ale čeho se měla chytit? Bála se, že každá hodina, kterou Edrahin trávil mimo Asylii, pro něj mohla znamenat velké riziko. Jak mohl být tak lehkomyslný?

"Myslíš, že se mu něco stalo?" ozval se za ní Darik.

Pokrčila rameny.

"Snad ještě ne."

Darik došel až k ní a posadil se na dřevěné zábradlí lemující terasu. Zadíval se do deštivého nebe.

"Doufám, že ho najdeš dřív, než se dostane do průšvihu. Nakonec to nebyla ani jeho vina. Byl tam úplně náhodou."

"Ty víš, proč ho Charles hledá." Bylo to spíše konstatování.

"Edrahin mi to řekl," přikývl Darik.

"Jestli ho najde, donutí ho, aby mu řekl, co přesně tehdy viděl. A pak ho nejspíš zabije už jenom z principu, že se před ním tak dlouho skrýval."

"Doufejme, že budeš rychlejší."

Val přikývla.

V tu chvíli si všimla, že k nim míří Arton s jakýmsi mladým mužem, kterého neznala. Měl blonďaté vlasy a zaujatě ji sledoval hnědýma očima. Vypadal ze všeho tak trochu vyděšeně.

"Vallence," pozdravil ji chladně Arton a ona mu mlčky kývla na pozdrav. Neměli se zrovna v lásce. Letmo se podívala na toho druhého a otočila se zpátky na Darika.

"Musím jít."