Strážci Pečeti: 5. kapitola - Charlesův první generál

14.03.2020

Garian Lovell, Charlesův syn a první generál, stál v pracovně ve Vlčí pevnosti a přemýšlel. Jeho pobočník čekal tiše u dveří na rozkazy. Když dorazili, našli Pevnost vzhůru nohama. Přestože brána byla zavřená a nic nenaznačovalo tomu, že někdo vnikl dovnitř, tři vojáci, co měli stráž na nádvoří, se teprve probírali z bezvědomí. Ostatní je našli náhodou a vyhlásili poplach, ale nepodařilo se jim zjistit, co se vlastně stalo. V Pevnosti nikoho nenašli. Lovell přijel jen hodinu po soumraku a byl první, kdo vstoupil do zamčené pracovny, v níž byly uloženy listiny. Psací stůl našel prázdný a na podlaze pod oknem ležela zkrvavená změť chlupů, lidské kůže a rozervaného oblečení, kterou Lovell identifikoval jako generála Mirragha.

Pobočníkovi při tom pohledu tuhla v žilách krev, ale Lovell nevypadal, že by na něj scéna udělala valný dojem. Zběžně tělo prohlédl. Nebylo těžké si domyslet příčinu smrti, vzhledem k tomu, že z hrdla generálovi trčel šíp.

"Cagrisi," promluvil klidně.

"Ano, můj pane?" ozval se ihned pobočník a přistoupil blíž ke svému veliteli.

"Zlikviduj to tělo. Ať tě nikdo nevidí."

Lovell si byl jistý, že ať se jeho otec rozhodne vysvětlit generálovu smrt jakkoliv, nebylo třeba v tuto chvíli šířit paniku. A ta by nepochybně vznikla, kdyby muži viděli, jak dopadl jeden z osmi nejmocnějších mužů Charlesovy armády, který navíc tou dobou přebýval v Pevnosti, kam údajně nikdo nepovolaný nemůže vniknout. Potřebovali čas a co nejmenší prostor pro fámy.

Pobočník Cagris se váhavě a se zřejmou dávkou odporu zadíval na masu u Lovellových nohou.

"Problém?" zeptal se Garian mírně netrpělivě.

"Ne, pane, jen... co se mu stalo?"

Lovell se usmál poplašenosti v jeho hlase.

"Nic zvláštního. Byl střelen do krku. Ten zbytek, co tu vidíš, si způsobil sám."

Víc nedodával. Věřil, že jeho pobočník si už dokáže dokreslit obrázek o agónii muže, který udělal jednu smrtelnou chybu a teď se snaží za každou cenu zvrátit svůj osud, i když už nemá naději. Posledním pokusem, který udělalo spíš generálovo tělo bez jeho vlastního vědomí, byla proměna, kterou nestihlo dokončit. Výsledek byl skutečně poněkud šokující.

Pobočník, uklidněný skutečností, že generála zasáhla nějaká děsivá kletba, která by se mohla přenést na každého, kdo se ho dotkne, začal tělo odklízet, zatímco Lovell se otočil ke stolu. Dokumenty, pro které přijel, aby je přivezl otci, byly pryč. Lupič šel zjevně najisto. Chabá ochrana stolu ukazovala na hluboce zakořeněný předpoklad, že dostat se do Pevnosti je nemožné. Mimo to o listinách neměl nikdo vědět. Charlesovy plány znali jen jeho generálové. Kdo se o nich mohl dozvědět a současně mít zdroje pro to, aby dokázal vniknout do Pevnosti?

Tyto úvahy ho proti jeho vůli zavedly k Vallence. Všichni ti špehové, které v Revoně měla, a pomoc Thomase Wächtera ji hned zařadily mezi velmi malý okruh podezřelých. A skutečnost, že se teď pár týdnů neviděli, protože údajně pracovala na něčem důležitém, ji vynesla na první místo.

Chvíli bojoval s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu byl rád, že otec o listiny přišel, protože se způsobem, jakým je získal, zkrátka nemohl souhlasit. Vydírání a zastrašování mu nebyly pochuti, ačkoliv podle jeho otce k politice prostě patřily. Na druhou stranu z duše nesnášel, když Vallence riskovala, což bylo bohužel něco, co dělala s chutí a pravidelně. A dále nemohl ignorovat tvrdou realitu, že nosil hodnost prvního generála a měl povinnosti - bez ohledu na to, co si o nich myslel. Byl voják a jeho osobní preference mu nesměly překážet ve výkonu služby. Dlouhodobé plány jeho otce a velitele byly teď ohroženy a na něm zůstalo, aby ho o této skutečnosti informoval.

* * *

Zpět do Icailu dorazil se svými muži před půlnocí. Generálovo tělo bylo v tajnosti zpopelněno a rozptýleno. Muži zatím nedostali žádné informace. Velení v Pevnosti Lovell dočasně předal staršímu vojákovi, který se již dříve osvědčil jako spolehlivý a schopný v citlivých záležitostech.

Cestou Královskou chodbou zvažoval, jak nejvhodněji otce s tou nepříjemnou událostí seznámit. Většina vojáků Charlese obdivovala a byla mu na smrt oddána, ale současně z něj měla hrůzu. On ne. Svého otce miloval a zároveň nenáviděl. Opakovaně se dostával do konfliktů mezi svým svědomím a povinností. Věděl, že jeho otec je bezohledný intrikán, a věděl taky, čeho je schopný, když se rozzuří. A máloco ho dokázalo rozzuřit tak jako nezdar jeho politických plánů. Lovell po něm nezdědil posedlost mocí, která Charlese stále hnala do nových konfliktů proti všem. Na druhou stranu ale někdy zřetelně pociťoval cosi temného povalovat se hluboko v útrobách svého charakteru - to cosi, co jeho otec jednou sám u sebe označil za svého největšího nepřítele i spojence, za to, co mu dává sílu, ale co nikdy nesmí svobodně vystoupit na povrch. Lovell to v duchu jednoduše nazýval zlem. Byl rozhodnutý se touto silou nenechat ovládnout a věřil, že toho může docílit jedině tak, že nikdy nebude sloužit sám sobě. Proto se otci nikdy nepostavil, přestože s ním nesouhlasil. A proto teď mířil svižným krokem dlouhou chodbou v královském městě, aby podal hlášení svému veliteli.

Otce našel ve Velkém sále - rozlehlé místnosti, jíž dominoval kulatý stůl, na kterém v poslední době neustále ležela obrovská mapa Revony osídlená figurkami, praporky a dalšími značkami. Garian často slýchával, jak se otci podobá. Měla to být poklona. A přestože věděl, že ti, kdo mu to říkali, poukazovali na fyzickou podobu, vždy tento kompliment přijímal s rozpaky. Ne že by neměli pravdu. Byl otci podobný. Oba sdíleli vysokou, atletickou postavu, tmavě hnědé vlasy i stejné rysy ve tváři - výrazný úzký nos, vystouplé lícní kosti a úzké rty. Jen oči měl Garian jiné - temnou zeleň v jeho panenkách naředila jasná modř od matky. Ale to byla drobnost. Zatím je alespoň odlišoval věk. Ovšem s ohledem na skutečnost, že Charles díky své výjimečné moci nemusel stárnout, pokud si to nepřál, se Garian občas sám sebe ptal, jestli ve svých pětačtyřiceti bude vypadat jako otcovo dvojče. Vadilo mu to. Jako by nestačilo, že přes všechny své talenty a tvrdou práci otce nikdy nemohl překonat - nikdo se nemohl rovnat Druhému ze Tří. Ta fyzická podoba mu jen připomínala, že byl odsouzený žít a zemřít v otcově stínu - jako jeho méně dokonalá kopie. Skutečnost, s níž se už před mnoha lety smířil tak, jak jen se s něčím takovým smířit lze.

U krbu odpočívali dva velcí černí vlci, kteří Charlese neustále doprovázeli. Když Lovell vešel, vůdce vlkodlaků se právě nakláněl nad mapou. Jen před pár okamžiky ukončil bouřlivý rozhovor s princem Sorenem, svým chráněncem, a hořká pachuť konfliktu se stále ještě vznášela ve vzduchu. Mladík stál u okna zády k místnosti s rukama založenýma na prsou a pozoroval několik dělníků, jak opravují zeď, na niž se při nedávné bouřce zřítil bleskem zasažený dub. Byl naštvaný. Zvuk otevírajících se dveří s ním nehnul a otočil se, až když Charles řekl:

"Gari, čekal jsem tě o něco dřív. Co tě zdrželo?"

Garian z otcova výrazu vyčetl, že sám už něco věděl. Charlesova moc, i když po Revonském neštěstí značně omezená, mu umožňovala vidět spoustu věcí a lidí, kteří se před jeho vnitřním zrakem nezakrývali štítem. Lovell věděl, že Vallence používala štít neustále - možná proto jeho otec nevěděl vše.

"Obávám se, že pro tebe nemám nejlepší zprávy," začal zdrženlivě a přeskočil pohledem z otce na Sorena, který se zatvářil znepokojeně.

"Pokračuj," vyzval ho Charles neutrálním tónem.

"Někdo se dostal do Pevnosti a podařilo se mu odnést listiny." Odmlčel se. Viděl, jak otec sevřel čelisti. "A Mirragh je mrtvý."

"Cože?" zvolal Charles se začínající agresí. "Můj generál nebyl schopen zabránit krádeži listin a ještě se nechal zabít?"

Oba vlci u krbu se posadili a ostražitě svého pána pozorovali.

"Jak se dostali do Pevnosti?" zeptal se princ Soren. "To je přece nemožné, nebo není?"

"Nenašli jsme vůbec žádné stopy. Energetická ochrana byla nedotčená," odpověděl Lovell a popsal to málo, co v Pevnosti viděl. Když skončil, Charles ještě chvíli přecházel po místnosti. Na spánku mu viditelně pulsovala žíla a v očích se mu objevovaly podivné jasně zelené záblesky. Po chvilce se zastavil u stolu a zlostně do něj praštil pěstí.

Stůl explodoval. Místností se rozlétl mrak třísek. Mapa se rozpadla na kousky a ty shořely dříve, než dopadly na zem. Lovell z respektu uhnul pohledem, ale na rozdíl od Sorena, který o několik kroků ustoupil, se nehnul z místa. Neměl strach, ovšem nechtěl otce dráždit.

"Chci vědět, kdo ty listiny vzal," řekl Charles po chvilce naprostého ticha, kdy se Soren ani Garian neodvažovali nic říct. Mluvil téměř šeptem, což vytvářelo atmosféru podivně intimního nebezpečí. "Náhodou tě nikdo nenapadá," otočil se na syna, oči přivřené. Lovell bez váhání své podezření zapřel.

"Jak myslíš. Ale aby bylo jasno, jestli v tom má prsty Vallence, zaplatí za to jako kdokoliv jiný. Nebo spíš hůř."

"Vallence?" ohradil se překvapeně Soren. "Proč právě ona? Nemáš vůbec nic, co by na ni ukazovalo!"

"Ne. Až na to, že ten, kdo se do Pevnosti dostal, obešel její mocnou ochranu. Skoro to vypadá, že ji důvěrně znal. Takových lidí je velmi málo. Všichni jsou buď mrtví, nebo pod mým velením. Jednou z mála výjimek je Thomas Wächter! A pokud vím, Lukyanos Megh, který se nejhůř vyrovnával se skutečností, že ho mám v hrsti, je s Vallence zadobře. Moje varování na něj asi patřičně nezapůsobilo. Budu si s ním muset znovu promluvit."

"To ještě tolik neznamená," namítl princ. "Marionini lidé se mohli o listinách dozvědět se stejnou pravděpodobností jako Vallence. A někteří z nich by určitě byli také schopni-"

"Lidé mojí sestry teď mají jiné starosti než zkoumat, jestli náhodou neuzavírám smlouvy s králi," zavrčel Charles, ale pak zavrtěl hlavou. "Tohle nemá smysl. Chci vědět, kdo to byl, ne se tu hádat o domněnkách."

"Chceš, abych to zařídil?" navrhl Garian v naději, že dostane pokyn začít s vyšetřováním co nejdříve, což by mu umožnilo opustit místnost a po krátkém odpočinku opět z Icailu odjet - a setkat se s Vallence. Ale Charles zavrtěl hlavou.

"Ty teď máš jinou práci. Ale ještě předtím chci jmenovat nového generála. Zatraceně, to budou řeči! Nelíbí se mi představa, že kvůli jedné chybě bude moc mých nejlepších mužů zpochybňována!"

Soren vzdychl a zase se otočil k oknu. Neměl dnes náladu na politiku. Byl neklidný a podrážděný. A představa, že právě Vallence možná ukradla zmiňované listiny, mu na náladě nepřidala. Jen pár minut před Lovellovým příchodem měl s Charlesem dost nepříjemnou debatu, když se ho snažil už asi posté přesvědčit, aby ho nechal jet za matkou do Calethonu. Ale jeho učitel a opatrovník trval na tom, že v současné chvíli to není bezpečné, a neustoupil, ani když mu Soren připomněl, že je budoucím nejvyšším králem sjednocené Revony, čili by měl mít možnost o sobě svobodně rozhodovat. Na to mu Charles s klidem odpověděl, že jen málo králů si mohlo dovolit takový luxus, a tím debatu ukončil. Soren si s hořkostí přiznal, že nemá ani tolik volnosti jako Charlesovi vojáci. Dal by všechno, aby mohl být na Garianově místě.

"Jdi si odpočinout," řekl po chvíli Charles už klidným hlasem svému synovi. "Na večer svolám poradu a jako můj první generál tam nebudeš chybět, ačkoliv si umím představit, že vzhledem k tomu, že jsi poslední dny strávil na cestách, by ses tomu raději vyhnul. Musíme se rozhodnout co dál."

Lovell přikývl a zamířil ke dveřím, kde ho ještě jednou zastavil otcův hlas.

"Co jsi udělal s tělem?"

Garian se na místě otočil.

"Zbavil jsem se ho. Nikdo ho neviděl kromě mých lidí."

Charles přikývl a gestem ruky synovi naznačil, že může jít. Lovell se formálně poklonil a odešel.