Strážci Pečeti: 6. kapitola - Pozdní návštěva

Od chvíle, co viděl Jakub u sebe doma vlka, nemohl myslet na nic jiného. Ve škole nebyl. Místo toho bloumal po Vyšehradě a když začalo pršet, přesunul se do kavárny. Bál se být sám. Co když se ty halucinace se zase vrátí? Minule vzal do ruky nůž - co by mohl udělat příště?

Hlas jeho imaginárního přítele se ho snažil přesvědčit, aby se místo tendence zamést to celé pod koberec, zkusil alespoň na okamžik zabývat myšlenkou, že co se děje, může mít přece jenom nějaký základ ve skutečnosti. Co kdyby...

Jakub to zavrhl. Říkal si, že by měl spíš vyhledat odbornou pomoc, ale zatím se k tomu neodhodlal. Nerad by zjistil, že byl prostě odjakživa blázen, jen se mu to doposud dařilo před světem tajit, a teď to konečně mělo vyjít najevo. Mimo halucinací a depresivního pocitu se vlastně nic nedělo, takže usoudil, že se pokusí udržet si nadhled a halucinace bude prostě ignorovat. Byly dostatečně nereálné na to, aby je dokázal oddělit od skutečnosti, takže když se setká s něčím, co by nemělo existovat, nebude si toho zkrátka všímat.

Když se začalo stmívat, vyrazil domů v naději, že otec se už vrátil z práce a on nebude nucen své protihalucinační opatření otestovat ještě tentýž den.

Otec skutečně doma byl. Jakub si ještě si ani nesundal v předsíni boty, když se objevil ve dveřích od obýváku.

"Ještě pořád prší?" zeptal se při pohledu na Jakubovu promočenou bundu.

"Hm." Jakub si sundal ponožky, které mohl rovnou začít ždímat.

"Máš nosit deštník. Ráno říkali, že bude pršet. Kde jsi vlastně byl?"

"Projít se. Na Vyšehradě."

Jakub zamířil do koupelny, kde hodil ponožky přes topení a začal si sundávat svetr a promáčené džíny, které se mu nepříjemně lepily na kůži. Přestože původně v otcovu přítomnost doufal, teď ho ten netypický zájem iritoval.

"Říkal jsem si, že bychom mohli skočit na večeři, co ty na to?" pokračoval otec vesele, když za ním došel do koupelny. Jakub se zarazil - s jednou nohou v džínech a druhou venku.

"No... já bych se spíš měl učit," namítl opatrně. Normálně by ho mrzelo, že zrovna když se otec rozhodne posilovat rodinné vazby, nemá on ani v nejmenším náladu jít někam do snobské restaurace a mluvit o škole, ekonomickém růstu otcovy firmy, škole, kariérních vyhlídkách, škole, otcových prehistorických úspěších ve fotbalu a... škole. Ostatně Jakubův odpor k matematice a podobným předmětům, včetně statistiky, se v žádném směru nesnižoval pod tlakem stále stejných apelů typu: musíš se tomu studiu svědomitě věnovat, bez dobré školy v životě úspěchu nedosáhneš. On o tom mlčky pochyboval a čím víc se blížila zkouška ze statistiky, tím víc litoval, že se nechal otcem dotlačit na ekonomku, místo aby si vybral nějakou - jakoukoliv - ryze humanitní školu.

Mimo to jeho a otcovo pojetí úspěchu se od základů lišilo. Otec ho měřil jedině v penězích. A on sám - vlastně ani nevěděl. Jen tušil, že by tam mělo být něco navíc.

"No, tak jindy," zabručel otec se špatně skrývaným rozčarováním a odešel.

Jakub potlačil nežádoucí pocit viny tím, že si připomněl, jak často nemá čas otec na něj. S tou myšlenkou se hned cítil lépe. Dal si horkou sprchu, aby se zahřál, uvařil si mateřídouškový čaj. Otec se zavřel do obýváku s hodně nahlas puštěnou televizí. Jakub bez potíží rozeznával i přes stěnu svého pokoje, o čem se postavy akčního thrilleru bavily - ne že by to stálo za poslouchání.

Sedl si ke stolu a opřel rozevřenou učebnici statistiky o velký hrnek od kapučína, který na jeho stole trůnil už druhý týden, takže uvnitř něj začínal bujet nový ekosystém. Četl a pomalu upíjel mateřídouškový čaj. Půl hodiny nato měl čaj vypitý a četl začátek druhého odstavce. Musel se asi stokrát přistihnout, jak si přehrává scénu s vlkem, a donutit se vrátit pozornost zpět k učení, a přesto mu to nebylo nic platné. Měl dojem, že ta teorie by zrovna tak mohla být psaná čínsky a rozuměl by jí asi stejně. Unaveně si promnul oči a pak se rozhlédl po pokoji.

"No vida. Jsem sám a všechno vypadá normálně. Žádné brány, žádní vlci... to zvládneš."

Zarazil se.

"Bezva, a teď už si povídám sám se sebou nahlas. Doufám, že to za chvilku začnu dělat na veřejnosti. To mě odvezou rovnou."

Přestože bylo teprve půl desáté, vlezl si do postele. Měl strach usnout. A pak si připomněl, že už je vlastně jedno, jestli spí, nebo je vzhůru. Vzal do ruky Jméno růže, které dostal od mámy a Radky k svátku. Na úplně první stránku, kde ještě nebyl tištěný text, mu napsaly věnování. Jeho sestra Radka studovala kresbu a pod věnování mu tužkou nakreslila karikaturu sebe a mámy.

Usmál se.

Byly v Bruselu. Máma pracovala pro Evropskou komisi a Radka odjela s ní, zatímco on zůstal po rozvodu s otcem. Dal by hodně za to, aby do toho tenkrát mohl mluvit...

Sotva knížku otevřel, když se to stalo znovu. V pokoji se zvedal průvan. Jakub se zpříma posadil a vtom se objevila ta samá brána, kterou viděl předtím. Zhluboka se nadechl.

"Tohle tady není, jenom se mi to zdá."

Vrátil se ke knížce a hodlal si opět lehnout, když se stalo něco horšího. Z brány vystoupil chlap.

Byl mladý. Měl černé vlasy na ramena a oblečení jak z filmu - černé kalhoty a přes modrou košili tmavě šedou vestu a kabát stejné barvy. Zavřel bránu a ta zmizela. Pak se rozhlédl po pokoji s výrazem bezmezné fascinace. Jakub se nepohnul. Když se jejich pohledy setkaly, chvíli si jeden druhého mlčky měřili. Pak jeho návštěvník řekl:

"Ty jsi Jakub, je to tak?"

Jakub svraštil obočí. Nebyl si jistý, jak ignorovat halucinace, které na něj mluví, a ještě ho oslovují jménem.

"Jo," odpověděl opatrně. "To jsem já. A ty bys tu neměl být."

"Já vím. Ale musel jsem s tebou mluvit."

Jakub se pousmál.

"Problém je, že já s tebou mluvit nechci. Řekl jsem si jasně, že tyhle věci budu ignorovat, a to taky hodlám udělat."

"Počkej, to nemůžeš," namítl rychle ten druhý, když se Jakub chystal otočit se k němu zády. "Přišel jsem, protože potřebuji tvou pomoc."

"Ne, nepotřebuješ. Ty jsi halucinace a halucinace nepotřebují moji pomoc," řekl Jakub rozhodně.

Ten druhý se zaraženě zamračil. Udělal k němu dva kroky a chytil ho pevně za rameno.

"Jakube, já nejsem žádná halucinace. Jsem opravdu tady. Moje jméno je Arton."

"No, to bys nejspíš řekl, i kdybys byl halucinace. Což jsi," dodal Jakub. "Tenhle rozhovor začíná být dost absurdní."

Arton sundal ruku z jeho ramena a spekulativně se na něj zadíval.

"Proč si myslíš, že jsem vidina? Ty nějaké míváš?"

Jakub na něj zůstal nevěřícně zírat.

"Ani ne. Občas vídám velkou černou bránu uprostřed svého pokoje. Čas od času z ní někdo vyleze... Nic zvláštního, znáš to," řekl ironicky.

"Jasně," pousmál se Arton. "Jak ti dokážu, že je tohle skutečné?"

"To mi nedokážeš, protože to skutečné není!"

Jakub si uvědomil, že začal v zoufalství zvyšovat hlas, a zase rychle ztichl, než ho uslyší otec a přijde se podívat, co se děje.

"Víš co," pokračoval skoro šeptem. "Jestli nejsi halucinace, tak prostě odejdi."

"Dobrý pokus," zašklebil se Arton. Zamyslel se. "Možná bych se měl ukázat tvému otci - pak bys třeba pochopil, že tu opravdu jsem."

"Na to zapomeň!" řekl Jakub rychle, než se Arton stačil rozejít ke dveřím. Představil si, jak by to asi vypadalo, kdyby otec zjistil, že jeho syn má v noci tajně v pokoji nějakého chlapa. To by mohlo vyvolat dost divné dojmy.

"Tak jak to chceš vyřešit?"

"Co po mně chceš?"

"To už je lepší," přikývl Arton pochvalně. "Potřebuji, abys šel se mnou."

"Kam?"

"Do Revony."

Jakub v rychlosti zapátral v paměti, aby se ujistil, že mu to opravdu nic neříká.

"Kam?"

"To se špatně vysvětluje. Musíš to sám zažít."

Jakub tázavě zvedl obočí.

"Průchod Bránou," ukázal Arton do momentálně prázdného prostoru za sebou. "Ta Brána je portál mezi světy. A já potřebuju, aby ses se mnou vrátil do toho mého."

Jakub se suše zasmál.

"Jasně. Hned po snídani s Křemílkem a Vochomůrkou."

Arton na něj hleděl s prázdným výrazem, z čehož Jakub pochopil, že jeho halucinace asi Křemílka ani Vochomůrku neznají. Nasadil smířlivý tón.

"Podívej, už je docela pozdě a já bych opravdu šel rád spát. Takže jestli ti to nevadí..."

"To volání nepřestane," přerušil ho Arton. Jakub se zarazil na půli cesty s rukou nataženou k vypínači od lampičky na nočním stolku.

"O čem to mluvíš?"

"Já vím, že to cítíš. Tohle není poprvé, co se Brána objevila v tvém pokoji. Co jsi ještě viděl?"

"To je jedno."

"Asi to nebylo nic pěkného," domyslel si Arton. "Můžeš si myslet, že já jsem vidina, ale pravdou je, že ty skutečné vidiny nepřestanou, dokud volání neposlechneš."

"O čem to mluvíš?" zopakoval frustrovaně Jakub.

"Tvoje mysl reaguje na volání, ale ty se to snažíš násilím potlačit. To vyvolává vnitřní konflikt, který může působit zlé sny, anebo třeba právě ty tvoje vidiny. Čím déle to budeš ignorovat, tím to bude horší."

"Prostě odejdi," odpověděl Jakub tiše a rezolutně.

Arton na něj ještě chvíli hleděl a Jakub viděl, že byl naštvaný.

"Jak myslíš," řekl a z kapsy vylovil krátkou zlatou hůlku s kohoutkem jako u pistole. Když kohoutek stiskl, vzduch opět zavibroval a uprostřed pokoje se zhmotnila Brána. Arton ji otevřel a zaváhal. Pak se na Jakuba otočil a řekl:

"Tohle není něco, co můžeš ignorovat nebo od čeho můžeš utéct. Jsi součástí tohohle všeho. Ať půjdeš kamkoliv, bude tě to následovat."

Pak prošel Bránou a ta zmizela.

Jakub si opřel hlavu do dlaní. Neměl nejmenší tušení, co dělat.