Strážci Pečeti: 9. kapitola - Terapie halucinacemi

"Děkuju," zamumlal Jakub automaticky, aniž zvedl oči od knížky, když před něj servírka postavila sójové latté.

Toho dne byl dopoledne na dvou přednáškách, což samo o sobě považoval za úspěch, a dokonce i na jednom cvičení, kde napsal bez problémů test. V noci měl opět noční můry, ale ráno si po zazvonění budíku ještě trochu přispal, a to se mu zdálo o statistice, což v tuto chvíli vítal jako příjemné osvěžení. Žádné další halucinace ho jinak zatím nepotkaly, takže měl docela dobrou náladu.

Teď seděl v kavárně na rohu a opět čekal, až bude mít otec po práci. Přece jen nechtěl pokoušet štěstí. Byl dokonce rozhodnutý s ním tentokrát jít i na večeři. Ještě měl ale před sebou hodně hodin, protože bylo krátce po poledni. Do té doby se hodlal zabavit čtením, aby neměl čas přemýšlet.

Své okolí nevnímal, dokud kdosi neodsunul židli naproti němu a neposadil se k jeho malému stolku.

Zvedl pohled a setkal se s Artonovým pobaveným úsměvem.

"Řekl jsem si, že tomu dám ještě šanci," nadhodil Arton lehce.

Měl podobné oblečení jako předtím - jen vesta a kabát byly v lesklé antracitové barvě, která docela upoutávala pozornost. Netušil, proč se jeho vidina oblékla právě takhle - neměla by se spíš snažit zapadnout do okolí?

Servírka se zastavila u jejich stolu a podávala Artonovi lístek, ale ten jenom s úsměvem zavrtěl hlavou.

"Já nic nebudu, děkuju."

Jakub znejistěl. Jak to, že ho servírka taky viděla? Hlavou mu probleskla děsivá myšlenka - co když je servírka taky halucinace? Ale pokud je, tak jak vůbec má poznat reálné lidi? A co když nejsou reální lidé? Co když jsou všechno jenom halucinace?

Zavrtěl hlavou, aby tyhle absurdní myšlenky setřásl. Arton ho s úsměvem sledoval.

"Pořád si myslíš, že jsem vidina?"

"Rozhodně," přisvědčil Jakub, i když to už nebyla zcela pravda.

Arton se zasmál a pak se k němu naklonil blíž, lokty se opíral o stůl.

"Jakube, řekni mi jednu věc - jsi spokojený se svým životem?"

To byla podpásovka. Neodpověděl. Arton dobře pochopil, co to znamená.

"Tak proč se ho tak křečovitě držíš?"

"Protože jedna z mála věcí, které v tomhle životě mám, je zdravý rozum," zasyčel Jakub. "A tohle všechno, co se teď děje, s ním není úplně v souladu."

"To proto, že to odmítáš. Když mě necháš, můžu ti spoustu věcí vysvětlit, a pak sám uvidíš, že je to naprosto v souladu se zdravým rozumem."

"To pochybuji," ušklíbl se Jakub.

"Víš, spousta věcí, co tady kolem vidím," začal Arton a demonstrativně se rozhlédl, "jde naprosto proti mému zdravému rozumu. A to nemluvím jen o tom divném zvyku oslovovat lidi v množném čísle. Kovové vozy, které se pohybují bez koní? Malé krabičky, do nichž každý druhý na ulici mluví? A spousta dalších věcí, které v mém světě zkrátka fungují úplně jinak. Ale protože chápu, čím to je, tak mi to nepřipadá nereálné. Fascinující a divné, ano, ale ne nereálné."

Jakub se proti své vůli přistihl, jak v něm Artonova řeč budí zvědavost.

Z čistě filosofického hlediska, ozval se hlas v jeho hlavě, přece na existenci paralelních a jiných světů není nic divného. Podobné myšlenky se objevovaly odpradávna. Vezmi si třeba keltské zásvětí. Co kdyby ten svět přece existoval?

Jenže teď nejsme ve filosofickém kroužku, opáčil jiný hlas a Jakub mu dal zapravdu.

Ale co kdyby... Jak jiný by byl ten druhý svět?

"Vy u vás nemáte auta?" zeptal se, aby odvedl pozornost od dialogu ve své hlavě. "To jsou ty kovové vozy."

"Ne," zavrtěl hlavou Arton. "Cestujeme na koni nebo v normálních vozech, které jsou koňmi tažené."

"A jak cestujete na dlouhé vzdálenosti? To musí na koni trvat věčnost."

"Přenosové kruhy," odpověděl Arton nevzrušeně. "Fungují podobě jako Brána, ale v rámci jedné dimenze. Umožňují přímý průchod z jednoho místa na druhé."

"V rámci jedné dimenze," zopakoval Jakub. "Takže tohle je jedna dimenze a ty jsi z nějaké jiné. A díky Bráně je možné se mezi nimi pohybovat," shrnul si pro sebe.

"Přesně tak," přikývl Arton, který měl zjevně radost, že Jakubův zdravý rozum vzal na milost alespoň nějakou informaci.

"A dál? Ta zlatá věc, co jsi včera použil?"

Arton se rozhlédl. Když viděl, že kolem nich nikdo není, sáhl do kapsy a vytáhl tu samou hůlku.

"Myslíš tohle?"

Jakub přikývl a vzal hůlku do ruky za rukojeť z černé látky. Až teď si všiml čtyř zlatých řetízků, které hůlku omotávaly od rukojeti až k jejímu opačnému konci.

"To je Klíč. Hlavně to nemačkej," dodal Arton rychle, když si všiml, že Jakub zkoumá kohoutek. "Otevřel bys Bránu hned tady a teď."

Jakub přemýšlel, jestli někdy viděl něco, co mu méně připomínalo Klíč. Možná až na ten konec - ten měl na sobě čtyři řady zubů podobných těm, co bývají na starých klíčích. I když tyto byly uspořádané do kříže a rozhodně měly divný tvar

"Takže když chceš Bránu otevřít, musíš mít vždycky tohle."

Arton přikývl.

"Pokud nejsi podvojník. Nebo nemáš pomoc zevnitř," dodal.

"Zevnitř?"

"Někdo může iniciovat otevření Brány za tebe. Třeba sám Maravea."

"Kdo je Maravea?"

"Strážce Brány. Někdy můžeš vidět jeho stříbrné oči ve tmě za Bránou."

Jakub přikývl. Tak toho už viděl.

Na chvíli se odmlčeli a Jakub upil ze svého latté. A pak se odhodlal položit otázku, která ho svědila na jazyku už od chvíle, co se Arton poprvé objevil v jeho pokoji, a ať se snažil sebevíc, nemohl se jí zbavit.

"Předtím jsi říkal, že potřebuješ moji pomoc," začal pomalu. Arton přikývl. "O co se jedná?"

Bylo by mu příjemnější, kdyby se Arton tak nerozzářil.

"Situace v Revoně teď není růžová," začal tlumeným hlasem. "Od Revonského neštěstí je naše země neustále tak nějak ve válečném stavu. Většina zemí se stará jen o sebe, dřívější jednota je roztříštěná. Ale stále jsou lidé, kteří se snaží Revonu chránit a obnovit původní stabilitu. Tito lidé teď shromažďují síly a snaží se najít i dřívější spojence, kteří byli v minulosti ztraceni. Jedním z nich je Damien z Egeltonu."

Jakub se zamračil. Damien... Arton si jeho reakce nevšiml a pokračoval dál.

"Nikdo o něm neslyšel celé roky. Ale ukázalo se, že existuje jeden člověk, který ho dokáže najít. Ty."

"Cože? Proč zrovna já?"

"Na tuhle otázku ti bohužel nemůžu odpovědět. Bylo mi řečeno, že dokážeš Damiena najít. To je všechno."

"Počkej, ale... on je tady? Nebo proč ho nenajdete sami?"

"Jakube, chápu, že to musí znít divně, ale věř mi - když si oni myslí, že ty můžeš Damiena najít, tak ho můžeš najít. A jsem si jistý, že když se mnou půjdeš do Asylie, vysvětlí ti zbytek."

Jít do Asylie. Jít do světa tam za Bránou. Do neznámého světa bezpochyby plného neznámých nástrah... ale také nových, fascinujících věcí.

Arton si musel všimnout jeho rozpolcenosti, protože okamžitě dodal: "Samozřejmě se můžeš kdykoliv vrátit."

Jakub zaváhal. Byl opravdu připravený akceptovat, že to všechno není jen výplod jeho fantazie? Jakmile to jednou přijme, už nebude cesty zpět. I když... zpět k čemu vlastně? K pocitu, že jeho život nemá žádný směr a žádný hlubší smysl? Není lepší risknout ten krok do tmy? Nakonec kdo ví, co mu to přinese. Jediná jistota byla, že když to nezkusí, bude jeho život pokračovat dál úplně stejně jako doteď a jediné dobrodružství, které ho čeká, je zkouška ze statistiky. Možná by přece jen stálo za to risknout terapii halucinacemi.

Napadlo ho, co by na tohle všechno asi řekl jeho otec. A v tu chvíli měl jasno. Nabídl Artonovi ruku.

"Dobře. Půjdu s tebou."

Arton jeho ruku stiskl.

"Děkuju ti. Damien byl můj nejlepší přítel. Počítej s mou pomocí."

"Pokud je tvůj svět tak jiný, jak si myslím, budeš mě asi ze začátku vodit za ruku."

"Nemáš tušení," usmál se tajemně Arton a vstal. "Tak pojďme, je čas vyrazit."

Jakub dopil kávu, položil na stůl peníze a následoval Artona z kavárny ven. Po pár metrech ho Arton zatáhl do podchodu. Rychle se rozhlédl a vytáhl Klíč.

"Musíme si pospíšit."

Stiskl kohoutek. Čtveřice řetízků se bleskurychle natáhla a řady zubů na konci Klíče se otočily. V tom okamžiku se přímo před nimi objevila Brána. Arton vzal bez váhání za kruhy a roztáhl křídla od sebe. Z Brány se vyvalil svěží vzduch.

"Až po tobě," kývl na Jakuba.

Jakub došel k okraji Brány a podíval se mezi křídla v naději, že uvidí alespoň něco. Neviděl ale zhola nic. Nic. Tma byla naprosto a dokonale neproniknutelná. Cítil, jak se mu strachy sevřel žaludek.

Tohle je na hlavu. Beztak to nemůže být pravda, namítalo jeho racionální já.

Můžeš se kdykoliv vrátit, opakovalo mu to dobrodružné já. Aspoň to zkus.

"Nepřemýšlej o tom a prostě jdi," povzbuzoval ho lehce nervózně Arton.

Jakub zadržel dech a udělal krok do tmy. Na okamžik měl dojem, že kolem sebe vidí desítky hvězd a jakousi mlhovinu, ale možná to bylo jen zdání. A pak najednou stál v bílém sále bez oken.