Barbadum: 12. kapitola - Návrat

Dýchánek u Bartoloměje Barbaduma by klidně mohl pokračovat ještě mnoho hodin. Když všichni vypili čokoládu a snědli sušenky, Bartoloměj sklidil ze stolu a pustil do domku svou hlídací myš (Matějovi při tomto sousloví spadla brada), která je všechny zvědavě očenichala, než se natáhla pod stolem u Bartolomějových nohou. Skřítek se jich pak vyptával na všechno možné. Zajímal ho jejich pohled na školu a spolužáky (Aleš s Bořkem vydali na výživnou diskusi), ale také jejich život mimo školu a koníčky. Matěj by se býval rád dozvěděl něco víc o Bartolomějovi, ale nikdy se nestihl na nic zeptat. Skřítek chrlil jednu otázku za druhou, všechno ho zajímalo, a on, Ema, Štěpán, a především Ála, povídali a povídali, až měli sucho v puse a Bartoloměj jim nabídl vodu, která krásně voněla i chutnala po bylinkách.

Teprve když se v místnosti sešeřilo natolik, že Bartoloměj vstal a začal rozsvěcet lampy, vyskočila najednou Ema ze židle.

"Jejda, to už je určitě hodin!" zvolala polekaně. "Musíme domů!"

Matěj jako by si teprve teď vzpomněl, kde vlastně jsou a co tam dělají. Ála se Štěpánem chvíli také vypadali překvapeně.

"Jenom klid," usmál se chlácholivě Bartoloměj. "Tady plyne čas jinak než u vás. Ale máte pravdu, už je čas, abyste vyrazili zpátky. Pojďte, doprovodím vás."

Matěj, Ála a Štěpán vstali a s Emou zamířili ke dveřím. Bartoloměj si oblékl svůj hnědý kabát s kapsami, vzal malou lucernu, která stála na botníku vedle dveří, rozsvítil ji a zapískal na svou myš, která k němu hned přiběhla. Společně vyrazili ven. V lese bylo šero, ale daleko nad jejich hlavami létaly obrovské světlušky a z větví stromů visely lucerny a zářily různobarevným světlem. Matěj nesl pod paží knihu od Bartoloměje a jen jedním uchem poslouchal, jak si Ála se skřítkem povídají o autech.

"...určitě je to rychlejší a pohodlnější, ale já bych i tak radši jezdila místo autem v kočáře nebo na koni," vykládala Ála vesele.

Štěpán s Emou mlčeli. Ať už proto, že přemýšleli, nebo byli na mluvení příliš unaveni. Matěj se cítil vyždímaný jako houba. A v kombinaci s bylinkovou vodou a tím zvláštním, čarokrásným lesem, co je obklopoval, měl chvílemi dojem, že se mu to možná všechno jenom zdá. Možná se za chvíli probudí doma ve své posteli a zjistí, že to byl všechno jenom sen - skřítek, ale i jeho přátelé. Co když školní rok ještě nezačal a on jenom snil o tom, jak našel tři přátele, pro které měly bytosti jako Bartoloměj Barbadum ve světě stále své místo?

Kouknul se na ně koutkem oka a vzpomněl si, jak je viděl poprvé. Ema se mu zdála tlustá, Ála zase moc vysoká a hubená, Štěpán byl divný a s květákem na hlavě... jak snadno by kvůli těmhle vnějším věcem mohl přehlédnout, že mají něco společného a mohou z nich být dobří přátelé. Nebýt skřítka, možná by s nimi nestrávil dost času na to, aby je opravdu poznal. A přitom by to byla taková škoda! Jak řekl Bartoloměj, věci často nejsou takové, jak vypadají.

A co když to všechno opravdu byl jen sen?

Matěj se zamračil. Chtěl sám sebe štípnout, ale na okamžik se ho zmocnil strach, že zjistí, že to všechno kolem není skutečné. Že to je jenom sen a fantazie a on se teď probudí to reality, kde skřítkové ani jiné bytosti neexistují. Co když mají pravdu všichni ostatní a on je divný? Nemusel se ani sám sebe ptát, jestli by se mu takový svět líbil. Odpověď mu byla jasná už dopředu. Nakonec se štípnout neodvážil.

Ani si nevšiml, že došli k velkému stromu, který v sobě skrýval vchod do chodby spojující skřítkův svět s učebnou matematiky. Bartoloměj vzal za kliku a pobídl je, aby vešli jako první, než je sám následoval. Jeden po druhém Matěj, Ema, Ála a Štěpán prošli zlatým světlem dopadajícím na zem z lustru a vrátili se do své původní velikosti. Bartoloměj světlo obešel a zamířil ke dveřím na opačné straně místnosti. Cesta chodbou se zdála být mnohem kratší než předtím - i když Matějova kolena začala proti tvrdé podlaze protestovat o dost dříve. Zdálo se, že uběhlo jen pár minut, a objevila se před nimi dvířka skříně v učebně matematiky. Bartoloměj, který šel se svou myší první, nejdřív opatrně vykoukl ven, než dvířka otevřel dokořán a řekl: "Pojďte, vzduch je čistý."

Když byli všichni venku, postavili se kolem skřítka, který teď byl opět proti nim malinkatý a koukal na ně do výšky velkýma rozzářenýma očima a s úsměvem od ucha k uchu.

"Děkuji za návštěvu, bylo mi ctí vás pohostit," řekl.

"My děkujeme za pozvání," odpověděl Matěj. "A taky za...," začal a ukázal na knížku, která zůstala ve své původní velikosti, a tak ji teď mohl jednoduše držet v jedné ruce.

"Velmi rádo se stalo," zářil Bartoloměj. "A teď už běžte do svých domovů a odpočiňte si. Byl to pro nás všechny velký den."

Matěje napadlo, jestli to spíš skřítek neřekl proto, že byl sám z jejich společnosti unavený, ale ve výsledku na tom nezáleželo. Měl pravdu - byl to velký den pro ně všechny a Matěj se už nemohl dočkat, až se natáhne ve své dlouhé, měkké posteli a bude o tom všem přemýšlet.

Rozloučili se. Bartoloměj jim opět všem potřásl rukou a popřál jim dobrou noc, přestože za okny učebny bylo ještě světlo. A potom se otočil na patě a on i jeho myš zmizeli ve skříni. Matěj, Ema, Štěpán a Ála si přehodili přes ramena batohy a vydali se do šaten. Mluvili jen velmi málo, ale všichni měli na svých unavených tvářích zasněné výrazy.

O tři hodiny později si Matěj konečně lehl do své postele a zhasnul lampičku na nočním stolku. Založil si ruce za hlavou a začal si znovu v mysli přehrávat, co toho dne prožil. Sotva se ale ve svých vzpomínkách dostal ke zlatému světlu, co dokáže zmenšit nebo zvětšit (jak by asi vypadal Bartoloměj v lidské velikosti?), upadl do hlubokého, spokojeného spánku.

Přestože byla návštěva u Bartoloměje Barbaduma vlastně poměrně krátká, bylo po ní těžké se vrátit zase nohama na zem. Ale Matěj neměl na vybranou. Mezi ním a čtvrtletkou z matematiky stály jenom dva víkendové dny a on měl co dohánět, jestli chtěl známku lepší než trojku. A tak hned v sobotu ráno po snídani vytáhl učebnici, sešit a papíry na počítání, natáhl se na koberci ve svém pokoji a začal počítat a počítat. Pravda, šlo by mu to nejspíš líp, kdyby jeho mysl každých pár minut neutíkala ke knížce plné skřítků, víl, jednorožců, draků a dalších bytostí, která teď ležela vedle jeho postele - četl si v ní, než vstal. Matěj ale statečně odolal pokušení a propočítal se celou sobotou až k večeru, kdy už nevydržel a zavolal Štěpánovi. Štěpán měl velkou radost, že mu Matěj zavolal, protože chtěl mluvit o Bartolomějovi a už to do pondělí nemohl vydržet. Domluvili se, že hned následující den ráno přijde Štěpán k Matějovi na návštěvu, rozeberou skřítka a potom se budou učit. Matěj pak s tím samým návrhem zavolal Emě a Ále - obě nadšeně souhlasily.

Jak se dalo čekat, strávili nakonec mnohem víc času mluvením o skřítkovi než učením, ale i tak se Matěj cítil vcelku sebevědomě, když jim na pondělní hodině matematiky paní učitelka Vaňková rozdala zadání čtvrtletní písemné práce a důrazně je upozornila, že kdo bude mluvit nebo koukat kamkoliv jinam než do papíru, dostane okamžitě za pět. Řekla to ale tónem, který spíš naznačoval, že kdo se takového hříchu dopustí, zhyne strašlivou smrtí. Matěj tedy zabodl pohled do papíru a začal počítat. Jen sem tam, když se zamyslel, jeho pohled na okamžik přeskočil ke skříni s učebnicemi. V učebně bylo hrobové ticho přerušované jen škrábáním propisek po papírech, takže když Matěj leknutím nadskočil na židli, několik spolužáků se na něj na okamžik otočilo - než si vzpomněli na varování paní učitelky Vaňkové a rychle se vrátili zpět k počítání. Bartoloměj Barbadum seděl na okenním parapetu a usmíval se. Matěj si nebyl jistý, jestli tam seděl celou dobu nebo se zničehonic objevil, ale pravdou bylo, že z něj málem dostal infarkt.

"Co tady děláš?" zašeptal velmi tiše.

Bartoloměj na něj spiklenecky zamrkal, vstal a přešel po lavici k Matějovu papíru s výpočty. Potom jen tak mimochodem poklepal prstem na jeden příklad. Nato zvedl pohled ke stropu a začal se tvářit, že tam není. Matěj na něj několik vteřin nechápavě civěl a pak se pořádně podíval na příklad, který mu Bartoloměj ukázal. Měl v něm chybu - špatně opsal znaménko! Rychle výpočet opravil a dopočítal zbytek příkladů.

"To vypadá uspokojivě," zamumlal Bartoloměj s úsměvem jakoby sám pro sebe a opět odešel po parapetu pryč.

Matěj si zhluboka oddychl, opřel se do židle a spokojeně si své hotové výpočty prohlédl. Zdálo se, že tentokrát měl konečně všechno správně.

Když si třída po skončení hodiny balila věci, byla ve vzduchu znát všeobecná úleva. Matěj vylíčil Emě, Ále a Štěpánovi cestou do jídelny, jak mu skřítek při písemce pomohl a zjistil, že Bartoloměj je obešel všechny, i když Emině písemce zjevně neměl co vytknout, protože se na Emu jen zazubil a zase odešel. Fronta před jídelnou opět pokračovala až na chodbu. Matěj a jeho přátelé se zařadili a pokračovali rozhovoru o písemce. Vůbec nevěnovali pozornost řadě, která za jejich zády nadále narůstala, dokud se vedle nich neozvalo:

"Dobře, že nám držíš místo, Špenáte."

Bořek se vynořil z davu se samolibým úsměvem na tváři; Aleš v jeho závěsu.

"Nikdo ti místo nedrží, vystůj si frontu jako všichni ostatní," odsekl Matěj.

Bořek se na něj otočil. Sundal si batoh, podal ho Alešovi a výhrůžně udělal k Matějovi krok blíž. Než ale stačil cokoliv říct nebo udělat, ozvaly se za jeho zády výbuchy smíchu. Bořek se otočil, aby zjistil, kdo si to na něj dovoluje. Celá řada za ním se na schodech hroutila v záchvatu smíchu. A jakmile se k Matějovi obrátil zády, Matěj viděl proč. Někdo na Bořkovo tričko zavíracími špendlíky připnul ceduli s nápisem Oslí hlava. Matěj, Ema, Ála i Štěpán se začali smát také. Bořek si ceduli nahmatal rukou.

"Sundej mi to!" vyštěkl na Aleše, který na něj hleděl s otevřenou pusou.

Aleš odložil Bořkův batoh na zem a shodil z ramene i svůj vlastní (zřejmě aby se ke špendlíkům lépe dostal), když následoval ještě hlasitější výbuch smíchu. Aleš se kroutil sem a tam ve snaze zjistit, co se píše na jeho ceduli. Matěj se musel trochu natáhnout, aby dobře viděl. Oslí zadek. Musel uznat, že to byl celkem přesný popis Bořka a Aleše, kteří se v tu chvíli oba otočili, popadli svoje batohy a utíkali chodbou pryč směrem ke klučičím záchodům.

Matěj, Ema, Štěpán i Ála se smáli, ještě když si sedali ke svému stolu v jídelně. Nikdo z nich nepochyboval o tom, kdo cedule na Bořkova a Alešova záda připnul. Matěj se pustil do jídla s mnohem větší chutí, než si okoralé těstoviny se sýrem a kečupem zasloužily.

"Nakonec jsme mu úplně křivdili," uznala Ema s úsměvem, když otevřela svůj batoh, aby si z něj vyndala svetr.

"Někteří víc než jiní," podotkl Matěj lehkým tónem, jako by si mluvil sám pro sebe.

"Ty sis myslel, že potřebuje lekci, vzpomínáš?" opáčila Ema nevzrušeně. Najednou se plácla do čela.

"Já zapomněla Vaňkové vrátit tu druhou učebnici," řekla a vytáhla učebnici z batohu. "Budu za ní muset skočit po obědě, ať to zas netahám domů," dodala otráveně. Otevřela učebnici a otočila ji deskami vzhůru, aby se ujistila, že v ní nezůstaly žádné její poznámky. Z učebnice vylétl jeden lístek papíru. Ema ho vzala do ruky a podívala se na něj, než ho s úsměvem položila doprostřed stolu, aby na něj viděli i ostatní. Stálo na něm:

Ať jsi malý, nebo velký, nezapomínej si hrát,

je však dobré umět taky číst a psát, i počítat.

Ať jsi tlustý, nebo štíhlý, nevzdávej se dětských snů,

Povinnost i fantazii namíchej si do svých dnů.

A pod těmito verši bylo připsáno:

Už máte nějaký program na páteční odpoledne? Našel jsem skvělý recept na brusinkové koláčky!

Když si vzkaz všichni přečetli, zazubili se jeden na druhého.

"Myslím, že o pátečním programu je rozhodnuto," řekl spokojeně Štěpán.

Matěj si ale stále ještě nebyl jistý, jestli se tohle všechno opravdu dělo. Bylo to tak skvělé a vzrušující, že to snad ani nemohla být pravda! Možná, že tohle všechno byla ta fantazie namíchaná do jeho dnů. Zadržel dech a po krátkém zaváhání se pod stolem štípnul do nohy. Ještě nikdy nebyl tak šťastný, když ho něco bolelo. Nezdálo se mu to! Všechno to bylo skutečné - Barbadum, i celá Liga bystrozrakých.