Barbadum: 6. kapitola - Únos notýsku

Matěj by nikdy neřekl, jak těžké je s někým nemluvit. Zvláště, když je ten někdo členem party. Původně byl odhodlaný s Emou nepromluvit ani slovo, dokud se neukáže, že měl pravdu a ona se mýlila - i kdyby to mělo trvat až do konce jeho života. Ale po dvou dnech jeho odhodlání značně opadlo. Za prvé jemu samotnému začalo připadat vyčerpávající Emu ignorovat, když s ní seděl u jednoho stolu - což bylo na každé hodině matematiky a navíc při obědě. Ale především si všiml, že svým postojem trestal nejen Emu, ale také Álu a Štěpána, kteří v tom byli nevinně. Ála stála na Emině straně a Štěpán na Matějově, ale současně se oba snažili studenou válku mezi Emou a Matějem ukončit. Matějovi jich bylo líto, když viděl, jak se oba během oběda potili ve snaze udržovat konverzaci.

Ema na druhou stranu snášela celou situaci s hrdou vážností jasně naznačující, že i když ji mrzí, jak se mezi nimi věci vyvinuly, stále si je jistá svou pravdou. Zdálo se, že kdyby to Matěj pojal stylem kdo s koho, nejspíš by se ticho mezi nimi táhlo donekonečna. Rozhodl se tedy, že coby ten moudřejší ustoupí. Jenom trochu - aby Ema zase neměla pocit, že vyhrála. Třetí den ji tedy přestal ignorovat, ale stále se k ní choval poměrně odměřeně. Aby bylo jasné, že za tuto změnu může jeho velkorysost a ne snad nějaká slabost, dával současně demonstrativně najevo, jak dobře si rozumí se Štěpánem a že mu Štěpán jako kamarád bohatě stačí. To ovšem ještě netušil, že svým jednáním vyprovokuje Bořka.

Bořek si jich od incidentu se Štěpánovou svačinou nevšímal, ale bylo to spíš tím, že zrovna neměl čas, než že by zapomněl. Matěj ho v pátek o velké přestávce viděl prudit dvě holky ze 6. A - asi ve snaze okouzlit je svou neodolatelnou osobností a nedal se odradit ani tím, že na něj hleděly s výrazem, s jakým Matěj obvykle hleděl na ponožky, které po tělocviku zapomněl několik dní v teniskách.

Ať už to bylo tím, že Bořek dostal košem, nebo si zkrátka konečně všiml, že Štěpán vypadá až příliš spokojeně, jednoho dne se v něm opět probudila potřeba obšťastnit je svou nevítanou společností. Bylo to zrovna před čtvrteční dvouhodinovkou matematiky. Matematika byl stále jediný předmět, během kterého Matěj neseděl vedle Štěpána, a tak se bavili alespoň během přestávky. A bavili se dost hlasitě, čímž nejspíš přilákali Bořkovu pozornost. Matěj seděl na desce Štěpánovy lavice s notýskem se svými kresbami v ruce a oba se bavili dvojsmyslnými narážkami na skřítka, kterým nikdo kromě Emy s Álou nemohl rozumět. Ema s Álou na ně přes uličku vrhaly zamračené pohledy, i když Ále občas cukaly koutky, jako by si nemohla pomoci. Matěj se zrovna hlasitě smál něčemu, co Štěpán řekl, když se objevili Bořek s Alešem.

"Jak to jde, Špenáte?" zahlaholil Bořek s ošklivým úsměvem, díky kterému nápadně připomínal skřeta.

"Hleďte si svého," odbyl je Štěpán, který se zjevně cítil v až příliš dobré náladě na to, aby si ji dal zkazit.

Bořek s Alešem vypadali chvíli zaskočeně. Potom se Bořek naklonil blíž.

"Cos to řekl?" zeptal se výhrůžným tónem.

Matěj se otočil na Štěpána a zamával si rukou před obličejem.

"Nezdá se ti, že tu najednou něco smrdí?"

"To si asi Štěpán nadělal do kalhot," odpověděl s úšklebkem Bořek.

Matěj se na něj zadíval v hraném zamyšlení.

"Hm, to je zvláštní, že se ten smrad objevil, zrovna když jste přišli vy dva."

Aleš se po něm ohnal, ale Matěj stihnul uhnout. Seskočil z lavice.

"Copak? Pravda bolí?" pokračoval s hlubokým pocitem zadostiučinění.

"Buď zticha!" zavrčel Aleš.

Aleš sice ve skutečnosti nesmrděl, ale Matějova slova měla i tak velmi silný efekt. Aleš, rudý v obličeji zlostí, po Matějovi skočil.

Matěj opět uhnul, ale najednou cítil, jak mu jeho notýsek vyklouzl z ruky. Bořek mu ho v nestřeženém okamžiku sebral. Štěpán, který do té doby seděl na své židli, vyskočil na nohy.

"Dej to sem!" zařval Matěj a začal se po Bořkovi přes Aleše sápat. Ale Aleš zatarasil Matějovi svým rozložitým tělem cestu a nepustil ho k Bořkovi ani o krok blíž. Bořek zatím ustoupil o pár kroků zpět, aby na něj nedosáhl ani Štěpán a se zlomyslným svitem v očích notýsek otevřel. Chvíli jím listoval a pak vybuchl smíchy.

"Tos kreslil ty? Kolik ti je? Pět?"

"Dej to sem!" zahřměl Matěj znovu, ale Bořek s Alešem se mu jen smáli. Štěpán svým typicky klidným způsobem obešel lavici a zamířil k Bořkovi.

"Copak, Špenáte? Taky máš rád pohádky?" zašklebil se Bořek, zatímco couval s notýskem v ruce.

V tu chvíli se na chodbě ozvaly podpatky paní učitelky Vaňkové. Bořek na zlomek vteřiny zaváhal a potom hodil Matějův notýsek na skříň s učebnicemi. Notýsek přelétl skříň, narazil do stěny za ní a svezl se mezerou mezi stěnou a skříní na zem.

"Ty blbečku, jak ho teď dostanu ven?" zvolal Matěj se zoufalou zlostí a téměř bezmyšlenkovitě se natáhl kolem Aleše, který teď tupě zíral na skříň.

Plesk.

Pohlavek, který Matěj vlepil Bořkovi, zazněl do hrobového ticha učebny. Paní učitelka Vaňková stála ve dveřích s kamenným výrazem ve tváři. Celá třída na ní visela pohledem a čekala na její reakci. Nikdo ani nemrknul. K Matějovu překvapení ale paní učitelka Vaňková jen řekla:

"Sedněte si na místa."

Matějovi trvalo několik sekund, než se vzpamatoval. Potom vrhl ještě jeden zlostný pohled na Bořka, který sám vypadal, že netoužil po ničem jiném než Matějovi pohlavek vrátit, a šel si sednout na své místo. Během hodiny se snažil dávat pozor, ale moc mu to nešlo. Každou chvíli se přistihl, jak nenápadně hledí na skříň a přemýšlí, jak svůj notýsek dostat ven. Potřeboval by něco dlouhého, čím by notýsek vyšťoural. Něco... něco jako tu tyč, kterou právě držel skřítek! Matěj zamrkal. Zrovna se znovu podíval na skříň a viděl, jak za ni skřítek strká dlouhou dřevěnou tyč. Nebylo pochyb o tom, co tam hledá. Matěj měl chuť na něj zavolat, ať toho nechá, ale samozřejmě nemohl. A tak jen bezmocně sledoval, jak skřítek šťourá a šťourá, až konečně natáhl ruku a vylovil zpoza skříně Matějův notýsek. Pečlivě ho očistil od prachu a pavučin a otevřel ho. Prolistoval několik stránek a na tváři se mu rozlil široký úsměv. Otočil se přímo na Matěje, který se na něj výhrůžně zamračil, což ale skřítkovi zjevně jen udělalo ještě větší radost. S hrudí hrdě vypnutou si dal notýsek do podpaží a zamířil klidným krokem zpátky do skříně. Než za sebou zavřel dvířka, provokativně Matějovi zamával.

Matěj se cítil pod psa. Jeho notýsek, ve kterém měl kresby všech bytostí, které kdy viděl, padl do rukou nepřítele. Měl chuť se sebrat a jít domů. Opřel si hlavu do dlaně a otočil se zpátky k tabuli. Až do konce dvouhodinovky nevnímal z výkladu ani slovo, jen mechanicky opisoval, co viděl na tabuli.

Když zazvonilo, vstal a začal si pomalu balit věci.

"Poslyš, Matěji," začala najednou Ema. Matěj se na ni překvapeně otočil. "To s tvým notýskem mě mrzí."

"Hm," udělal Matěj a pak dodal: "Mě taky, ale už se nedá nic dělat."

Neměl náladu se o tom vůbec bavit. Chtěl být sám.

"Možná dá," odpověděla Ema opatrně. Matěj na ni hleděl.

"Neříkám, že jsem změnila názor," dodala rychle. "Ale uvědomila jsem si, že co se týká jednoho z nás, týká se nás všech."

Ála se Štěpánem, kteří stáli vedle lavice, si vyměnili nenápadné úsměvy.

"Vážně?" řekl Matěj překvapeně. Jeho rozladění bylo najednou fuč. Ema přikývla.

"Takže co teď budeme dělat?" zeptala se Ála energicky. Všichni tři se podívali na Emu, která si povzdychla a řekla: "Najdeme způsob, jak se s ním domluvit."