Barbadum: 7. kapitola - Emin plán

"Co kdybychom na něj připravili nějakou past...."

"Ne," odmítla Ema rezolutně Álin návrh, aniž ji nechala domluvit. "Pokusíme se to vyřešit po dobrém."

"Jestli to s ním po dobrém půjde," poznamenal Matěj se zdviženým obočím.

On, Ema, Ála a Štěpán seděli o páteční velké přestávce na zídce pod stromy na školním dvoře. Byl slunečný den, ale podzim se již hlásil důrazně o slovo a chladný vítr je donutil zapnout si bundy až ke krku.

"Musíme to alespoň zkusit," stála si za svým Ema. "Když to nepůjde po dobrém... pak vymyslíme něco jiného," dodala neochotně.

"Především musíme vymyslet, jak ho vůbec kontaktovat," připomněl jí Štěpán zamyšleně, zatímco žmoulal nepřítomně v ruce kaštan, co našel na zemi.

"To je snad jasné, ne?" řekl Matěj. "Potřebujeme se dostat do té jeho skříně."

Ema se nejistě kousla do rtu.

"Nebude to brát jako narušování jeho soukromí?"

Matěj si pohrdavě odfrknul.

"Pokud si vzpomínáš, on nemá vůbec problém s narušováním soukromí ostatních lidí. Každou chvíli někomu leze do věcí."

"To je pravda," souhlasila Ála a chystala se říct něco dalšího, ale v tu chvíli do zdi těsně vedle nich prudce narazil fotbalový míč. Ema vyjekla.

"Sorry, Horníková, mířil jsem jinam," zavolal z nedalekého hřiště Bořek škodolibým hlasem. Aleš, který stál kousek od něj, zachrochtal smíchy.

Matěj seskočil ze zídky a kopl míč na úplně opačnou stranu hřiště, než stál Bořek. "Sorry, Hlaváčku," zavolal, "mířil jsem jinam." A když se otočil zpátky k ostatním, zamumlal: "Na tvoji hlavu, ale je tak dutá, že kdybych tě trefil, stejně by to nemělo žádný efekt."

"Jak se do té skříně dostaneme?" zeptal se Štěpán, jako by je nic nepřerušilo. "Pochybuju, že nám Barbadum půjčí klíče."

"On ale není jediný, kdo má klíče," poznamenala Ema s vychytralým svitem v očích.

"Vaňková?" zeptala se Ála opatrně. "A jak ji chceš přesvědčit, aby nám ten klíč půjčila?"

"To nech na mně," odpověděla Ema a sebevědomě se usmála.

Její plán byl prostý. Ještě toho samého dne po škole vyrazila do kabinetu matematiky za paní učitelkou Vaňkovou, aby jí dramaticky vylíčila, že si na návštěvě u prarodičů zapomněla svou učebnici matematiky a teď je hrozně nervózní, protože se nemá z čeho o víkendu učit na velkou písemku, která se už blíží. Matěj měl obavy, zda paní učitelka Vaňková nebude chtít s Emou pro učebnici dojít osobně, ale Ema ho ujistila, že ne.

"Proč by to dělala? Jde jenom o vyzvednutí učebnice. Půjčí mi klíč, já si pro učebnici dojdu, a zase jí klíč přinesu. A ona si zatím může v klidu vypít v kabinetu kafíčko."

A měla naprostou pravdu. Možná to bylo tím, že Ema vypadala velice důvěryhodně a nikdo z učitelů by ji nepodezíral z žádných nekalostí, anebo byla paní učitelka Vaňková ráda, že měla v pátek odpoledne trochu klidu. Ať tak, či tak, dala Emě klíč a poslala ji, ať si učebnici sama vyzvedne a potom klíč vrátí - přesně jak Ema předpokládala.

Ostatní na ni čekali před učebnou matematiky a vzrušeně diskutovali o tom, co skřítkovi řeknou, až se do skříně dostanou. Tedy Matěj s Álou diskutovali. Štěpán vypadal duchem nepřítomný. Když Ema dorazila, všichni čtyři společně vběhli do učebny, zavřeli za sebou dveře a zastavili se před skříní. Vypadala tak nenápadně - jako úplně obyčejná skříň. Kdyby Matěj na vlastní oči neviděl, jak z ní skřítek vychází a zase se do ní vrací, nikdy by ho nenapadlo, že na ní bude něco zvláštního.

"Připraveni?" zeptala se Ema nervózně. "Nechte mluvit mě. Nechceme s ním jít do konfliktu," připomněla jim a vrhla přísný pohled na Matěje, jako by on snad naznačoval něco jiného. Matěj pokrčil rameny a udělal obličej, jako že je mu to vlastně jedno. Ema se znovu otočila ke skříni, klekla si na jedno koleno a zhluboka se nadechla. Potom zasunula klíč do klíčové dírky, otočila jím a pomalu dvířka skříně otevřela.

Všichni čtyři se natlačili k sobě, aby dobře viděli. Uvnitř na tmavém obdélníkovém dně skříně leželo na dvou hromádkách pár zašlých odrbaných matematických učebnic a... a to bylo vše. Nadšení i nervozita, které Matěj ještě před vteřinou cítil, byly pryč.

"Tady nic není," poznamenala Ála rozladěně. Matěj sám pro sebe obrátil oči v sloup. To přece viděli všichni, že ve skříni nic nebylo. S otráveným povzdechem odešel o kus dál a sedl si na lavici. Ema vytáhla všechny učebnice ven, jako by čekala, že najde skřítka schovaného pod nimi.

"Nech to být, nic tam není," řekl Matěj sklesle. Neviděl důvod tu dál ztrácet čas, a navíc měl hlad.

Ema neodpověděla. Zrovna zkoušela skříň prohmatávat a posouvat její stěny. Ale bez jakéhokoliv efektu. Nakonec naskládala učebnice zpátky a s poraženým výrazem začala skříň zavírat.

"Počkej," ozval se Štěpán, "jednu si vezmi, ať nemá Vaňková podezření."

Ema se plácla do čela, jednu z učebnic vytáhla a potom skříň konečně zavřela a zamkla.

"Jdu ten klíč vrátit," zamumlala.

Matěj ji ale neposlouchal. Všiml si, že Štěpán nevypadal na rozdíl od nich ostatních vůbec zklamaně. Věděl něco, co oni nevěděli?

"Tebe nepřekvapilo, že jsme tam nic nenašli?" zeptal se ho Matěj. Štěpán pokrčil rameny.

"Překvapilo by mě, kdybychom tam něco našli."

Ostatní tři na něj zůstali hledět.

"Co jste mysleli? Že otevřeme skříň a budeme v jeho obývacím pokoji?" pokračoval. "Ta skříň bude jen nějaký průchod, ale dokud nevíme, jak s ním pracovat, stejně se nikam nedostaneme."

"Proč jsi něco neřekl předtím?" vyjela na něj Ála. "Mohli jsme si ušetřit práci."

"Myslím, že je dobře, že jsme to zkusili. Aspoň máme jistotu."

"Aspoň máme jistotu, že vůbec nevíme, jak se za ním dostat," doplnil Štěpánovo prohlášení Matěj, který stejně jako Ála nechápal, proč jim to Štěpán neřekl dopředu.

Štěpán zase jen nevzrušeně pokrčil rameny.

"Vymyslíme jiný způsob."

"Stejně si myslím, že jsi nám to měl říct," zopakoval Matěj dotčeně.

"A udělali bychom něco jinak, kdybych vám to řekl?"

Nastala chvíle ticha. Matěj si vyměnil pohled s Emou a věděl, že oba mysleli na totéž. Kdyby jim Štěpán řekl, že uvnitř nic nenajdou, stejně by udělali přesně to samé. Chtěli by se přesvědčit na vlastní oči. Štěpán Matějovo mlčení velmi dobře pochopil.

"Vidíš? Pojďme vrátit ten klíč, ať můžeme jít na oběd."

I přes Štěpánovo optimistické tvrzení, že najdou jiný způsob, jak skřítka kontaktovat, nebylo snadné se zbavit skleslé nálady, která se na Matěje, Álu a Emu snesla. Byli si tak jistí, že měli skřítka na dosah, jen aby vzápětí zjistili, že byli vlastně hrozně naivní. Skutečnost, že Štěpán to věděl, jejich zklamání nijak nepomáhala - spíš naopak. Připadali si ještě víc hloupě. Ano, Matěj musel uznat, že Štěpán měl pravdu. Co čekali? Že bude mít skřítek učebnice naskládané přímo ve svém obýváku a vždycky je Vaňkové s milým úsměvem podá a potom se vrátí ke sledování televize (nebo čemukoliv jinému, co tak skřítci ve svých obývácích dělávají)?

Vzhledem k momentální náladě v partě se Štěpán ujal velení.

"Pojďme se o víkendu sejít. Můžeme se učit na matiku a promyslet, jak na skřítka, co říkáte?"

"Dobrý nápad," ožil Matěj. "Můžeme jít ke mně. Když bude hezky, sedneme si na zahradu."

Nakonec se ukázalo, že víkend byl příliš chladný a mokrý na to, aby se dalo sedět na zahradě, a tak se krotitelé skřítků v neděli utábořili v Matějově pokoji. Matěj se cítil velmi hrdě, když Štěpán, Ema a Ála dorazili. Dmul se pýchou před rodiči, že už má tři tak dobré kamarády, že si je zve k sobě domů, a dmul se pýchou před kamarády, když jim jeho máma přinesla na svačinu teplé domácí minipizzy, které přetékaly sýrem a rajčatovou omáčkou a všem moc chutnaly.

Ema trvala na tom, že se nejdřív budou věnovat matematice v obavě, že jak začnou řešit skřítka, už nic neudělají. Tato obava se ukázala být oprávněnou, ovšem Emina strategie stejně nezafungovala.

"Já se vůbec nemůžu soustředit," zvolala Ála ani ne po půl hodině a odhodila svoji učebnici matematiky stranou. "Musím pořád myslet na Barbaduma."

Matěj, který posledních deset minut tupě zíral na příklad, co měl před sebou na papíře, ale místo něj viděl skříň v učebně matematiky, zvedl znuděný pohled směrem k Emě, která si jen popostrčila brýle na nose a tvářila se, že nic neslyšela. Štěpán si nacpal do pusy další minipizzu.

"Co kdybychom mu napsali vzkaz?" pokračovala Ála s náhlým nadšením ve tváři. "On nám přece taky posílal vzkazy, tak co kdybychom mu odpověděli stejným způsobem?"

"Taky mě to napadlo," řekl Štěpán. "Nabízí se to jako logické řešení."

Ála se otočila vítězoslavně na Emu, jako by Štěpánův souhlas vše zpečetil.

Ema s povzdechem odložila učebnici a podívala se na Matěje, který přikývl.

"Taky mi to přijde jako dobrý nápad. Ale po mně teda básničky nechtějte."