Pisálku, styď se!

Překvapivě často narážím na povzdechy lidí věnujících se kreativnímu psaní, že okolí je nechápe, nepodporuje, nebo dokonce shazuje. Těžko říct, jestli existuje činnost, která naráží na negativní odezvu tak často jako právě amatérské spisovatelství. Mnoho psavců raději svoji vášeň tají, aby se nesetkali s posměchem a odrazováním. Častými odrazovateli jsou přitom lidé, jejichž podpora je pro nás úplně nejdůležitější - partneři, přátelé, zkrátka blízcí.

Píšu, ale psst

Představme si následující dvě situace:

1. Franta včera hrál s klukama fotbal a pak s nimi zašel na pivo. Přišel domů před půlnocí.

Obecný závěr: Franta je normální chlap, co má rád fotbal.

2. Franta se včera zavřel na deset hodin do sklepa a psal povídku. Ze sklepa vylezl před půlnocí.

Obecný závěr: Franta je magor.

Zatímco fotbalista Franta se rád se svým koníčkem pochlubí, psavec Franta ho raději tají, aby si ostatní neťukali na čelo. Možná bude dokonce předstírat, že v tom sklepě dělá něco jiného, normálnějšího - třeba opravuje auto, nebo sestavuje vodíkovou bombu. A přitom je spisovatelství takový neškodný koníček.

Piš, barde, střádej

Často nám vyčítají, že skládáním písmenek trávíme spoustu času, aniž by to přinášelo výsledky. Výsledky se obvykle myslí to, že text někdo vydá a ideálně z něj kápne nějaký ten miliónek. A když kromě potu (případně slz nebo krve) nic nekape, je to nejspíš k ničemu. Ale dává to smysl? Ptá se někdo běžce ve fitku, proč běhá, když nikdy nebude tak dobrý, aby vyhrával Maratony? Nemusíme přece vydávat světové bestsellery a exponenciálně bohatnout, abychom měli právo věnovat se tomu, co nás baví. Jo aha, že prý ten běžec dělá něco pro své zdraví a pro postavu. Inu, psaním zase děláme něco pro svou duševní pohodu. A nejen svou. Existuje málo přírodních katastrof, které se mohou rovnat frustrovanému spisovateli.

Nejsi dost

Někdo slýchá, že není dost zajímavý, aby mohl psát. Někdo, že není dost vzdělaný. Dost originální, dost vtipný, dost... no, radši už dost. Napište mi prosím někdo seznam požadavků, které musí člověk splňovat, aby se směl věnovat psaní, protože já jsem ho nikde nenašla. Samozřejmě ne každý bude skvělým spisovatelem. Ne každý bude dobrým spisovatelem. Ale každý má právo se psaní věnovat a nemuset to před nikým obhajovat.

Psavec a jeho blízcí

Popravdě si myslím, že většina těch rýpavých otázek a průpovídek, které amatérské psaní pronásledují jako vosy dítě opatlané zmrzlinou, má kořeny někde jinde. V případě partnerů může být za negativním postojem strach. Psavec tráví tolik času v paralelní realitě se svými postavami a kdo ví, co tam s nimi dělá! No, kdo to ví? Jen on sám. A později čtenář. Partner to s ním sdílet nemůže - pokud tedy není spolupachatelem, konzultantem nebo betačtenářem. Ve všech jiných případech je žádoucí pro zachování mentálního zdraví obou, aby se partner zkrátka naučil intimní chvilky mezi psavcem a jeho postavami respektovat (a nedivit se, když o nich mluví, jako kdyby opravdu existovaly).

Současně je ale potřeba zodpovědnosti na naší straně. Rozdělujme svou pozornost férově. Pokud nežijeme sami, je potřeba v rámci rodiny fungovat. Občas se do svého světa potřebujeme zahrabat a nevnímat nic kolem. Jasně, nárazově to jde a rozumný partner to skousne (a svůj psavčí protějšek pravidelně krmí a připomíná mu, aby se občas osprchoval a vyspal). Ale pokud ve svém knižním světě žijeme dlouhodobě na úkor toho reálného, dá se chápat, že naši blízcí nebudou k našim výplodům chovat zrovna vřelé city. Nehledě na to, že mohou mít obavy, abychom mimo nich nezačali zanedbávat třeba i práci a neskončili jako bezdomovci (Broža posílá pozdravy).

Nesmrtelná teta

Co si budeme povídat, někdy za tím může být i nepřejícnost nebo závist. Mnoho lidí touží napsat knihu, ale těch, kteří si skutečně sednou a napíšou ji, je už výrazně méně. Důvody mohou být různé, ale ve valné většině případů jde o svobodnou volbu (například věnovat čas něčemu jinému). Není tedy úplně fér, aby se vedlejším produktem této volby stala zahořklost vůči jiným, kteří aktivně píšou. Jenže nesmrtelná teta si s férovostí hlavu nedělá.

Zvláštní kapitolou jsou potom případy, kdy jeden spisovatel shazuje druhého. Jsme přece rivalové, soupeři. A zvláště pokud na svou příležitost ještě čekáme, může být těžké sledovat úspěchy ostatních. Ve skutečnosti jsme ale všichni na jedné lodi a kdo má všech pět pohromadě, děkuje za každého schopného českého spisovatele, který pomáhá měnit postoj nakladatelů i čtenářů. Každá dobrá česká kniha totiž otevírá cestu dalším českým spisovatelům.

Nestyďme se za svou diagnózu, ale nestrkejme ji ostatním pod nos

Myslím si, že pro "normálního" člověka, může být občas těžké spisovateli porozumět. Mezi otázkami, na které narážíme, se kromě "vydělává to?" a "čte to někdo?", objevuje často také "ty jo, jak tě tohle napadne?". Odpovědí bývá pokrčení ramen. Prostě napadne. Náš mozek zkrátka funguje trochu jinak. Pokud na vás náměty vyskakují během všedního dne - když slyšíte něčí vyprávění z dovolené, když čtete noviny, když posloucháte hudbu, nebo narazíte v lese na vyvrácený strom, a cítíte nepřekonatelné nutkání to všechno házet na papír, existuje velká šance, že máte duši (a především mozek) spisovatele. S touto diagnózou se toho moc dělat nedá, nejspíš už vám zůstane. Ano, jste spisovatelem, smiřte se s tím. Nemyslím si totiž, že člověk se stává spisovatelem, když publikuje určitý počet knížek, nebo vydělá nějakou zajímavou sumu, stejně jako se člověk nestane sportovcem, když vyhraje závod. Sportovec je ten, kdo se aktivně věnuje sportu. Proč by tedy neměl být spisovatelem kdokoliv, kdo se aktivně věnuje psaní. Ano, může to být zkušený nebo začínající spisovatel, dobrý nebo špatný spisovatel, známý nebo neznámý, profesionální nebo amatér... Mimochodem slovo amatér vzniklo z latinského amator, což je milovník. A o to přece jde. Ať už píšeme do šuplíku, pro známé, pro menší okruh neznámých, nebo se prodíráme džunglí knižního trhu, jediné, na čem opravdu záleží je - baví nás to? Pak v tom pokračujme a nestyďme se za to!

A jedna praktická poznámka na závěr: stejně jako bychom měli vyžadovat, aby naše okolí respektovalo naše spisovatelské nadšení, respektujme i my, že naše příběhy někoho prostě zajímat nemusejí. Nesnažme se jim je předhazovat a stále dokola o nich mluvit. Efekt by byl asi podobný, jako když nám někdo strčí pod nos svou použitou ponožku s dotazem, jestli smrdí. Sdílejme svou tvorbu s těmi, které to zajímá a kteří nás budou podporovat. A pokud to nejsou naši partneři, co na tom? S těmi přece zase sdílíme jiné důležité věci.