Proč autoři potřebují kritiku

Ve svých spisovatelských začátcích jsem poměrně rychle zanevřela na literární soutěže. Zkusila jsem asi dvě nebo tři, nevyhrála jsem, tak jsem se začala věnovat něčemu jinému. Zpětně mi došlo, že problém byl ve dvou věcech. První byla má motivace - vyhrát. Teď si asi říkáte: "Hm, a co je na tom divného? Je to snad soutěž, ne?" Inu, divného na tom není nic. Píšete, líbí se to rodině, líbí se to přátelům a vy tajně věříte, že ve vás dříme velký potenciál. Pak přijde okamžik, kdy začnete potvrzení této teorie hledat tam venku. A kde jinde než v literárních soutěžích? Jenže když se v nich autor neumístí, může velmi rychle ztratit motivaci nebo sebevědomí. Případně může sám sebe naopak přesvědčit, že porota jeho dílu nerozumí a nedokáže ocenit jeho hluboké myšlenky. V obou případech je pes zakopaný právě v motivaci. Začínající autoři (a nejen oni) se často více zaměřují na ocenění než na rozvoj. Zapomínají, že psaní je řemeslo a dobrý námět sám o sobě nestačí. Je třeba ho kvalitně zpracovat, a to se člověk učí roky, respektive celý život. A s tím souvisí problém číslo dva - zpětná vazba. Soutěže, v nichž jsem zkoušela štěstí, žádnou nedávaly. Autor se pak může jen dohadovat, proč vlastně neuspěl. Bylo dílo stylisticky špatné? Ztratila se po cestě pointa? Zpracování neodpovídalo zadání? Netrefilo se do vkusu? Zatímco konkrétní informace o tom, co je autorovou silnou stránkou, a kde by měl naopak zamakat, je pro rozvoj nedocenitelná, stav vyhrál/nevyhrál je z tohoto pohledu irelevantní. Dnes vím, že jsou i literární soutěže, které zpětnou vazbu dávají, a v těch já osobně vidím mnohem větší smysl.

Autor má vlastně před sebou těžký úkol - najít rovnováhu mezi sebevědomím a pokorou. Rovnováhu, která mu umožní najít kuráž pustit svá díla do světa, ale současně si udržet otevřenost pro konstruktivní zpětnou vazbu.

Za svou lektorskou praxi ve firmách jsem dala mnoho zpětných vazeb. Mnoho. Nemusím asi zdůrazňovat, že záleží na tom, jak se zpětná vazba podá a jak kvalitní je její obsah. Neméně důležitý je však postoj příjemce. Co si budeme nalhávat, lidé se kritiky bojí, protože často (troufnu si říct dokonce většinou) bolí. Je to jako když se svlíknete do naha před cizím člověkem a dostane se vám reakce: "Co ten špek na břiše? Chtělo by to nějakej pohyb, ne?" Bolí to, protože svým dílem odhalujeme světu část sebe samých. Bolí to, protože jsme do textu vložili energii a někdy také sny. Ale především to bolí, protože nebereme kritiku jako příležitost k růstu, ale jako veřejné prohlášení, že nejsme dost dobří. Bereme si ji osobně. V takovém případě bývá přirozenou reakcí na kritiku zlost a odmítání. Snaha dílo obhájit. Ovšem později by mělo přijít vystřízlivění a zamyšlení nad tím, jestli náhodou někde ve slovech onoho podlého kritika neleží špetka pravdy. Pokud autor není připravený se tomuto procesu otevřít, ať svá díla raději do světa nepouští a píše jen pro sebe a své blízké.

V ideálním případě autor kritiku vítá a aktivně ji vyhledává. Získává tak různé pohledy na svoji tvorbu a může si vyhodnotit, jakým směrem pokračovat. Ano, ocenění je jistě důležité. Avšak coby autoři potřebujeme také kritiku. Je jedno, jestli ji získáme v soutěžích, od beta čtenářů, od literárních kritiků nebo od instalatéra, který zrovna dostal chuť si dílo přečíst. Je to právě kritika, co živí naši nespokojenost a nutí nás s naší tvorbou přelézat ploty, bořit zdi, prorážet stropy, zkrátka růst.