Úvaha o korektnosti

Z nějakého důvodu teď na mě z různých stran vyskakují zmínky o korektnosti - politické, náboženské, genderové a všelijaké jiné. Možná je to tím, že se o tomto tématu skutečně více a více mluví, anebo jsem si ho zkrátka začala více všímat. Ráda bych si v tomto směru trochu utřídila myšlenky, a když se vám bude chtít, můžete třídit se mnou. Protože toto téma považuji za velmi rozsáhlé, budu se zaměřovat především na korektnost v umělecké tvorbě, zejména literární.

Co je to vlastně korektnost?

Wikipedie tvrdí, že jde o úsilí záměrným ovlivňováním jazyka odstranit některá tradiční označení nebo pojmy (koncepty), které jsou svázány s nepříznivými konotacemi a stereotypy, a proto mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé nebo mohou posilovat utlačovatele v nadřazených a diskriminujících postojích. V širším slova smyslu můžeme korektnost chápat i jako úpravu obsahu s tímtéž cílem. Nekorektní tedy může být vyobrazení cikána, který krade v tramvaji důchodkyni peněženku. Proč? Protože to ve společnosti potvrzuje představu, že cikáni, resp. Romové, abychom byli korektní, kradou. To se přirozeně může dotknout mnoha lidí, ať už romského či jiného původu, a ve svém důsledku může docházet k posilování diskriminace a zvyšování napětí ve společnosti. A to přece nikdo nechce.

Dobrá, bez ohledu na to, jestli je původní scénka inspirovaná skutečnými událostmi nebo ne, vyměníme Roma za plavovlasého mladíka s modrýma očima. Stejně tak přidáme sympatického muslima, homosexuální pár a silnou ženskou hrdinku, která kosí padouchy na potkání a neumí vařit. Všechno je v pořádku. Nebo ne?

Problém na straně čtenáře

Píšu problém, ale napadá mě jich hned několik. Začnu tím, který ve mně vzbuzuje podobně láskyplné pocity jako kolonie stínek ve vlhku pod kamenem. Tímto favoritem je skutečnost, že takto cíleně upravované texty vnímám jako pokus o manipulaci, snahu nacpat myšlení do té správné formičky. Jenže myšlení a formičky moc dohromady nejdou. Ono se totiž díky formičkám z myšlení snadno stává nemyšlení - aneb nahradíme nežádoucí stereotypy žádoucími stereotypy. Žádoucími, společensky schválenými. Jenže já nechci, aby mi někdo podsouval, co si mám myslet, a tak si radši budu dál kultivovat své neforemné či neformované myšlení, děkuji pěkně. Kritické myšlení ovšem vyžaduje možnost konfrontovat se s různými názory a postoji, a tedy i s těmi nekorektními.

Pravdou je, že pokud čtenáři naservírujeme něco, co bude v přímém rozporu s jeho myšlením, stejně nedosáhneme kýženého osvícení. Dosáhneme maximálně tak toho, že kniha skončí jako podložka pod rozviklanou skříní, nebo rozevřená s přehnutými stránkami a přestříkaná zlatou barvou jako dokonale kýčovitá dekorace. Ne, kniha může čtenáři nabídnout nové pohledy. Může ho ke změně myšlení inspirovat, ale rozhodně ne donutit.

No dobře, možná, že když to lidem budeme dost dlouho podsouvat, přijmou to za své. Možná, že když budeme vydávat jen korektní literaturu, časem se myšlení změní. Tedy za předpokladu, že se nezačnou objevovat zakázané publikace cestující tiše z ručky do ručky, jejichž popularita dosáhne hvězd už jen proto, že jsou nekorektní, jiné - ne, to by se určitě nestalo, takové věci se nedějí. Kdo by ostatně dostal chuť na zakázané ovoce, když si může dát schválený banán?

Problém na straně autora

Pojďme se na to teď podívat z pohledu autora. Autoři se často dopouštějí nekorektnosti - ať už ve snaze šokovat čtenáře (což nepovažuji za šťastné), nebo jednoduše kvůli zachování autenticity (což mi naopak přijde zcela v pořádku). A někteří autoři píší korektně, aniž by se o to snažili - prostě jen naslouchají příběhu a zpracovávají jej tak, jak k nim přichází, a zrovna se do korektnosti trefí. V obou skupinách se vyskytují díla dobrá i špatná, ovšem existuje riziko, že tvorba považovaná za korektní, se stane protekčním dítkem bez ohledu na své reálné kvality. To ve svém důsledku neprospívá nikomu.

A teď jeden příběh z druhé strany. Před časem jsem narazila na portrét černocha s plavovláskou. Omlouvám se, je nekorektní zdůrazňovat rasové rozdíly, takže tam stál tmavý muž s plavovláskou. Tmavý muž zní divně. A navíc si nejsem jistá, jestli je to dostatečně korektní. Možná bych měla jen napsat - stál tam muž se ženou. Hm, je tohle ale korektní genderově? Takže: stály tam dvě osoby. Tenhle popis je tak luxusně vágní, že si pod ním sice nikdo nic nepředstaví, ale aspoň se snad nedopouštím nekorektnosti. Dobře, dobře, je to samozřejmě zahnané do krajnosti. Jen občas zavzpomínám na pana Lustiga z filmu Lotrando a Zubejda, který si na konci své přednášky o jablonecké bižuterii v klášteře otírá orosené čelo s povzdechem: "Hergot, tady se ale blbě přednáší." Ano, i umělec se orosí při představě, že se musí na každém kroku hlídat, aby se nedopustil nekorektnosti.

Ale zpátky k onomu příkladu. Ten portrét sice nebyl řemeslně na vysoké úrovni, ale vypadal působivě kvůli velmi pěkné práci s kontrasty. Světe div se, někteří jedinci posíleni virtuální anonymitou začali na autorku útočit, že svým dílem podporuje mezirasové křížení, a že kvůli takovým, jako je ona, běloši vyhynou, protože černý gen je dominantní. Je evidentní, že původní umělecký záměr těmto kritikům utekl jako pes s ukradeným plátkem šunky (pokud tedy odpustíte zoologickou nekorektnost, rozhodně není mým cílem diskriminovat psy).

Když se na to tak dívám, zdá se mi, že ať udělá autor cokoliv, nikdy se nezavděčí všem. Jasně, to není žádná novinka, ale přivádí mě to k zásadní otázce - kdo určuje, co je v pořádku? Ti, co tak zarytě v diskusi chránili bílou rasu proti vlivu černého genu, jsou jistě přesvědčeni, že mají pravdu a dělají to správné. A o tom samém jsou přesvědčeni i všichni ostatní aktivisti, ať už mírumilovní či militantní. Možná, že kdybychom se zaměřovali víc na rozvoj kritického myšlení a empatie namísto vnucování své jediné pravdy ostatním, nejen umělcům, by se lépe dýchalo.

A co ty stereotypy?

Z toho, co jsem výše napsala, asi jasně vyplývá, že nejsem příznivcem snahy o korektnost v umění. Nechci tím ale tvrdit, že společenské stereotypy nepovažuju za škodlivé. Naopak, sama je nemám ráda a snažím se jim v myšlení vyhýbat. Ano, znala jsem slušné cikány a peněženku mi jednou v restauraci ukradl blonďák - a to sem nepíšu, protože se mi to hodí do krámu, ale protože je to pravda. Uvědomuju si, jak těžkou pozici mnoho lidí kvůli předsudkům panujícím ve společnosti má a souhlasím s tím, že je třeba stereotypy překonávat. Jen si myslím, že cesta k cíli vede jinudy.

Je třeba řešit příčiny, které stojí za nekorektním myšlením - nedostatečné a mnohdy zkreslené informace, strach z neznámého, vlastní frustrace a neuspokojené potřeby a další. Přístup ke kvalitním informacím je z mého pohledu zásadní, a to platí ve všech oblastech života, pokud jimi nechceme jen proplouvat a pasivně odrážet názory někoho jiného, což skutečně mnoho lidí dělá. A kvalitní znamená, že nejsou zkreslené jedním ani druhým směrem. Není tedy třeba cpát do knihy sympatického muslima, homosexuální pár a silnou ženskou hrdinku, která kosí padouchy na potkání a neumí vařit. Ale pokud si je příběh žádá, tak ať je tam autor nacpe třeba všechny najednou, protože je stejně v pořádku psát o nich jako o křesťanech, heterosexuálech a kuchařinkách v domácnosti.

Sečteno, odečteno a podtrženo

Ať to vezmu z jakékoliv strany, vychází mi, že snažit se o korektnost v umělecké tvorbě dělá medvědí službu. Cestičku z pasti stereotypů ať nám vymete kritické myšlení a empatie. Umělecká tvorba se má vézt na vlně inspirace a nedělat si hlavu s korektností.

Co vy a snaha o korektnost v umělecké tvorbě?