Strážci Pečeti - upravené texty

Jakubova návštěva knihovny v Asylii (úryvek z 19. kapitoly)

Tento text v původním vydání Strážců Pečeti zcela chybí. Měla jsem v plánu vztahy mezi světy vysvětlit až v dalších dílech, ale zpětně jsem si uvědomila, že není proč čekat. Ačkoliv příběh chystá čtenáři mnoho různých tajemství, která hrdinové odhalují teprve postupně, nenašla jsem žádný důvod, proč by tohle mělo být jedno z nich.

Sem dávám tuto část textu pro čtenáře, kteří aktuálně dostupné první vydání četli. Neoznačila bych ho přímo za spoiler, takže ti z vás, kteří jste Strážce nečetli, nemusíte prchat - spíše si zvažte sami, zda chcete přeskočit několik (vlastně osmnáct) kapitol v knize a přečíst si úryvek textu poskytující vysvětlení k tomu, kde se vlastně hrdinové, které ještě neznáte, nacházejí.

Čím víc času v Revoně trávil, tím víc si lámal hlavu, jaký je vlastně vztah mezi oběma světy. Existovaly jen vedle sebe, nebo se nějak ovlivňovaly? Až jednou Arton zmínil něco, co mu v mozku způsobilo explozi otázek, hypotéz a teorií. Jakub tehdy nadhodil, že otec jede opět na několik dní na služebku, a tak by on klidně mohl zůstat v Revoně přes noc.

"Hm, to se nedoporučuje," namítl tehdy Arton roztržitě, zatímco si s Jakubem věšeli své čerstvě vyprané košile na šňůry v sušárně.

"Proč ne?"

Jeho průvodce na něj vrhl zamračený pohled tak, jako vždycky, když se v Jakubově větě objevilo slůvko proč.

"Syndrom dimenzionálního šoku, nebo jak se to jmenuje," zamumlal Arton. "To jsou klíčnické věci. Prý když člověk zůstane dlouho v druhé dimenzi, začne ho bolet hlava či co. A spát se vůbec nedoporučuje. Jenom podvojníci jsou v pohodě."

"Podvojníci?" zopakoval Jakub dutě.

Arton se zarazil s rukou nacpanou v pytlíku s dřevěnými kolíčky. Jakubovi se zdálo, že jeho přítel byl z celé téhle konverzace nějak rozladěný, ačkoliv nechápal proč. Pokud to tedy nesouviselo s tím, že dostával otázky, na které neznal odpovědi.

"Hele, proč se nepodíváš do knihovny?" nadhodil nakonec s náznakem frustrace. "Já si beztak ještě chci vyčistit boty a k tomu tvoje všetečné otázky nepotřebuju. Jen si hodně ujasni, co tě zajímá. Málokdo dostane šanci se do knihovny podívat víc než jednou."

Jakub ho vzal za slovo, ačkoliv Artonův poslední komentář pro něj zůstal záhadou. Musel se zeptat na cestu, protože netušil, kde se knihovna nacházela. Nakonec ho k ní zavedla úzká chodbička se stěnami obloženými dřevem a s řadou luceren visících ze stropu. Zatímco jí kráčel, měl zvláštní pocit, že jak proniká hlouběji a hlouběji do Asylie, mění se i jeho vědomí. Jako by současně pronikal hlouběji do své vlastní mysli.

Ale třeba za to mohlo jen to zvláštní, snové světlo, hluboké ticho a celkově mystická atmosféra, jež ho obklopovala.

Ačkoliv začínal věřit, že v Asylii už ho po tom všem, co zde viděl, už nic nepřekvapí, mýlil se. Knihovna totiž vůbec jako knihovna nevypadala. Vypadala jako jeskyně. Jakub chvíli zůstal jako zkoprnělý, když prošel dveřmi na konci chodby a pod jeho podrážkami zachroupala hlína. Podíval se vzhůru na strop a viděl hustý systém kořenů. Z některých visely tytéž lucerny, které osvětlovaly chodbu, z jiných plátěné pytlíky naplněné kdo ví čím. Napadlo ho, že tohle snad už opravdu musí být sen. A napadlo ho to ještě předtím, než si všiml, že nedaleko od něj stojí kamenná studna a vedle ní roste strom.

Nikdy jsem neviděl nic, co by míň připomínalo knihovnu, pomyslel si a otočil se k odchodu.

"Už jsi získal všechny odpovědi na své otázky?" ozval se za ním zvláštní, ne zcela lidský hlas. "Nebo pro tebe ve skutečnosti nejsou tak důležité?"

Otočil se a viděl, že to, co považoval za strom, nebyl tak docela strom. Byl to napůl strom a napůl starý muž. Kůži měl zeleno šedou. Z hlavy mu vyrůstaly větve a vousy jako z lišejníku mu spadaly až na prsa. Seděl na zemi se zkříženýma nohama. Od kotníků dolů měl ale kořeny zapuštěné do země. Několik z nich se táhlo až ke studni, přerůstalo její okraj a nořilo se do vody.

Jakub chvíli jen stál s pusou otevřenou dokořán a nezmohl se na slovo.

"Já... hle-hledal jsem knihovnu," zakoktal.

"Je to tak?" pousmál se stromový muž. "Hledal jsi knihy? Nebo jsi hledal vědění?"

"Ehm," zaváhal Jakub. "Mám nějaké otázky."

Muž ukázal na volné místo na zemi před sebou a Jakub se k němu po krátkém zaváhání rozešel. Posadil se. Až teď si všiml, že muž měl v klíně položenou dečku a velkou dřevěnou jehlici. Nyní je odložil pomalým, klidným pohybem a podíval se Jakubovi do tváře.

"Kdo jsi a jaké odpovědi hledáš?"

"Ehm, já jsem Jakub. A rád bych věděl, jaký je vztah mezi tímto světem a tím, ze kterého jsem přišel."

K jeho údivu se jeskyně rozezvučela hlubokým smíchem stromového muže.

"Překvapil jsi mě!" zvolal stařec a klidněji dodal: "A mě jen tak něco nepřekvapí. Chceš se stát klíčníkem?"

"Ne, jen...," zamračil se Jakub. "Chci chápat souvislosti..."

"Hm."

Stromový muž si ho na okamžik měřil. Jakub hleděl do té vrásčité tváře a šedozelených očí. Zdálo se mu, že tam vidí vedle humoru také laskavost, trpělivost a moudrost.

Anebo si to možná jenom sugeruješ, protože co jiného bys čekal v očích člověka, co je napůl strom?

"Dobrá tedy. Souvislosti," pokýval muž hlavou. "Existuje mnoho světů různých velikostí a forem. Avšak tyto dva, o nichž mluvíš, jsou jeden s druhým úzce spjaty. Klíčníci o nich hovoří jako o vnějším a vnitřním světě."

Jakub se zamračil, ale netroufl si muže přerušovat.

"Vše v nich existuje dvojitě, jen v jiné verzi. Tady vidíš věci, jaké jsou uvnitř. Ve druhém světě je vidíš, jak se jeví navenek."

"Moment," řekl Jakub pomalu. "To se týká jen věcí?" V té chvíli už tušil odpověď, ale přesto to potřeboval slyšet.

"Věcí, zvířat, lidí, rostlin... všeho."

"Takže lidé existují také dvojitě v obou světech?"

Stařec přisvědčil.

"Duše je multidimenzionální. Ale její fyzická forma a mysl, která tuto formu obývá, se ve světech rozdvojuje."

Jedna duše a dvě těla? Představit si něco takového šlo Jakubovi jen stěží. Ale mysl je také rozdělená, připomněl sám sobě. Proto člověk neví, že existuje i někde jinde... jako někdo jiný.

"A podvojníci? Co jsou zač?"

"Obě těla a obě mysli patří jedné duši. Ačkoliv při vtělení byli rozděleni, Klíčníci znají způsob, jak je opět spojit. Jedna duše, jedna mysl, jedno tělo. To jsou podvojníci. Tito lidé pak mohou přecházet mezi světy jen díky své vlastní vůli. Nepotřebují Klíče na otevření Brány, protože jsou doma v obou světech."

Celou cestu zpět chodbou se Jakub pokoušel utřídit si myšlenky. Získal sice cenné odpovědi, ale s nimi také příval nových otázek, a zatímco se vzdaloval od té podivné jeskyně, napadaly ho další a další. Zjištění, že zřejmě v tomto světě někde existuje jeho dvojník, jeho vnitřní já, ho natolik vyvedlo z rovnováhy, že v té chvíli stromovému muži jen poděkoval a rozloučil se s ním. Kde se mohl jeho dvojník v tomto světě nacházet? Byl s Damienem? Proto nechali přivést právě jeho, aby Dominikova syna našel? Srdce mu pokleslo, když pomyslel na to, jak asi jeho vnitřní já vypadá, kdo je, co dělá? Možná, že najít Damiena, znamenalo právě najít nejprve svého dvojníka. Že trpěl tragickým nedostatkem sebeúcty, dokázal ve druhém světě snad alespoň částečně zamaskovat. Teď se ale bál, že zde jeho nedostatky každý uvidí - jako by je snad jeho zdejší já mělo nosit vyražené na čele.

Až když vyšel na terasu a dveře na chodbu se za ním s tichým cvaknutím zavřely, uvědomil si, že se chtěl zeptat na celou řadu dalších věcí, jimž nerozuměl. Vlastně ani nevěděl, kdo ten starý muž byl. Otočil se, ale za sebou našel jen hladkou zeď.