Dnešní příspěvek není o tom, jak se píšou příběhy. Nesnaží se nabízet nějaké optimální postupy a univerzální návody. Je čistě o tom, jak píšu já - o procesu, který samovolně vyklíčil z letité snahy dělat to co nejefektivněji. Pokud píšete déle, nejspíš už máte vlastní styl, který vám funguje. Pokud ne, možná tu najdete inspiraci.
Znáte fenomén třetí čtvrtiny? V poslední době se o něm mluví zejména v souvislosti s únavou a znechucením, jimž čelíme kvůli dlouhé izolaci a protikoronavirovým omezením. Zmíněný fenomén se ale projevuje nejen tam. Narazit na něj můžeme při čemkoliv, co vyžaduje dlouhodobé úsilí a nese s sebou zvýšenou psychickou zátěž.
Na téma očekávání jsem poprvé narazila ještě v době, kdy jsem se podílela na tvorbě motivačních strategií pro zaměstnance. Někteří manažeři věřili, že se jim v náročných dobách podaří zlepšit náladu týmu příslibem růžovějších vyhlídek do budoucna, které ovšem nemohli zaručit. Změnit slibování holubů v hrsti na transparentní komunikaci zohledňující...
No dobře, nejsem na konci světa, jen na konci vesnice... nebo na začátku vesnice, podle toho z jakého konce se podíváte. Tím pádem vlastně můžu být i na začátku světa. A možná jsme na něm dokonce všichni.
Jmenuju se Lucie Ortega Reyes Navrátilová, od dětství píšu, kreslím pod pseudonymem Lorena a na úřadech mě znají jako "tu, co se nevejde do kolonek" - což vlastně poměrně dobře vystihuje i moji povahu.
Vystudovala jsem mezinárodní obchod a pracovala ve vzdělávání dospělých. A teď se asi ptáte, jak to souvisí s psaním a kreslením. Vůbec nijak. Píšu a kreslím, protože žiju... a žiju, protože píšu a kreslím.
Co si budeme povídat, na webu je komunikace obvykle poměrně jednosměrná. Když budete mít chuť se mnou sdílet své podněty, nebo se budete chtít na něco zeptat, ozvěte se!