Strážci Pečeti: 7. kapitola - Královnin bratranec

Nebe nad Calethonem ztemnělo a poslední zbytky slunečního světla se rychle ztratily pod hustou vrstvou mraků. Ve vzduchu byl cítit déšť a vítr sílil. Byl to ledový vítr ohlašující blížící se zimu. Lukyanos Megh, král Erienny, stál u okna ve správcovském paláci a díval se dolů do ulic města. Odkudsi se ozývala melancholická hra na harfu.

Zdálo se, že navenek se vůbec nic nezměnilo. Ulice vypadaly úplně stejně, jako když do Calethonu přijel poprvé, a za ty roky, co sem pravidelně přijížděl a zase odjížděl, jako by vše zůstalo navenek při starém. Obyčejní lidé žili svoje životy stejně jako dřív. Věnovali se každodenním starostem a mnoho z nich ani pořádně netušilo, co se dělo ve zbytku Revony.

Viděl to, když do města správců přijížděl. Erienna, jeho vlastní království ve středu Revony, se už mnoho let otřásala pod náporem malých, ale úporných konfliktů. Každodenní rytmus byl udávaný touhou přežít a mít alespoň v rámci možností plnohodnotný život. Na cestě viděl ty samé symptomy všude okolo, v každé vesnici, v každém městě. A pak vjel do Calethonu a všechno se změnilo. Město správců jako by si žilo ve vlastním světě.

Připadalo mu to nefér, možná nesolidární vůči zbytku země. Anebo třeba jen žárlil, že Valmer dokázal to, v čem on sám selhával.

"Ztratil ses ve vzpomínkách?" ozvalo se najednou vedle něj.

Lukyanos se otočil a ke svému překvapení zjistil, že jen kousek od něj stojí Viera, jeho sestřenice a královna Revony, a pozoruje ho světle modrýma očima. Vůbec ji neslyšel přijít.

"Nachytala jsi mě," přikývl s úsměvem a objal ji. Všiml si, že její medově hnědé vlasy, které stejně jako oči sdílela téměř celá jejich rodina, byly zase o něco více prorostlé stříbrem.

"Čas hodně utíká," pravila Viera, jako by mu četla myšlenky. Její hlas byl jemný, laskavý, ale také unavený.

"Jak se ti daří? Pár měsíců jsme se neviděli."

Královna ho vzala za paži a pomalu ho vedla k malému kulatému stolu uprostřed místnosti.

"Dobře. Nejvyšší správce Valmer se usilovně stará o to, abych měla neustále něco na práci," řekla. "Snažím se, seč mi síly stačí, pomáhám lidem v nouzi, jak jsem to dělala celý život, a věřím, že jednoho dne bude zase dobře."

Lukyanos ji pozorně sledoval. Neříkala mu pravdu. Znal ji od dětství a uměl číst v jejích očích. A co skutečně viděl za tou klidnou fasádou, byl hluboký smutek, který ji nikdy neopouštěl a který se snažila pro dobro všech okolo skrývat. Od smrti jejího manžela, nejvyššího krále Owena, sjednotitele Revony a toho, který přinesl zlaté roky hojnosti, uběhlo přes deset let. Krátce po manželovi ztratila Viera oba syny. Soren teď žil s Charlesem v Icailu a nebylo mu dovoleno se s matkou vídat - prý z důvodu jeho vlastní bezpečnosti, i když Lukyanos nepochyboval, že šlo jen o záminku. Měl dojem, že Charles svého chráněnce příležitostně používá jako rukojmí. Díky princově přítomnosti byl Druhý ze Tří i pro lidské vládce v Revoně politicky nedotknutelný. Alespoň zatím. Druhý princ, Sorenův starší bratr Oliver, po Revonském neštěstí zmizel a všeobecně se věřilo, že již nežije. Viera si ale tuto možnost vůbec nepřipouštěla. Stála si za tím, že i její druhý syn je naživu a jednou se s ním opět shledá.

"Jsi požehnáním pro svůj lid," řekl jí Lukyanos s láskou a jemně stiskl její ruku ve své dlani.

Viera se usmála.

"Děkuji ti."

V tu chvíli do místnosti vstoupil nejvyšší správce Valmer, vysoký muž s tmavě šedými vlasy, přísnou tváří a neústupnýma očima, a s ním jeho mladý učedník a pomocník Gwydon, který ho všude následoval jako stín.

Lukyanos vstal, aby si s Valmerem podal ruku.

"Slyším, že se o naši královnu dobře staráš."

"Považuji to za součást svých povinností," odpověděl Valmer. "A je mi potěšením vidět ji spokojenou. Naše země to potřebuje."

Lukyanos přikývl a všichni se společně posadili kolem stolu, jen Gwydon zůstal stát za svým mistrem.

"Nuže, Lukyane, co tě k nám po takové době přivádí? Už je to pár měsíců, co jsme měli tu čest těšit se z tvé společnosti," začal Valmer.

"Myslím, že je na čase, abychom přestali nečinně přihlížet, jak se naše země rozpadá," řekl napřímo Lukyanos. Viděl, jak se královna i nejvyšší správce zarazili, ale pokračoval dál. "Každý se snažíme hájit svoji zemi, ale nemyslím, že to skutečně funguje. Pravdou je, že nejsme schopni zabránit Charlesovým vojákům, aby si dělali na našem území, co je napadne, o nic víc než udržet na uzdě nepřátelské lesní kmeny, lupiče a království, která se rozhodla využít bezvládí a začít se roztahovat přes hranice i ke svým sousedům." Sám dobře věděl, o čem mluvil.

"Revona je už mnoho let na pokraji války, ale ať je situace sebevíce napjatá, daří se nám ji držet pod kontrolou," namítl klidně Valmer.

"Daří?" Lukyanos překvapeně zvedl obočí. "Řekni mi, Valmere, když jsi naposledy projížděl naší zemí, díval ses okolo sebe? Anebo snad již ani neopouštíš útočiště svého města?"

Správce hleděl na Lukyana skrz přivřené oči. Málokdo se odvážil takto s ním mluvit. Ale Lukyanos byl hrdý muž s dobrým postavením i mezi revonskými pány a zvyklý vyjadřovat své myšlenky napřímo.

"Naše města nejsou, co bývala. Naši lidé žijí ve strachu. To, že Calethon je v pořádku, tě učinilo slepým ke všemu, co se děje jinde," pokračoval. "Charles se stává příliš mocným, nerespektuje naši suverenitu a nikdo se mu sám nemůže postavit."

"Charles je právoplatným opatrovníkem prince Sorena," připomněl mu Valmer. "A nejsem si vědom toho, že by nějakým způsobem porušoval Zákony."

Lukaynos se naklonil ke správci blíž přes stůl.

"Neporušuje Velké zákony, protože svoji moc nad Revonou chce získat skrze Sorena. A aby toho dosáhl, snaží se obejít královskou volbu a používá k tomu nátlak a zastrašování a tím porušuje zákony - naše revonské zákony, které on ani Marion nikdy pořádně nerespektovali."

"Co myslíš tím, že se pokouší obejít královsku volbu?" zamračil se Valmer.

Lukyanos se zhluboka nadechl. Jenom o tom mluvit mu bylo nepříjemné do morku kostí. Cítil se zahanbeně, že podlehl Charlesově nátlaku, i když neměl ve skutečnosti na výběr.

"Charles ohrozil moji rodinu, aby mě zastrašil a donutil podepsat listinu, kde vyjadřuji podporu Sorenovi coby budoucímu nejvyššímu králi. Dohromady takto získal podpisy od všech sedmi revonských králů."

Valmer na něj chvíli zaskočeně zíral a Viera ho chytila za zápěstí.

"Jak ohrozil tvoji rodinu? Jsou všichni v pořádku?" zeptala se úzkostlivě.

Lukyanos přikývl. "Pro teď ano."

"Ale to mu bohatě stačí, aby prosadil zvolení Sorena králem," řekl Valmer pomalu.

"Stejným způsobem byl zvolen můj manžel," podotkla Viera. "I když bez výhrůžek."

"Nemůžu uvěřit, že králové toto připustili," zavrtěl hlavou Valmer.

"To je to, co se ti snažím říct. Sami jsme zranitelní. A jsme pro Charlese snadnou kořistí."

"Co budeme dělat?" zeptala se Viera. "Můj syn nemůže být zvolen tímto způsobem a zapsat se do dějin jako tyranský král, který se na trůn dostal porušováním zákonů!"

"To se nestane," uklidnil ji Lukyanos. "Charles si vynutil můj podpis před několika týdny. A já jsem vzápětí kontaktoval Vallence z Nicomaru."

Valmerův učedník Gwydon nervózně přešlápl.

"Vallence?" zamračil se Valmer. "Proč právě ji?"

"Protože ona byla jediná, kdo mi mohl pomoct. Požádal jsem ji, aby listinu s mým podpisem získala zpět. Vallence následně zjistila, že Charles donutil k podpisu i jiné krále a na další ještě čeká. Připravovala se dlouhou dobu na to, aby mohla ty podvodné dokumenty ukrást. A povedlo se jí to."

Viera zavřela oči a zhluboka si oddychla.

"Měli bychom jí poděkovat," řekla, ale Lukyanos razantně zavrtěl hlavou.

"Ne, nikdo se o tom nesmí dozvědět. Pokud by to vyšlo najevo, Druhý ze Tří by se obrátil přímo proti ní. Nic nesmí ukazovat na to, že s tím měla cokoliv společného."

"Jak víme, že Vallence ty listiny jednoduše nepředá Charlesovi?" zeptal se Valmer pomalu. "Je přece jenom příslušnicí lesních kmenů, Charles ji učil, a její vazby na Charlesova syna i prince Sorena jsou dobře známé. Věříš jí?"

Lukyanos rozhodně přikývl.

"Věřím."

Valmer ho chvíli zkoumavě pozoroval. Pak řekl: "Dobře, v tom případě mi to stačí. Co navrhuješ teď?"

"Jakmile Charles zjistí, že jeho plán selhal, přijde s něčím jiným. Nemyslím si, že se pokusí zopakovat totéž, ale pro jistotu jsem se s Vallence domluvil, že moje žena a dcera odejdou do Asylie, aby byly v bezpečí. Každopádně my musíme udělat, co je v našich silách, abychom byli schopni se mu bránit."

"Ale co můžeme dělat?" povzdychla si královna. "Proti takovým špinavým praktikám..."

"Musíme se sjednotit," prohlásil Lukyanos rozhodně.

"Potom je třeba zvolit krále," odtušila Viera a podívala se tázavě na Valmera. "Možná je čas. Oliver už je plnoletý a Soren dosáhne plnoletosti za pár týdnů."

"Problém je, že o Oliverovi nic nevíme. A dokud bude Soren pod Charlesovým vlivem, tak pro nás není řešením," namítl Lukyanos. Viera se nadechla k protestu, ale Valmer ji přerušil.

"Obávám se, má paní, že tvůj bratranec má pravdu. Soren se nemůže stát králem... zatím."

"Musíme sjednotit Revonu bez nejvyššího krále," řekl Lukyanos. "Já vím, že to bude obtížné-"

"Před Owenem to nikdo nedokázal. Naší jedinou nadějí je navázat na jeho odkaz. Revona potřebuje nějakým způsobem znovu obsadit křišťálový trůn," připomněl mu Valmer.

"Owenův odkaz nic neznamená, pokud jsou v Revoně mocné vlivy, které ho nerespektují," zavrtěl hlavou Megh. "Potřebujeme se sjednotit i bez nejvyššího krále," zopakoval. "Tentokrát musíme uspět."

Chvíli všichni tři mlčeli a zvažovali, jaké měli reálné možnosti. Potom Valmer rázně přikývl.

"Musíme to alespoň zkusit."

"Začněme tím, že svoláme Kruh," navrhl Lukyanos. "Na toto volání snad ještě někdo uslyší. A společně se potom domluvíme, co dál."

"Bude třeba opatrnosti. Nevíme, komu z králů můžeme věřit," poznamenal Valmer.

"A ze správců," dodal Lukyanos.

Valmer se zamračil, ale potom neochotně přikývl. "A ze správců."

Viera s povzdechem zavrtěla hlavou.

"Jak jsme se dostali až sem?"