Barbadum: 1. kapitola - Tajemství

Každá škola má svá tajemství. Některá tajemství jsou malá a některá jsou velká. Ale pravda je, že i malá tajemství dokáží napáchat velkou neplechu. Tajemství, o kterém vypráví tento příběh, měří sotva půl metru a neplechy umí napáchat opravdu víc než dost.

O tom ale neměl Matěj ani tušení, a tak když se toho rána chystal poprvé do nové školy, jeho jedinou starostí bylo, jestlipak si tam dokáže najít kamarády. Měl z toho obavy celé léto a těžko se mu někdo mohl divit. Kdo by taky chtěl začínat v nové škole na začátku pátého ročníku, kdy už se všichni ve třídě dlouho znají? Měl pocit, že je to jako přijít do divadla po začátku představení, kdy už jsou všechna dobrá místa k sezení dávno vyprodaná. Jeho budoucí spolužáci už měli vytvořená přátelství a on se bál, že zůstane jako páté... nebo možná i šesté kolo u vozu. Místa s nápisem nejlepší kamarád už byla určitě pryč. Kdyby to záviselo na něm, zůstal by v tom malebném horském městečku, kde se narodil a kde odchodil první čtyři třídy základní školy společně s dvanácti spolužáky, které znal odmalička. V jeho nové třídě měl být dětí dvojnásobek. Uf. Vlastně ale do kolektivu ve své původní škole úplně zapadal - vždycky se cítil tak trochu jiný. Ne že by měl nějaké nadpřirozené schopnosti, které by z něj dělaly superhrdinu, co po nocích běhá po městě a chrání nevinné (to by byla paráda!), jenom zkrátka viděl věci. Věci, které tam byly, ale ostatní je neviděli. Nerad o tom mluvil. Ostatní mu buď nevěřili, nebo se mu smáli, a tak radši mlčel a snažil se působit normálně.

Prvního září ráno do sebe nasoukal míchaná vajíčka, co dostal na snídani (chleba i zeleninu nechal na talíři), a zatímco čekal v předsíni, než se máma v koupelně domaluje, nervózně si sám sebe prohlédl ve velkém zrcadle nad botníkem. Ten den si vzal džíny a zelenou mikinu s kapucí. Krátké hnědé vlasy už měl trochu přerostlé, takže mu padaly přes čelo do modrých očí. Odhrnul si je stranou a udělal obličej. Kluk v zrcadle se na něj zašklebil nazpět, jako by říkal: "Netvař se jako blboun. Zkus vypadat inteligentně."

Matěj to zkusil a neuspěl.

Máma se konečně dochystala, rozloučili se s tátou, který zrovna mířil do sprchy, a vyrazili. Matěj dobře věděl, kde škola stála, protože už se tam byl jednou s mámou podívat, ale přesto bylo prý potřeba, aby ho máma první den doprovodila. Kdo ví proč. Matěj si zase připadal jako malý prvňáček, když spolu vcházeli dovnitř hlavním vchodem. Tuto ponižující skutečnost byl schopný překousnout jen ze dvou důvodů. Za prvé bylo ještě velmi časně, takže skoro nikoho nepotkali. A za druhé věděl, že to bylo poprvé a současně naposled. Našli šatnu označenou 5. B a Matěj tam nechal boty a bundu. Šatnářka s obličejem (a nejspíš i povahou) buldoka půjčila jeho mámě návleky, co vypadaly jako malé pytle do odpadkového koše, a vrhla kritický pohled na jeho přezůvky. Matěj na svých starých ošoupaných pantoflích neshledal nic závadného, a tak se rozhodl, že si jí nebude všímat.

Ze šatny se vydali do útrob rozlehlé školní budovy. Chodby začínaly pomalu hučet životem. Matěj si mohl ukroutit hlavu, zatímco se rozhlížel všude kolem - po spolužácích, učitelích i barevných nástěnkách, co visely mezi třídami - a nevěnoval vůbec pozornost tomu, kudy šli, dokud se nezastavili před kabinetem českého jazyka. Máma zaklepala a z kabinetu vyšel drobný učitel s brýlemi a holou hlavou, který čímsi připomínal želvu. Dokonce občas vysouval hlavu dopředu a zpátky, jak to želvy dělávají. To byl pan učitel Vondrous, jeho nový třídní.

"Á, dobrý den," řekl se širokým úsměvem a přeskočil pohledem z Matějovy mámy na Matěje. "Pan Stoklasa, jestli si dobře vzpomínám."

"Dobrý den," pozdravil automaticky Matěj. Chvíli poslouchal, jak si dospělí vyměňují pár nudných zdvořilostních frází, a pak už Matějovi máma popřála, ať se mu ve škole líbí, a rozloučila se s ním.

Matěj měl trochu pocit, jako by jeho mozek pracoval na autopilota, zatímco následoval pana učitele Vondrouse do učebny patřící 5. B a mechanicky odpovídal na jeho přátelské otázky ohledně toho, kde všude byl v létě. Matěj mu chtěl nejdřív odpovědět, že nikde, protože se museli přestěhovat, takže na letní dovolenou nezbyly peníze, ale napadlo ho, že by to možná mohlo učitele od jeho snahy o konverzaci odradit. A to by ho - vzhledem k tomu, že mu jeho nový třídní začínal být sympatický - mrzelo.

Když vešli do učebny, pár žáků už sedělo v lavicích. Učitel se s nimi pozdravil a navrhnul Matějovi, ať si vybere nějaké místo. Potom sám zamířil ke svému stolu v čele třídy. Matěj se nenechal dlouho pobízet a šel zabrat jednu z nejzadnějších lavic v řadě u okna. Doufal, že se tím aspoň trochu vyhne zvědavým pohledům. A opravdu - jeho noví spolužáci si ho téměř nevšímali - alespoň do chvíle, než ho pan učitel Vondrous všem představil. Matěj musel vstát, ale naštěstí ho třídní nenutil ani jít před tabuli, aby na něj ostatní lépe viděli, ani o sobě něco říkat. Díky tomu trvalo představování jen pár sekund, během nichž byl Matěj červený jak šípek od špiček prstů u nohou až po konečky vlasů, a pak si mohl zase sednout a bylo po všem.

Většina prvního dne nakonec probíhala v poklidu. Úvodní dvě hodiny strávila 5. B se svým třídním, který si s nimi napřed povídal o prázdninách (stejně jako předtím s Matějem, ovšem od zbytku třídy dostal mnohem bohatší odpovědi) a potom s nimi prošel všechny formality, včetně rozdání rozvrhů pro nový školní rok, kartiček do školní jídelny a první kontroly docházky.

Po prvních dvou hodinách pokračovalo pondělí přírodovědou (což byl Matějův oblíbený předmět), angličtinou, na kterou se třída dělila na dvě poloviny, a vlastivědou. Matějovi celý den rychle utekl, a když si na konci vlastivědy balil věci do tašky, byl v dobrém rozmaru. Až do okamžiku, kdy zjistil, že jejich poslední hodinou je matematika. Ach jo. Jeho dobrá nálada byla ta tam. Loudavě následoval ostatní do učebny matematiky a v duchu si přál, aby jim učitelka jen rozdala učebnice a pustila je domů.

Do třídy vešel jako poslední a rovnou zamířil k nejzazší prázdné lavici v řadě u okna jako na všech předchozích hodinách. Ostatní kolem něj už seděli a povídali si. Dva kluci, kterých si Matěj všiml už dříve kvůli jejich chování připomínajícímu párek trollů, zabrali lavici nejblíž u dveří a hlasitě se něčemu smáli. Tvářili se jak mistři vesmíru. Než si je ale Matěj stačil pořádně prohlédnout, zazvonilo a ve třídě nastalo hrobové ticho, přestože žádný učitel ještě nepřišel. To bylo zlověstné znamení.

V následujícím okamžiku dorazila jejich učitelka matematiky. Byla to stará žena s bílými vlasy staženými do drdolu a dlouhýma hubenýma rukama, které připomínaly pavoučí nožky. Na sobě měla úzkou sukni pod kolena a upnutý chlupatý rolák z modré příze s lesklými nitkami. Kolem krku jí visely dvě šňůry korálů a na uších perlové náušnice. Její úzké rty byly výrazně namalované zářivě růžovou rtěnkou a velké světle modré oči orámované výraznou linkou a řasenkou. Vypadala velmi přísně. Chvilku nebylo slyšet nic než cvakání jejích podpatků na podlaze, zatímco mířila třídou ke svému stolu. Když k němu došla, odložila na něj svou kabelu, otevřela ji a pečlivě si z ní přendala své věci na desku stolu před sebou. Celá třída zatím stála a v naprostém tichu přihlížela.

Matěj najednou pocítil silnou potřebu přeskládat si předměty na své lavici tak, aby tvořily dokonalý geometrický obrazec. Zrovna když si posouval penál tak, aby byl hezky v rohu stejně vzdálený od horního i levého okraje lavice, učitelka najednou řekla:

"Vy dva pánové určitě nebudete sedět tak osamoceně na konci učebny."

Její hlas byl trochu hrubý věkem, ale plný autority. Celá třída se otočila na ony dva kluky sedící poblíž dveří. Sebevědomé úsměvy, které hrály na jejich tvářích o přestávce, byly dávno pryč, a vystřídaly je výrazy tak inteligentní, že by Matěje nepřekvapilo, kdyby ani neznali vlastní jména.

Než se Matěj nadál, byla celá třída v pohybu. Paní učitelka Vaňková (protože tak se jmenovala, jak Matěj později zjistil) přesouvala všechny tak dlouho, dokud nebyla s novým rozvržením zcela spokojená. Teprve potom jim dovolila konečně se posadit. A tak se Matěj ocitl vedle Emy. Že se jmenuje Ema Horníková, se dozvěděl při čtení docházky. Byla to drobnější holka, ale co jí chybělo do výšky, přebývalo do šířky. Ne, že by byla tlustá. Ale její tělo mělo tvar soudku, což bylo zřejmě způsobeno skutečností, že neměla žádný pas. Měla docela hezký, oválný obličej, modré oči orámované brýlemi s tenkými růžovými obroučkami a kudrnaté blonďaté vlasy spletené do dlouhého copu jí sahaly až někam do úrovně neexistujícího pasu. Ema si ho nevšímala. Seděla s očima upřenýma dopředu, jako by jí je někdo přilepil na tabuli.

Když byla docházka hotová, oznámila jim paní učitelka Vaňková, že aby neztráceli čas, napíší si hned malou opakovací písemku. Vlnu mumlaného protestu, která po této zprávě následovala, umlčela jediným pohledem, který, jak Matěj věřil, by zpacifikoval devítihlavou saň a přiměl by ji stáhnout křídla, zasednout do lavice a spořádaně hledět na tabuli. Aby neopisovali, rozesadila paní učitelka na dobu písemky posledních pár řad do lavic po jednom a rozdala jim papíry.

Matěj, který už neměl sebemenší pochyby o tom, že hodiny matematiky pro něj budou noční můrou, nervózně poposedával na svém dočasném místě a čekal, až paní učitelka řekne, že můžou papíry otočit a začít počítat. Když potom viděl zadání jednoduché desetiminutovky, na okamžik se mu zatmělo před očima a přemýšlel, co mu asi řeknou doma, až první známka, kterou z nové školy přinese, bude pětka z matematiky. Nakonec sám pro sebe zavrtěl hlavou a s trochu rezignovaným výrazem se začal prokousávat zadáním. Prvních pět příkladů jakž takž vypočítal. Šestý byl jednoduchý a do sedmého se tak zamotal, že to zrovna chtěl vzdát a vrhnout se na další, když koutkem oka zahlédl pohyb. Zvedl pohled přes okraj lavice na podlahu v uličce. A tehdy ho uviděl poprvé.

Byl maličký, mohl měřit nanejvýš půl metru. Na sobě měl hnědý kabát s mnoha velkými kapsami a žluté kalhoty. Jeho hlava vypadala jako kulatá brambora s ušima a několika chlupy, které mu na temeni místo vlasů trčely rovně ke stropu. Pořádné vlasy sice neměl, zato měl pořádné obočí. Tak huňaté, jako by mu někdo nad oči nalepil kočičí ocásky. Jeho oči byly tmavě hnědé, nos široký a rozpláclý. Tělíčko působilo mírně zakulaceně, jako kdyby pod kabátem schovával dobře najedené bříško. Z rukávů koukaly široké dlaně, takže jeho ruce připomínaly lopaty, a jeho nohy od kotníků dolů vypadaly, jako kdyby si je půjčil od někoho výrazně většího, než byl on sám. Nenosil ponožky, ale nebyl ani bos. Na nohách měl pantofle, které zřejmě uřízl v polovině tak, aby vyhovovaly jeho širokému chodidlu, ale nebyly příliš dlouhé.

Matěje ovšem v tu chvíli nepřekvapila ani tak skřítkova přítomnost nebo jeho zvláštní vzhled, ale skutečnost, že onen skřítek zrovna bez jakýchkoliv zábran rozepínal zip Matějova batohu a chystal se do něj strčit svůj široký nos. Matěj se v rychlosti rozhlédl, aby se přesvědčil, že všichni ostatní se sklánějí nad svými papíry a skřítkovi nikdo nevěnoval pozornost. V tu chvíli už skřítek strčil do jeho batohu dlouhou ruku a začal šátrat vevnitř. Matěj dál neváhal. Rychle rozšrouboval svoji propisku, vzal z ní plastovou trubičku tvořící její tělo, utrhl tiše roh papíru, který dostali na pomocné výpočty, udělal z něj kuličku, vložil ji do trubičky, zamířil a foukl.

Kulička z papíru trefila skřítka přímo do hlavy a ten nadskočil, jako by dostal elektrickou ránu. Potom se poškrábal na hlavě na místě, kam ho kulička strefila a pomalu se otočil a namířil své velké oči přímo na Matěje. Chvíli hleděli jeden na druhého.

"Chm," udělal skřítek tiše.

"Dopočítejte, budeme odevzdávat!"

Hlas paní učitelky Vaňkové se rozezněl tichou třídou a Matěj v úleku přeskočil pohledem ke svým z poloviny spočítaným příkladům.

"Pošlete papíry na kraj lavice. Nikdo nebude vstávat, dokud si je nevyberu. Zkontrolujte si, že jste se podepsali."

Matěj rezignovaně posunul svůj papír s výsledky na okraj lavice a podíval se zpět ke svému batohu. Ale skřítek byl ten tam. Rozhlédl se po třídě, ale nikde ho neviděl. Zato si všiml, že Ema se na něj otáčela se zvláštním výrazem ve tváři. Když byly písemky sebrané, všichni se vrátili zpět na svá místa. Matěj v rychlosti prohrábl svůj batoh, aby se ujistil, že v něm nic nechybí, když ucítil, jak do něj Ema šťouchla.

Otočil se na ni, ale ona stále seděla s pohledem upřeným na učitelku. Matějovi chvíli trvalo, než si všiml, že mu levou rukou po lavici nenápadně podsunula papír, na kterém bylo úhledným písmem napsáno: "Tys ho viděl?"