Barbadum: 11. kapitola - Bartoloměj Barbadum

"Pojďte dál a zavřete dveře! Posaďte se!" vyzval je Barbadum rozverně, vysypal sušenky z tácu do velké dřevěné mísy na stole, odnesl tác do kuchyňky, která stála opodál, sundal si zástěru, pověsil ji na věšák na stěně a rozešel se k nim s napřaženou rukou. "Ještě jsme se oficiálně neseznámili!"

Matěj ani ostatní se zatím vůbec nepohnuli, jak byli překvapení. Teď podal Matěj skřítkovi trochu zkoprněle ruku a skřítek jí entusiasticky zatřásl.

"Bartoloměj Barbadum, k vašim službám, jak se říká," pravil důležitě, zatímco třásl rukama ostatním. "Číslolog, básníř a lidoznalec," dodal a hrdě vypjal hruď. "Pojďte, pojďte! Posaďte se. Dáte si sušenky a horkou čokoládu? Připravil jsem je speciálně podle jednoho lidského receptu!"

K překvapení všech to byla Ema, kdo vykročil vpřed jako první a zamířil ke stolu. Ostatní následovali jejího příkladu a posadili se.

"To je od vás moc milé," řekla Ema trochu ostýchavě, když před ni skřítek postavil velký hrnek s čokoládou.

"Vás?" zvedl Barbadum překvapeně obočí a rozhlédl se. Potom se plácnul do čela. "Á, ovšem, to je vykání, že? Vím něco málo o lidské etiketě, ale co se nepoužívá v praxi, to se zapomíná, že? Nemusíte mi vykat. Moje jméno je Bartoloměj. Všichni mi říkají Bárty."

"Těší mě," usmála se Ema. "Já jsem..."

"Já vím," mávl skřítek s úsměvem rukou. "Ema, Matěj, Štěpán a Ála," pojmenoval je v pořadí, v jakém seděli kolem stolu, a každému z nich znovu složil malou poklonu. "Všechno vím a i mě velmi těší. Ochutnejte sušenku," pobídl je a sám si sedl, upil čokolády a do jedné sušenky se zakousl. Možná, aby jim ukázal, že nejsou otrávené.

"Ehm...," začal Matěj opatrně. Skřítek se na něj se zájmem otočil. "Bárty... takže Barbadum je... příjmení?"

"Ano, ano," přikývl skřítek energicky. "Barbadum bylo jméno dubu, ve kterém naše rodina dřív bydlela. Obývali jsme ho po celé generace. Ale potom do něj uhodil blesk, tak jsme si každý z toho, co zbylo, odřízli na dům a rozestěhovali jsme se. A dobře jsme udělali. Neumíte si představit, jak je náročné žít s dvaceti příbuznými v jednom dubu! Tolik hluku! Žádný klid na práci," vrtěl Bartoloměj Barbadum hlavou.

"A co tedy děláš?" zeptala se Ála nesměle. Štěpán vedle ní zatím spokojeně chroupal sušenky.

"Jak jsem řekl - jsem číslolog, básníř a lidoznalec," zopakoval skřítek rozzářeně.

"Ehm... co je to číslolog?" zahuhlal Štěpán - měl plnou pusu.

"Odborník na čísla," vysvětlil Bartoloměj důležitě. "Nevěřili byste, kolik skřítků a víl má problémy s počítáním. Tak si chodí pro radu ke mně. Je to slušné živobytí."

"A básníř?" zeptal se Matěj. "Neříká se básník?"

"U nás se říká básníř," pokrčil Bartoloměj nevzrušeně rameny.

"A co znamená lidoznalec?" zajímala se Ema.

"Znalec lidí," odvětil Bartoloměj a vypnul hruď ještě výš. "Studuju lidi. Jejich zvyky, jejich myšlení a chování. Ale není to tak snadné, jak to bývalo," povzdechl si.

"Proč ne?" zeptal se Matěj.

"Lidé na nás nevěří tolik jako dřív, a tak je čím dál tím těžší s nimi navázat kontakt. Kdo na nás nevěří, ten nás nevidí. Dokonce i děti nás přestávají vidět v mnohem nižším věku než v minulosti. Jako by rostly nějak rychleji," poznamenal zamyšleně a poškrábal se na hlavě. "Kdybych se producíroval učebnou před sto lety tak, jak to dělávám dnes, byl by z toho poprask. Ale dnes si mě nikdo nevšímá. Dokonce už ani prvňáci mě většinou nevidí. A jestli vidí, tak to skrývají, aby se jim ostatní nesmáli. My přece patříme jenom do snů nebo do pohádek a v reálném světě už pro nás není místo."

Znovu si povzdychl a dodal: "Lidé ani nevědí, o kolik je jejich svět chudší od chvíle, co přestali věřit na pohádky."

Bartoloměj vypadal tak sklesle, že nikdo nevěděl, co říct. Hned se ale zase rozzářil a řekl:

"Proto jsem měl takovou radost, když jsem zjistil, že mě vidíte vy čtyři!"

Matěj, Ema, Ála a Štěpán si vyměnili překvapené pohledy.

"Tak proto ty žertíky?" zeptal se Matěj pomalu. "Protože jsi měl radost?"

"No ovšem!" přisvědčil Bartoloměj. "Víte, jak je to depresivní, když pomalu skáčete lidem před obličejem, a oni vás nevidí? A najednou zjistím, že vy čtyři mě vidíte! Chtěl jsem se s vámi seznámit."

"Proč jsi za námi nepřišel rovnou?" nechápal Matěj.

Bartoloměj se zatvářil nejistě.

"Měl jsem? Já nevím, nebyl jsem si jistý, jestli by to na vás nebylo moc hrr. Chtěl jsem to vzít radši polehoučku."

"No, ten můj penál, to nebylo moc polehoučku," poznamenal Matěj temně a při té vzpomínce se musel zamračit.

Bartoloměj se zasmál.

"To ne, ale byla to legrace."

Matěj si vzal další sušenku, a zatímco jemu a Ále Bartoloměj doléval čokoládu, rozhlédl se. V té jedné kulaté místnosti, kde seděli, bylo napěchováno snad úplně všechno, co člověk (nebo skřítek) může k životu potřebovat. Byla tu malá kuchyňka, která lemovala zaoblenou stěnu pod jedním z oken, sedací souprava a krb, postel a velká knihovna napěchovaná knihami a před ní houpací křeslo. Pod dalším z oken stál zakulacený psací stůl. Celý pokoj hrál barvami, ale všechno k sobě překvapivě ladilo. Na zemi ležel mnohabarevný koberec, stěny byly natřené na žluto, na oknech visely modré závěsy a i čalounění na nábytku a ubrus na stole a polštářky na židlích byly mnohabarevné.

Matěj se po chvíli rozhodl, že mu Bartolomějův domek vlastně připadal velmi útulný. A potom si všiml, že na stěně vedle knihovny visí obrázek, který tenkrát nakreslil při hodině matematiky a paní učitelka Vaňková mu ho hodila do koše. To mu něco připomnělo.

"Mimochodem, Bárty," začal bojovným tónem. "Rád bych si vzal zpátky svůj notýsek s kresbami."

Bartoloměj se znovu tiše zasmál.

"Možná bys ho vyměnil za něco jiného," nadhodil tajemně, vstal a zamířil ke svému psacímu stolu.

"Vyměnil?" zamračil se Matěj.

Ostatní skřítka zvědavě sledovali, jak se chvilku hrabe v hromadě papírů na stole. Matěj zahlédl nástěnný kalendář z roku 2002, cosi, co vypadalo jako stará žákovská knížka, a plakát s červeným ferrari.

"Kampak jsem to...," mumlal si Bartoloměj, zatímco přerovnával a nadzvedával věci na stole, "á, tady to je."

Vrátil se s čímsi, co vypadalo jako veliká ručně psaná kniha.

"Co to je?" zeptal se Matěj, když mu ji Bartoloměj s vítězoslavným úsměvem podal. Byla velmi těžká.

"Proč se ptáš? Podívej se a uvidíš!" zazubil se skřítek v odpověď.

Matěj knihu otevřel. Na první stránce byl - stejně jako v jeho notýsku - obrázek lesního skřítka. Vypadal velmi podobně jako ten jeho, i když byl možná trochu expertněji provedený. Co ho ale zaujalo především, byl hustý text na protější straně, který podrobně popisoval všechno, co se lesních skřítků týká. Od přesného popisu jak vypadají přes výčet všeho, co jedí a celkově jak žijí, až po to, co nemají rádi a na co si u nich dávat pozor.

"Páni!" vykulil Matěj oči, když prolistoval zbytek knížky a zjistil, že takovýchto ilustrací a popisů v ní bylo mnohem víc. Zdálo se, že i víc než v jeho notýsku.

Ema, Ála a Štěpán natahovali krky, aby viděli, co se v knížce skrývá. Bartoloměj zatím trpělivě čekal.

"Říkal jsem si, že když mě zajímají lidé a vás zajímají bytosti, jako jsem já, můžeme si vypomoci navzájem," řekl na vysvětlenou, když k němu Matěj zvedl udivený pohled.

Matěj přemýšlel, jestli to znamená, že bude muset pro Bartoloměje nakreslit a napsat cosi jako encyklopedii lidí, ale skřítek jako by četl jeho myšlenky, dodal: "Nejvíc se člověk samozřejmě naučí z přímého kontaktu. Tím se také nejlépe předchází nedorozuměním. Většina mých sousedů si myslí, že lidé jsou zlí, nemají žádný respekt k přírodě a ke zvířatům, a jen všechno ničí..."

"Někteří lidé takoví jsou," zamumlala Ála s očima sklopenýma k zemi, jako by to byla její vina.

"Někteří," uznal Bartoloměj, "ale ne všichni. Když něco neznáme, často to vidíme horší, než to je. Nechápeme, proč se někdo chová tak, jak se chová, a tak rovnou očekáváme, že za tím jsou ty nejhorší důvody. Ale když si dáme tu práci a poznáme se, často zjistíme, že nejsme tak odlišní, jak jsme si mysleli."

Matěj si vyměnil pohled s Emou. Bartoloměj měl pravdu - oni rozhodně v jeho jednání viděli motivy, které tam nikdy nebyly. Ani jeden z nich nepochyboval o tom, že jim chce skřítek dělat problémy, a on se s nimi chtěl zatím jenom seznámit. Proč vlastně automaticky předpokládali, že je Barbadum jejich nepřítel? Už si ani nevzpomínal, jak k tomu závěru došli. Když se na jeho jednání díval zpět, tak opravdu viděl jen několik nevinných žertíků.

V místnosti nastalo ticho. Zdálo se, že všichni byli ponořeni do svých myšlenek. Potom Bartoloměj poznamenal: "Věci obvykle nejsou takové, jaké se zdají na první pohled být."

Matěj nemohl než souhlasit.