Barbadum: 9. kapitola - Kdo se bojí, nesmí do skříně

Matěj se naklonil blíž a v duchu četl:

Kdo o jiném s klidem říká, že zbabělcem jest,

Ten by sám měl radši hledět chrabrým dělat čest!

Ukaž tedy, že strach neznáš, na cestu se dej,

Je to snadné, ke skříni běž, klíče nehledej.

Stačí třikrát zaklepat a moje jméno říci,

Do neznáma se pak vydáš s úsměvem na líci!

Jsi-li chrabrý, žádné strachy, cestu najdeš jistě,

Nejsi-li, pak radši zůstaň v bezpečí na místě.

"Poslal nám návod, jak se za ním dostat!" zašeptala Ála rozzářeně.

"Půjdeme dnes po škole?" zeptal se natěšeně Matěj.

Měl chuť radostí vyskočit ze židle, ale Ema jeho i Álu hned zpražila.

"Teď potřebujeme spočítat ty příklady," zasyčela na ně tiše.

Štěpán, který měl svou učebnici položenou vedle sebe na lavici, ji otevřel a nalistoval příslušnou stránku. Jeho obvyklý klid se zdál být zcela nenarušený jak skřítkovým vzkazem, tak Eminou nervozitou. Ovšem i on se na stránce s doplňkovými úlohami zarazil a krátce se zamračil, než učebnici položil otevřenou na lavici a zvedl k ostatním překvapený pohled.

Ema, Matěj i Ála zůstali chvíli jako zkoprnělí, a vzápětí Matěj s Álou rychle vytáhli vlastní učebnice a listovali jako o život. I oni nakonec jen mlčky otočili své knihy k ostatním a vyměnili si bezradné pohledy. Ani jedna učebnice neobsahovala úlohy, které měli počítat - zato všechny obsahovaly ten samý vzkaz od skřítka.

"Asi máme trochu problém, co?" zasmála se napjatě Ála.

"Trochu problém?" zašeptala Ema tak rozčileně, že Álu poprskala. "Jak chceš Vaňkové na konci hodiny vysvětlit, že jsme nemohli spočítat zadané úlohy, protože místo příkladů máme v učebnici vzkaz od skřítka?"

"Co si půjčit učebnici od někoho jiného," nadhodil Matěj a rozhlédl se okolo.

"A budeme tvrdit, že jsme si všichni tu svoji zapomněli doma?" zašklebila se na něj nespokojeně Ema.

"Co ta druhá učebnice, kterou sis půjčovala?" vzpomněl si najednou Štěpán.

Ema vypadala, že jí trvalo několik sekund, než pochopila, o čem Štěpán mluví. Potom se plácla do čela.

"No jo! Že mě to hned nenapadlo! Mám ji v šatně ve skříňce."

"A myslíte, že tam to zadání bude?" zeptala se Ála s obavami v hlase.

"Doufejme," dopověděla Ema velmi vážným tónem, vytáhla si z batohu klíček od skříňky a pod záminkou, že si potřebuje odskočit na záchod, z učebny zmizela.

Ostatní tři se zatím usilovně pokoušeli předstírat, že něco dělají, a doufali, že paní učitelka Vaňková nepodnikne okružní jízdu mezi lavicemi, aby zjistila, jak jsou daleko. Zdálo se ale, že paní učitelka byla zaneprázdněná opravováním nějakých písemek, protože se svou červenou propiskou v ruce procházela sešity na stole před sebou a občas nespokojeně mlaskla nebo zavrtěla hlavou.

Matěj se rozhodl zatím skřítkův vzkaz přepsat na papír pro případ, že by se v učebnici později (samozřejmě až ve chvíli, kdy už je nebudou potřebovat) opět objevily příklady. Když Ema konečně dorazila, udýchaná a se svou druhou učebnicí nacpanou pod svetrem, všem se ulevilo.

"Zadání tam je," zašeptala, když položila učebnici na stůl a strčila ruku do batohu, aby si uklidila klíček. Štěpán se po učebnici natáhl a rychle nalistoval stranu, na které - naštěstí - bylo zadání doplňkových úloh. Rychle se domluvili, jak práci si rozdělí, aby stihli do konce dvouhodinovky dohnat skluz, do kterého se kvůli vzkazu od skřítka dostali. Když konečně zazvonilo, měl Matěj dojem, že se mu z usilovného přemýšlení zavařil mozek, a kdo se na něj podívá, uvidí, jak mu z uší stoupá pára. Navíc pracovali v takovém spěchu, že si vůbec nebyl jistý, že měli všechno spočítané správně - a soudě podle Emina nespokojeného výrazu a Štěpánovy snahy všechno ještě na poslední chvíli zkontrolovat, jistí si nebyli ani oni dva. Matěje to ale zase tak moc netrápilo. Ať už matematika dopadla jakkoliv, ve chvíli, kdy si paní učitelka Vaňková vybrala jejich sešity, byl rád, že má příklady z krku a může se zase soustředit na skřítka.

Po zbytek dne a během oběda diskutovali o tom, kdy se za skřítkem vydají. On s Álou by nejradši šli hned po obědě, ale Ema, která měla opsaný rozvrh z učebny matematiky, namítla, že učebna se používá až do pěti hodin.

"Tak počkáme," pokrčila Ála nevzrušeně rameny.

"Ale já musím být v pět doma," namítla Ema.

Následovalo krátké ticho, během kterého Matěj (a byl si skoro jistý, že minimálně Ála také) zvažoval, že navrhne, že půjdou sami. Ale neudělal to a nikdo jiný také ne. Nakonec promluvil Štěpán.

"Půjdeme zítra po výtvarce," řekl a ukázal prstem na volné políčko v Emině přepsaném rozvrhu. "Je lichý týden, osmáci budou mít později cvička. Ale když půjdeme hned po výtvarce, budeme mít dvě hodiny na to, abychom našli Barbaduma a promluvili si s ním."

Ostatní souhlasili, že tak to bude nejlepší.

Té noci nedokázal Matěj dlouho usnout. Neklidně se převaloval. Nemohl se dočkat zítřka. Konečně projdou skříní do skřítkova světa. Všechny bytosti, které kdy viděl, viděl ve světě lidí - v lese, na zahradě, na louce, v potoce a (kupodivu) v učebně matematiky. A teď půjdou konečně do jejich světa. Jak to tam asi bude vypadat?

Zdálo se mu, že sotva konečně usnul, už s ním někdo třásl. Rozlepil jedno oko a viděl mámu.

"Vstávej, nebo přijdeš pozdě do školy. Tobě nezazvonil budík?" zeptala se ho energicky.

Matěj se posadil. Měl pocit, jako by mu v noci místo hlavy narostl na krku meloun.

"Hmch," udělal neurčitě.

"Snídani už máš na stole, tak si pospěš, ať ti nevystydne."

Matěj se v polospánku nasnídal a nachystal do školy. Celou cestu zíval jako krokodýl. Sotva ale vešel do šatny a viděl Štěpána, hned ožil, a po zbytek dne s ním nadšeně diskutoval o tom, co je asi odpoledne čeká. Ála byla podobně natěšená jako oni dva. Jen Ema jako by jejich nadšení nesdílela. Do hovoru se nezapojovala a nevypadala, že jí v noci zvědavost nedala spát. Působila zaraženě a Matěj si často všiml, jak se kousala do rtu, jako by měla něco na jazyku, ale neodvažovala se to vyslovit. Teprve když si konečně v prázdné učebně matematiky před skřítkovou skříní sundali batohy, otočil se na Emu Štěpán a nadhodil:

"Jestli chceš něco říct, teď je ten pravý čas."

Ema jim všem věnovala nešťastný pohled a zhluboka si povzdechla.

"Já si nejsem jistá, že tohle je dobrý nápad," připustila.

Ostatní na ni hleděli.

"Přemýšlejte o tom," pokračovala naléhavě zjevně odhodlaná teď, když už to nakousli, ukázat ostatním svůj úhel pohledu se vším všudy. "Nevíme o něm nic víc, než že rád dělá lumpárny. Co když na nás něco chystá?"

"Přece jsme se shodli, že je potřeba si s ním promluvit," připomněl jí Matěj důrazně.

"Promluvit ano, ale tady, v našem světě," namítla Ema se zoufalým výrazem ve tváři. "Kdo ví, co nás tam čeká? Ani nevíme, kam vlastně jdeme! Může to být past. Podívej se, co v tom vzkazu píše. Na mě to působí, jako že to může být nebezpečné. Co když se nám něco stane nebo se nedostaneme zpátky?"

"Nemyslím si, že by to bylo nebezpečné," poznamenala Ála pochybovačně. "Na lumpárny ho užije, to je pravda, ale nikdy přece nikomu neublížil. Spíš zase jen provokuje," dodala a mávla rukou.

"A co když zatím nikomu neublížil, protože se s námi vždycky setkal v našem světě, kde jsme měli svým způsobem navrch?" nedala se Ema. "Možná když nás vláká do toho svého světa, nebude si už vůbec brát servítky. Jak víte, že mu můžeme věřit?"

Matěj usilovně přemýšlel, ale odpověď byla nasnadě.

"Nevíme," odpověděl za všechny Štěpán. "Ema může mít pravdu," dodal vážným tónem k Matějovi a Ále. "Jestli půjdeme dovnitř, musíme být opatrní."

"Já myslím, že bychom tam neměli chodit vůbec!" ozvala se Ema a její hlas byl vyšší než obvykle.

"Já tam ale chci jít," odsekl Matěj rozhodně. Konečně věděli, jak se za skříň dostat. Nehodlal se nechat zastrašit. I když to nechtěl vyslovit nahlas, myšlenka, že tak malé stvoření, jako byl Barbadum, by ho mohlo ohrozit, mu připadala prostě směšná. Co mu udělá? Kousne ho do kotníku? Navíc chtěl zpátky svůj notýsek.

"Jdu dovnitř," pokračoval o něco smířlivěji, "ať se vám to líbí, nebo ne. Nikdo vás nenutí, abyste šli taky."

"Já chci jít taky!" řekla Ála rychle, jako by se bála, že ji tu Matěj nechá proti její vůli.

"Půjdu s vámi," přidal se Štěpán a pokrčil rameny. "Pro případ, že byste mě potřebovali."

Matěj se na něj zazubil a všichni tři se otočili na Emu. Ema neřekla nic, ale hleděla na ně se strachem v očích. Matěj si povzdechl a odvrátil se od ní.

"Kde mám ten papír?" zamumlal a prohledal si kapsy, aby našel skřítkův vzkaz. Když ho vytáhl a rozbalil, znovu se podíval na instrukce. Sám pro sebe přikývl, klekl si na zem před skříň a zhluboka se nadechl.

"Připraveni?" zeptal se Ály a Štěpána a když oba přikývli, natáhl ruku, třikrát zaklepal na dvířka skříně a jasným hlasem řekl: "Barbadum!"