Jak umírají sny

Dneska vám budu vyprávět tak trochu jiný příběh. Příběh o životě, snech a jedné cestě pralesem.

* * * 

Než se narodila, měla si zvolit jméno. Rozhodla se pro Ta, která osvětluje cestu, protože věřila, že to nejlépe vystihuje směr, jímž se měl ubírat její osud. Také si vybrala pět životních cílů, jejichž dosažení považovala za nejdůležitější. A potom už jen ležela v teplé tmě, poslouchala konejšivý zvuk srdce Matky a čekala na okamžik narození. Věděla, že život je cesta nebezpečným pralesem, jímž obchází mocný duch, Macunajíma. Koho spatří v pohybu, ten zemře a musí se vrátit na začátek života. A aby se mohl opět narodit, musí obětovat jeden ze svých cílů, který se tak nikdy nedočká naplnění.

Ta, která osvětluje cestu se narodila společně s několika bratry a sestrami a všichni se vydali do pralesa života společně. Obezřetně procházeli bujnou vegetací a se zatajeným dechem sledovali okolí, aby včas spatřili ducha Macunajímu, a mohli se přestat hýbat. Postupovali dál a dál, když tu najednou zaslechly rytmický zvuk rolniček, jež Macunajíma nosí kolem kotníků. Okamžitě strnuli a neodvažovali se téměř ani dýchat. Duch se blížil a brzy ho spatřili. Byl oblečený v pestrobarevných šatech z útržků látky. Vlasy mu divoce trčely do všech směrů, obě zápěstí měl zdobené mnoha náramky z dřevěných korálků, tvář pomalovanou a v ruce držel vysokou hůl. Pohyboval se tancem a s každým krokem rolničky kolem jeho kotníků vydaly zvonivý zvuk. Ta, která osvětluje cestu a její sourozenci, stáli tiše jako cykasy, ale brzy pochopili, že pokud se chtějí v životě někam dostat, nemohou dovolit strachu, aby je připoutal na místo. Proto ducha pozorovali a pokaždé, když se k nim obrátil zády, opatrně udělali několik kroků vpřed. Ta, která osvětluje cestu, se brzy dostala do popředí, ale v okamžiku neopatrnosti se jí podařilo nechtěně upoutat Macunajímovu pozornost. Duch si však nebyl jistý, jestli skutečně zahlédl pohyb, a tak k ní přišel a hleděl jí zblízka do tváře tak dlouho, dokud pod tlakem jeho pronikavého pohledu nemrkla. Když se to stalo, Macunajíma se jí dotknul a ona zemřela.

Aby se mohla do života vrátit, musela Ta, která osvětluje cestu obětovat jeden ze svých cílů. Vzdala se toho, po jehož naplnění toužila nejméně a když ho vhazovala do Posvátného planeme, příliš té ztráty nelitovala. Získala další život a mohla opět vstoupit do pralesa a utkat se s Macunajímou. Nyní byla ještě obezřetnější. Sledovala ducha a více si všímala jeho zvyků. Zatímco její sourozenci kolem ní umírali a znovu se rodili, ona se dostávala stále dál. Nakonec ale i ji Macunajíma znovu odhalil a život jí vzal.

Když se ocitla před Posvátným plamenem podruhé, byla bezradná. Zbývaly jí čtyři cíle a všechny pro ni měly stejnou váhu. Nakonec s těžkým srdcem vybrala dva, a po dalším trýznivém rozmýšlení jeden vhodila do ohně. S podivným pocitem prázdnoty vykročila do života potřetí. Tentokrát byla troufalejší. Věděla, že čím déle bude v pralese setrvávat, tím větší je šance, že ji Macunajíma zahlédne. Ve chvílích, kdy se duch soustředil na někoho jiného, proto neváhala. Spěchala vpřed a někdy snad i bezhlavě riskovala, ale nakonec doběhla jako první na konec cesty. Její život skončil a ona si mohla odpočinout na Druhém břehu, odkud v klidu a bezpečí pozorovala útrapy svých sourozenců, kteří stále čelili Macunajímově hrozbě.

Zatímco však seděla a rozjímala o svém životě, pomyslela na tři cíle, které si s sebou přinesla, a na dva jež musela obětovat pro svá znovuzrození. A tehdy si uvědomila, že udělala chybu. Neměla při druhém obětování vybrat ten cíl, který vybrala. Pocit zadostiučinění se rozplynul a ona pochopila, že ač svou životní pouť úspěšně ukončila, nemohla být skutečně spokojená. Druhý spálený cíl pro ni byl důležitější, než tušila, a kvůli jejímu rozhodnutí zůstal navždy jen nesplněným snem.

* * *

Tenhle příběh se doopravdy stal. Odehrál se v roce 2013. Tehdy jsem začínala tušit, že moje slibně se rozvíjející kariéra v korporátu mi ve skutečnosti nenabízí život, který chci. Hodně tomu přispěl kurz koučinku, díky němuž jsem se začala vracet k tomu, co mě opravdu baví, a celý proces završil kurz Zážitkové pedagogiky. V rámci jednoho z víkendů jsme byli rozděleni na dvě skupiny a navzájem jsme pro sebe měli připravit program. Já jsem měla to štěstí, že jsem se mohla zúčastnit hry Macunajíma. Zážitková pedagogika má tu výhodu, že když je program kvalitně zpracovaný, dokáže navodit stejně silné prožitky jako realita. Někdy bývají až transformační a nejspíš můžu bez přehánění říct, že mi ta jedna hra změnila život. Druhý cíl, který jsem spálila, byl sen stát se spisovatelkou. Tehdy jsem se psaní už pár let nevěnovala. Zpětně ani nedokážu říct proč vlastně. Nejspíš mě pohltily jiné zájmy a skutečnost, že jsem v práci, která mě bavila, byla úspěšná, zatímco autorská budoucnost vypadala značně nejistě. Zapomněla jsem, jak moc jsem psaní milovala, a tak jsem ho obětovala. Myslím, že nikdy nezapomenu na tu prázdnotu, když jsem seděla na pódiu a čekala, než "pralesem" projdou i ostatní. Tehdy jsem si opravdu uvědomila, jak bych se jednou cítila, kdybych si tenhle sen nikdy nesplnila.

Hned po návratu z kurzu jsem se k psaní vrátila. I když to po tak dlouhé přestávce šlo ztuha, věděla jsem, že už to nikdy nemůžu vzdát - znala jsem cenu, kterou bych za to zaplatila. Od té doby jsem znovu psala s kratšími pauzami v podstatě denně a byla jsem odhodlaná najít cestu, jak si ten sen splnit. Zbytek toho příběhu už znáte. Občas se někdo diví, jak to dělám, že píšu pravidelně a nemám problém s prokrastinací. Odpověď zní, že v tom není žádná velká disciplína nebo kdovíjak pevná vůle - stačí si vzpomenout na ten pocit po setkání s Macunajímou.