Recenze: Tak akorát

Norského spisovatele Josteina Gaardera jsem objevila na gymplu díky jeho nejznámějšímu dílu, jímž je Sofiin svět, který skrze příběh pro mládež představuje dějiny filosofie. Vzhledem k tomu, že mě už tehdy moc bavily knihy, v nichž jsou do reálného světa zasazené magické prvky, mě Gaarderův styl nadchl a brzy nato jsem přečetla všechny knihy, které jsem od něj dokázala sehnat. Kromě již zmíněného častého prolínání reality s magičnem a příjemně filosofujícího stylu se mi líbila lehkost, s jakou píše, i skutečnost, že ačkoliv je většina jeho příběhů poměrně jednoduchá a krátká a vyprávění se drží spíše u hladiny, dokáže čtenáře zasáhnout hluboko.

Od mých středoškolských let nějaká doba uplynula, ale Gaardera stále řadím ke svým oblíbeným autorům, a proto když jsem zjistila, že mu mezitím vyšly další dvě knihy, tentokrát neurčené mládeži, ale dospělým, obratem jsem si je pořídila. První z nich je Tak akorát.

Tak akorát je kratičká kniha, kterou jsem přečetla za dvě a půl hodiny během cesty vlakem. Podle anotace a po předchozích zkušenostech jsem očekávala milý, trochu melancholický a trochu filosofický příběh, protože jestli Gaarder něco rozhodně umí, pak podávat těžká a bolestivá témata s obdivuhodným citem, jak dokázal například v knize Jako v zrcadle, jen v hádance, nebo jednoduchý, a přesto silný příběh ve stylu Dívky s pomeranči. Má očekávání v něčem splněna byla a v něčem nikoliv.

Samotný příběh je velmi komorní a odehrává se během jedné jediné noci v chatě u jezera obklopeného lesy a horami, kam se uchyluje Albert, hlavní hrdina, aby skrze zápis do rodinné kroniky vyprávěl klíčový příběh svého života. Chce, aby pravda vyšla najevo. Čtenáři je už na prvních stránkách naznačeno, proč je tato noc tak důležitá, což vyvolává napětí, byť nejde o příliš originální prvek. Svou zpověď Albert směřuje ke svým nejbližším, zdánlivě se tedy schyluje k odhalení rodinného tajemství, postupně však zjišťujeme, že nic tak velkého se nekoná a co se před námi odvíjí, je běžný život s jeho pohádkovými momenty i běžnými lidskými selháními. V závěru se pak hlavní váha příběhu přenáší na důvod, který Alberta do chaty té noci přivedl, a čtenář si spolu s ním projde pocity hněvu, frustrace a zmaru a úvahami o vesmíru a pozici člověka v něm, a nakonec nachází východisko z tísnivé situace.

Jak je u Gaardera zvykem, vyprávění příjemně plyne, ze stránek dýchá atmosféra mrazivých, voňavých lesů a hlubokého jezera, na jehož hladině se v noci odráží kus vesmíru. Příběh je protkaný pohádkově-filosofickou symbolikou, autor se však místy opakuje snad až příliš. A pak je tu vlastní směr vyprávění. Na straně 10 Albert říká: V celkovém duševním chaosu už začínám cítit červenou nit, byť netuším, kam mě dovede. A přesně takhle působí celá kniha – jako by ani autor sám nevěděl, kam ho vyprávění zavede, a nechal vše plynout, díky čemuž může příběh působit autentičtěji, ale při pohledu zpátky se také čtenář může cítit lehce ošizen. Za nejslabší stránku celé knihy pak považuji skutečnost, že nenabízí vůbec nic překvapivého. Pracuje s mnohokrát propraným námětem, ovšem nenahlíží na něj z nové perspektivy, ani nepřináší překvapivé rozuzlení. Zkrátka jedna z věcí, které vnímám jako Gaarderovu nejsilnější stránku, tam chyběla.

Když své dojmy shrnu, jde o příjemný čtenářský zážitek, který se na několika místech letmo dotkne hlubších míst, ale mimo zajímavé atmosféry nabízí na Gaarderovy poměry jen malou přidanou hodnotu. Nicméně pokud od příběhu nebudete čekat nečekané a láká vás strávit noc v Pohádkové chaloupce u jezera ve společnosti raněného romantika a filosofa, věřím, že si knihu užijete.