Rok sociopatického spisovatele

Vždycky jsem byla zvyklá, že leden je relativně klidný měsíc, kdy ještě nic moc nového nezačíná a je čas na případné dodělávky z předchozího roku. Věci se rozjíždějí pomalu, je prostor vyhodnocovat a plánovat a nikdo po mně nechce žádné nadvýkony. No, tak to letos vůbec neplatí. Do roku 2020 jsem se neplánovaně vřítila vysokou rychlostí, ani jsem se nestihla pořádně rozkoukat a už si to frčím k únoru. Ale sem tam je dobré se kouknout pod nohy, aby měl člověk jistotu, že jde tam, kam chce, takže jsem si konečně vyhradila čas na krátké vyhodnocení předchozího a plánovaní, kudy dál. A co z toho vylezlo?

Loňský rok vnímám jako rozjezdový. Rozhodla jsem se trochu víc upozorňovat na svou literární tvorbu, založila jsem web a zkusila pár povídkových soutěží (OSKar, Tovaryši kalamáře, Povídka Istroconu a Daidalos). Mým cílem bylo jednak získat zpětnou vazbu na to, jak píšu, ale také se trochu zviditelnit. První cíl považuji za splněný - všechny mé texty skončily ve vítězných kategoriích, z čehož mám obrovskou radost, a snad díky tomu můžu předpokládat, že existuje určité procento lidí, kterým styl mého psaní sedne. Co se zviditelnění týče, tam zatím nemohu soudit. Předpokládám, že člověk musí mít z literárních soutěží zářezů podstatně víc, aby to mělo nějakou váhu. Anebo možná na úspěchu v soutěžích vůbec nesejde a je to jen o hledání důvodu, proč se poplácat po rameni. Těžko říct. I proto hodně váhám, jak se soutěžemi dál. Má smysl v nich pokračovat i tento rok, když to znamená, že mi ubírají čas na moji vlastní tvorbu? Asi prostě uvidím, jak budu stíhat, ale pro jistotu je posunu na mém seznamu priorit o pár příček níž.

A jak to vůbec bylo s mojí vlastní tvorbou v loňském roce? I přes povídky, nával jiné práce (portréty, copywriting) a nabitý osobní život (s malými dětmi je asi život vždycky nabitý, a k tomu se přidala stavba domu) se mi povedlo dost pohnout se Zemí černé luny, třetím pokračováním Strážců Pečeti. Když půjde všechno podle plánů, počítám, že koncem roku by mohla vyjít. No a když už jsme u těch Strážců... Možná si vybavujete, že jsem loni pustila dvě informace. První z nich byla, že Strážcům začínám hledat nakladatele, který by je vydal v tištěné podobě. Obávala jsem se, že mě bude znevýhodňovat skutečnost, že se jedná o vícedílnou sérii (ano, jsem typickým protagonistou vtipů o tom, jak neznámý autor posílá nakladateli pětidílnou ságu). Hlásím, že obavy byly naplněny. Zpětná vazba zní, že kniha je sice napsaná dobře, ale s ohledem na počet dílů mi ji nevezmou. Čímž mohu oživit druhou informaci o chystaných druhých vydáních. Zatím tedy platí, že celá sága zůstane v elektronické podobě a během letoška pustím druhá vydání všech dílů (budou sjednocená, s novými obálkami, menšími úpravami v textu a se souhrnným názvem celé série - Správci světů). Mrzí mě, že jim nebudu moct dopřát pořádnou redakční péči, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem chtěla najít klasické nakladatelství. Dobrý redaktor knihu vždy velmi posune a já bohužel momentálně nemám prostředky na to, abych ho zaplatila za svého. Třeba někdy v budoucnu. Mimo Země černé luny jsem se věnovala ještě jedné maličkosti... ale o tom zatím pssst.

A co mě jinak čeká tento rok? Především někdy koncem března stěhování za Prahu, což bude obrovská změna, protože jsem zatím vždycky žila blízko centra. S tím přišla ruku v ruce nutnost udělat si konečně řidičák, protože autobus nemáme zrovna za rohem. Kdysi jsem v jedné diskusi narazila na názor, že dobrovolně se do domku ve vesničce bez pořádné občanské vybavenosti může odstěhovat jen sociopatický spisovatel. Dodnes přemýšlím, odkud mě ten člověk znal. Veřejně se tedy přiznávám, že se do toho domku ve vesničce, kde lišky - no dobře, spíš zajíci - dávají dobrou noc, moc těším. Ale taky to znamená, že alespoň v nejbližších týdnech z té vysoké rychlosti, kterou jsem tento rok zahájila, nejspíš nepolevím. Uvidíme, kolik toho při ní stihnu napsat.