Ličicharovo tajemství

Každá bytost, se kterou jsem se na Prahu setkal, má své zvláštnosti – zvyky nebo libůstky, které jsou pro nás příznačné a zároveň tvoří jakýsi podpis, který po sobě zanecháváme i ve chvíli, kdy všechno ostatní odnese voda. Vodník a jeho hrnečky, já a moje lucerna, jezinky a jejich prstíčky, lesní panny a jejich smrtonosný tanec…

Věděl jsem, že mám-li skutečně svým sousedům, spojencům i nepřátelům porozumět, potřebuji znát jejich zvláštnosti a chápat, z čeho pramení. Nebylo to vždy snadné, ale nakonec se mi to pokaždé podařilo.

Tedy téměř pokaždé.

Existovala stvoření, u nichž jsem žádné libůstky nenacházel, a to byli ančutkové. Poslušní, skromní a pořádkumilovní – víc jsem o nich říct nedokázal. Jenže věci nebývají takové, jaké se jeví, a na Prahu to platí dvojnásob. A co se tváří nevinně a bezelstně, v sobě může skrývat nejtemnější tajemství.

Byl jsem rozhodnutý tomu jednou přijít na kloub.

Jenže jejich povaha a zdánlivá neškodnost opakovaně moji ostražitost ukolébaly, zvlášť když se vždy našla kopa jiných věcí, jež si žádaly moji pozornost.

Jednoho léta nám přibyl nový soused. Všichni jsme byli zvyklí na občasné návštěvníky na našich územích. Někteří pouze procházeli, jiní hledali neobydlený kousek země, který by mohli osídlit. A další se s námi pouštěli do křížku ve snaze naši půdu ukrást. My však drželi při sobě a cizáky, kteří si dělali zálusk na naše domovy, jsme bez milosti hnali, že se ani ohlédnout nestačili.

Tentokrát se však nejednalo o žádného démona. Na okraji Ratějova lesa, jen kousek od mého močálu, se totiž usídlil člověk. Tedy, člověk – koldun. A navíc mrtvý.

"To nejsou dobré zprávy," kroutil hlavou Svebor, když jsme se o nezvaném hostu dozvěděli poprvé. On, já a Ratěj jsme se setkali k poradě na palouku. Les bezstarostně ševelil jako kteroukoliv jinou noc, jen Luna skrývala svou tvář, jako by dávala najevo, že ani ona nechce mít s nově příchozím nic společného.

"Koldunové se neštítí ničeho," vysvětloval vodník. "Očarují živé, mrtvé nutí vstávat z hrobů a někteří dokáží i našince ovládnout. A po smrti zůstávají na Prahu."

"Ať si zůstane, kde chce," zabručel Ratěj a zelené vousy se mu rozčilením ježily, "jen když to bude někde hodně daleko."

S tím se nedalo než souhlasit. Nepřátelé číhali všude kolem. Poslední, co jsme potřebovali, byl nevyzpytatelný element ovládající temné síly a usídlený přímo za našimi zdmi. Obrazně řečeno.

"Potíž je, že jeho moc není vázaná na půdu," uvažoval Svebor, "proto ani na našem území nezeslábne. Nebude vůbec snadné se ho zbavit."

"Každý má nějakou slabinu," prohlásil jsem snad trochu nemoudře, protože vzápětí se mí přátelé shodli, že nejlepší bude, když nalezením způsobu jak kolduna vyhnat pověří mě.

Ještě téže noci jsem za ním tedy vyrazil.

* * * 

Pokud jsem se někdy předtím zaobíral myšlenkami na černokněžníky, bezpochyby jsem si je představoval jako vysoké a hubené, s černými vousy, zlýma očima a prsty tak kostnatými, že jejich ruce vypadaly jako přerostlí pavouci. A ačkoliv naše představy mohou mít se skutečností společného asi tolik jako ořech s pulcem, on tomuto obrazu odpovídal dokonale.

Když jsem přišel k chýši, kterou si začal stavět mezi stromy, seděl zrovna u ohně, zabalený v plášti z králičí kůže. Hlavu měl skloněnou, oči zavřené jako v hlubokém soustředění.

Přiblížil jsem se zcela neslyšně, on však na mě přesto promluvil:

"Cítím tvé nepřátelství, duchu temných vod. Co mi chceš?"

Než jsem odpověděl, prohlédl jsem si prostor kolem kolduna. Před sebou měl kus staré hovězí kůže, a na ní rozsypané kůstky, které vypadaly jako obratle nějakého středně velkého savce. Byly do nich vyryté značky a já tušil, že je používal pro předvídání budoucnosti. O kousek dál byla na klacku naražená králičí hlava – němá a věčně bdělá stráž. A jak jsem čekal, v hebké lesní trávě se ukrývaly byliny a kameny pomalované symboly. Společně tvořily kruh, který jsem nemohl překročit.

Škoda.

"Přišel jsem ti v dobrém oznámit, že takové jako ty tu nechceme," prohlásil jsem. "Udělej nám i sobě laskavost a odejdi, než začne být dusno."

"Jestli víš, co jsem zač," odvětil klidným tónem, "pak taky víš, že nemám kam jinam jít. Bytost bez duše nemůže pokračovat do Navu, ani kdyby tisíckrát chtěla."

Pobaveně jsem se ušklíbl.

"Že ses rozhodl vyměnit vlastní duši za magickou moc, je jen tvá starost. Nikterak tě to neopravňuje se k nám nastěhovat."

Konečně otevřel oči a podíval se mi do tváře. Krátce mě studoval, než se vyhrabal na nohy a vztyčil do plné výšky.

"Měj se na pozoru, bludníku," varoval mě. "Budeš-li mi škodit, se zlou se potážeš."

A aby mi dokázal svou sílu, vztáhl ruce k nebi a začal si pod vousy mumlat zaříkadlo. Zvedl se vítr. Z východní strany se přihnaly černé mraky a zakryly hvězdy.

"A to je vše, co umíš?" odfrkl jsem si pobaveně a přivolal mraky ze západu.

Vysoko nad našimi hlavami se kupovitá mračna střetla a bylo to, jako když do sebe berani narazí hlavami. Ozvala se ohlušující rána a oblohu protnul jasně fialový blesk.

Koldun svraštil obočí a zkroutil rty ve zlostném úšklebku, zatímco jeho ruce se jako obrovští pokoutníci v křeči natahovaly vzhůru v urputné snaze štvát svá mračna proti těm mým. Ani já jsem nehodlal ustoupit, ačkoliv blesky rvaly nebesa s takovou zuřivostí, že bych se nedivil, kdyby se potrhala a spadla nám na hlavy.

Nakonec to však nebyla nebesa, co začalo padat – nýbrž kroupy velké jako planá jablíčka.

Ty náš souboj rázem ukončily, když zahnaly kolduna do jeho úkrytu mezi stromy a mě do bezpečí pod hladinu močálu.

Náš střet tak skončil nerozhodně a aniž bychom zjistili, který z nás je mocnější.

Do Podzemního paláce jsem se vrátil ve špatné náladě.

* * * 

Několik následujících dní a nocí mě rozčilovalo úplně všechno – od zavrzání dveří, přes Olžin smích a vůni ovocné mlhy, až po tiché cupitání ančutků. Ti z toho byli celí nesví a kolem mých pokojů se plížili po špičkách, aby na sebe nestrhli můj hněv.

Pravdou bylo, že jsem měl největší zlost sám na sebe. Ať jsem si lámal hlavu, jak jsem chtěl, nenapadalo mě, jak se kolduna zbavit.

Jenže to nebylo to nejhorší. V Podzemním paláci se začaly dít prapodivné věci.

Na mém psacím stole se objevil zabahněný trs ostřice. Sedadlo mého trůnu pokrylo kamení. A v kapse kabátu jsem našel mrtvou žábu.

To ten zatracený koldun, říkal jsem si. Vysmívá se mi! Ukazuje mi, že ani ve svém vlastním domě nejsem v bezpečí před jeho mocí. Snad dokonce doufá, že mě vypudí a močál bude jeho.

Jak se však dostal dovnitř, aniž si ho kdokoliv z nás všiml, to mi jasné nebylo.

Protože šlo o náš domov, svolal jsem všechny obyvatele Podzemního paláce do Síně setkávání, abych je se situací seznámil.

"Zdá se, že koldun dokáže vniknout i za zdi tohoto útočiště, a proto se všichni musíme mít na pozoru," řekl jsem na závěr svého proslovu, v němž jsem barvitě vylíčil míru podlosti našeho nového nepřítele.

Vtom jsem si ale všiml, že ančutkové na sebe vrhají opatrné pohledy a nervózně škubají zakrslými netopýřími křídly. Rázem ve mně začalo klíčit podezření, že o tom všem vědí víc než já. Byli to snad oni, kdo koldunovi pomáhal? Spikli se s ním proti mně? Nebo je svými triky ovládl a donutil změnit pána?

"Tak ven s tím!" zahřměl jsem, až se ančutkové strachy přikrčili.

A vzápětí se začali ohlížet na Ličichara, který se mezi nimi schovával, jak nejdál ode mě mohl. Teprve když bylo jasné, že svůj prohřešek dále neutají, přistoupil k mému trůnu se skloněnou hlavou.

"Tos byl ty?" zeptal jsem se.

Ančutka mlčky přikývl, pohled bázlivě upřený k zemi.

"Proč?" chtěl jsem vědět.

"Dárky," špitl. "Protože pán měl starosti."

Zůstal jsem na něj překvapeně hledět.

"To měly být dárky?"

Ličichar znovu přisvědčil.

Bezděčně jsem vzpomněl, jak nám kočka Mája nosila domů mrtvé myši, aby nás potěšila. Inu, každý obdarovává podle svého vkusu.

Zjištění, že tohle nevzhledné stvoření, které se tu přede mnou třáslo, se nespiklo za mými zády s mým nepřítelem, ale snažilo se mi pozvednout náladu, mě na okamžik dočista vyvedlo z míry. Tehdy jsem si uvědomil krutost údělu, který ančutky nabádal usilovat o náklonnost bytostí tak chladných jako jsme my. A s tím uvědoměním se ve mně přece jen cosi pohnulo.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Olha, která stála po mém boku a snažila se až doteď působit přísně, sevřela rty, aby potlačila smích.

Dlouze jsem si povzdychl.

"Dobrá, už se k tomu nevracejme. Ale až mi příště budeš chtít udělat radost, Ličichare, přijď s něčím rozumnějším." A protože jsem tušil, že ve vlastním zájmu bych měl své doporučení konkretizovat ještě víc, dodal jsem, "Máš schopnost spravit cokoliv, co se rozbilo. Na dně močálu je rozbitých věcí spousta. Nějakou si najdi a oprav ji."

Doufal jsem, že to ho zabaví dostatečně na to, aby už nevymýšlel hlouposti.

Ančutkovi zajiskřilo v očích a s úsměvem, z něhož by malé děti měly noční můry, přikývl. 

* * * 

Poznání, že jsem Ličicharovi křivdil, protože jsem mu dostatečně nerozuměl, mě přimělo připustit, že i v koldunově případě jsem se mohl dopustit chyby. Co jsem o něm skutečně věděl? Nic. Kromě toho, že během života vyměnil vlastní duši za magickou moc. Více moci jsem mu nabídnout nemohl – ale možná toužil i po jiných věcech.

"Myslím, že jsme to minule vzali za špatný konec," zahájil jsem svou druhou návštěvu u jeho příbytku.

Nebyl jsem si jistý, při čem jsem ho přesně vyrušil, ale evidentně to zahrnovalo přebírání kančích vnitřností, protože koldun měl ruce zabořené v útrobách čerstvě zabitého zvířete a byl poměrně bohatě potřísněný krví.

Otočil ke mně své chladné oči a pozvedl obočí.

"A co tě přivádí zpět? Chceš to nyní vzít za ten druhý a zkusit, budeš-li mít více štěstí?"

"Chci ti nabídnout dohodu," odvětil jsem. "Mám ve svém domě spoustu drahocenných pokladů. Vyber si z nich a opusť naše území. Když budeš pokračovat v cestě, jistě nakonec najdeš místo, kde nebudeš vetřelcem."

Oklepal si z rukou krev a zbytek si utřel do zástěry, než vstal a se zamyšleně nakloněnou hlavou si mě změřil.

"Proč mě chceš vlastně vyhnat?" zeptal se.

"Protože cizáky, kteří si přivlastňují naši půdu, tu nechceme. A lidi už vůbec ne."

Uchechtl se.

"Připadám ti snad jako člověk? Kolik lidskosti myslíš, že ve mně ještě zbylo? A jaký je vůbec rozdíl mezi tebou a mnou?"

"Kdyby nic jiného tak ten, že já tu byl dřív," odsekl jsem, podrážděný trefností jeho otázky.

"Ale i ty jsi přišel až po někom. Kde je mu nyní konec?"

Ten někdo byl dnes řadovým obyvatelem mého močálu, ale nezdálo mi moudré to zmiňovat, aby z toho nevznikl nebezpečný precedent. On však jako by to tušil, se vědoucně pousmál.

"Tvé chytré řeči ti nepomohou," prohlásil jsem. "Není tu pro tebe místo a pokud zůstaneš, nikdy ti nedáme pokoj. Ať už hodláš se svým neživotem naložit jakkoliv, dozajista ho nechceš strávit nekonečnými potyčkami s námi, nebo ano? A pán zdejšího lesa je obzvlášť citlivý na své zvířecí miláčky." Přeskočil jsem důrazně pohledem na rozpáraného divočáka.

"Hm." Koldun se podrbal ve vousech. "Inu, dobrá. Ukaž mi, co máš, a třeba se domluvíme. Ale měl bys vědět, že zámožní páni platili bohatě za mé služby."

Ostentativně jsem se rozhlédl po jeho strohém stavení.

"Ano, vidím, že si žiješ jako král."

* * * 

Když jsem se rozhodl pozvat kolduna do svého domu, aby si z mých pokladů vybral cenu za svůj odchod, zdůraznil jsem ančutkům i Olze, že nejde o společenskou návštěvu, takže si nepřeji, aby je náš host byť jen zahlédl. Koldunovi jsem nevěřil o moc víc než ten jeho hruškovitý nos mezi očima a nechtěl jsem ančutky vystavit nebezpečí jeho vlivu. A Olhu už vůbec ne.

Cestou k bludnému kořeni mě přemohla zvědavost a zeptal jsem se:

"Jak se stane, že někdo s tvou mocí potká svůj konec tak brzy?"

Nebyl žádný mladík – vlasy i vousy už měl trochu prošedivělé –, ale přesto bych čekal, že někdo jako on skoná ve věku mnohem vyšším než ostatní.

Neodpověděl hned.

Ušli jsme několik dalších kroků po neviditelné pěšince klikatící se skrze blata, než konečně řekl, "I ten nejvelkorysejší patron se k tobě snadno otočí zády, když je jeho pověst v ohrožení. A než by riskoval, že během výslechu povíš, co všechno jsi na jeho pokyn učinil, raději tě nechá v tichosti zabít. Ať byla má moc jakákoliv, mé tělo zůstávalo lidské a proti oceli mě zaklínání ochránit nedokázalo."

"Hm," zamručel jsem nezúčastněně, zatímco hlavou mi běželo, že on a já možná skutečně zase tolik rozdílní nejsme. Kdyby nic jiného, zradu a křivdu jsme oba znali dobře.

Z nějakého důvodu to ve mně však nevzbudilo pocit spřízněnosti. Pouze mě to utvrdilo v tom, že ho za souseda nechci.

Pomohl jsem mu skrze bludný kořen projít do Podzemního paláce. Už ve vstupní hale se však ukázalo, že věci nejdou podle plánu. Kolem panoval zmatek a všude se to hemžilo jako v rozhrabaném mraveništi. Ančutkové pobíhali sem a tam, až se jim křidélka třepotala, nicméně jakmile mě spatřili, rázem strnuli, jako by zkameněli.

"Máš tu velmi živo," poznamenal koldun ve vlažném překvapení.

Tiše jsem zaskřípal zuby a otočil se na Olhu, která k nám spěchala s nešťastným výrazem ve tváři.

"Stala se taková neblahá věc," zamumlala ve snaze vynechat ze svého sdělení kolduna, který za mými zády zvědavě natahoval krk, uši nastražené. "Snad by bylo lépe, kdybys to odložil na jinou noc."

Jenže já neměl na náznaky a kličkování náladu.

"Co se stalo?"

"Ehm…" Olha se poškrábala na krku a vrhla nejistý pohled na zavřené dveře do Síně setkávání.

Když jsem tím směrem rázně vykročil, popadla mě za paži.

"Nechoď tam."

Vytrhl jsem se jí a pokračoval tvrdohlavě v cestě. Koldun mi byl v patách.

"Kdo by čekal, že v močálu bude tak veselo," poznamenal s pobaveným uchechtnutím.

Rozrazil jsem dveře do Síně a vpadl dovnitř, připravený na cokoliv.

Tedy téměř na cokoliv.

Celá místnost vypadala jako by v ní řádila vichřice. Hromady mých pokladů byly roztahané všude kolem, mech porůstající kameny na podlaze byl rozrytý, nábytek rozlámaný a můj trůn převrácený. Po původci toho nadělení jsem nemusel dlouho pátrat.

Vedle mého trůnu stál rozzuřený statný čtrnácterák, srst pokrytou zasychajícím bahnem, oči svítící studeným světlem nemrtvých. A kousek od něj se v rohu krčil Ličichar.

Rázem mi bylo jasné, která bije.

Když jsem předtím ančutkovi řekl, aby si našel na dně močálu něco, co opraví, měl jsem na mysli třeba vázu. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že Ličichar ve své pomýlené snaze potěšit mě něčím výjimečným posbírá starou jelení kostru a začne ji sestavovat. A už vůbec jsem netušil – a možná to nevěděl ani on sám – že vlivem jeho magické schopnosti opravit cokoliv obroste kostra tkáněmi a srstí, a nakonec se probudí k neživotu.

Otočil jsem se na svého hosta a pátral po slovech, která by dokázala situaci zachránit.

Koldun však na zvíře civěl jako u vytržení.

"Velkolepé!" vydechl, aniž od něj odtrhl pohled. "Smím se přiblížit?"

"Dělej, jak myslíš," pokrčil jsem rameny, a hlavou mi běželo, co se asi stane s nemrtvým černokněžníkem, když ho nemrtvý jelen nabodne na parohy.

Má zvědavost však ukojena nebyla. Koldun se pomalu k jelenovi rozešel, ruce natažené v mírumilovném gestu.

Zvíře zvedlo hlavu, napnulo svaly, zahrabalo kopytem a hlasitě odfrklo, svého nového obdivovatele však nezviklalo. Ten se k jelenovi dál blížil pomalým, jistým krokem a cosi uklidňujícího mumlal.

Ostatní ančutkové a Olha se shromáždili za mými zády a čekali, co bude. Společně jsme sledovali, jak bezcitný čaroděj, který vlastní duši zaprodal, přistoupil k jelenovi a dotkl se s úctou jeho majestátní hlavy.

A jelen přivřel oči, náhle klidný jako beránek.

"Když jsi zmiňoval poklady," řekl koldun tiše, "nemyslel jsem si, že na mě některý z nich udělá dojem. Mýlil jsem se."

"To rád slyším," odpověděl jsem v náhlém návalu inspirace. "Rád ti jelena věnuji. Výměnou za to, že půjdeš o dům dál, jak jsme se dohodli."

Koldun se na mě ohlédl a ústa se mu roztáhla v širokém úsměvu. Při pohledu na něj jsem pocítil vděčnost, že jsem stihl zemřít, mladý – dokud jsem ještě měl všechny zuby.

Naši dohodu jsme stvrdili podáním ruky a společnými silami jsme jelena dostali nahoru na blata.

"Buď bez obav, udělám, jak jsem slíbil," řekl koldun, když jsem ho vyprovodil k okraji močálu. Jelen ho poslušně následoval. "Ale možná je to škoda. Třeba z nás dvou mohli být přátelé."

Chvíli jsme si jeden druhého měřili.

"Anebo také ne," dodal se zkrouceným koutkem, než se obrátil k odchodu. "Nežij blaze, bludníku."

Cestou domů jsem přemýšlel, jak to vlastně myslel.

* * * 

Své slovo koldun dodržel. Ještě té noci si sbalil své kůstky, kůže a zbytky mrtvých zvířat, a i s jelenem pokračoval v cestě směrem na jih. Já se vrátil do Podzemního paláce a začal se shánět po Ličicharovi. Chvíli nám trvalo, než jsme ho našli, protože se proměnil v roháče a zalezl do nejtmavšího ze všech koutů. Ostatní ančutkové ho však vylovili a donesli mi ho.

U mých nohou se Ličichar proměnil zpátky do své podoby, ale stále se viditelně snažil udělat co nejmenším, jako by doufal, že se spolu s ním zmenší i můj hněv. Jenže z mého hněvu už dávno nezbylo nic. Přesto jsem Ličichara pozoroval na oko přísně.

"Jaký je nejhorší způsob, jak potrestat ančutku?" zeptal jsem se.

"Vyhnat ho z močálu," hlesl.

Pokýval jsem hlavou.

"Hm. Tak já mám pro tebe trest ještě horší."

Zvedl ke mně pohled plný děsu.

"Odteď budeš odsouzený snášet moje nálady ještě víc než ostatní, protože kdykoliv budu něco potřebovat, zavolám si tebe."

Zamyšleně se podrbal na holé hlavě a neschopný poznat, že jde o žert, nakonec usoudil, že takový trest mu vlastně vůbec nevadí.

"Ano, pane," odpověděl prostě.

Ovšem aby si moc vyskakoval, dodal jsem, "A tvým prvním úkolem bude uklidit tu spoušť, co tu tvůj mazlíček napáchal."

Ličichar se hluboce poklonil a obratem se dal do práce.

Tak jsem zjistil, že ančutkové žádné libůstky ani temná tajemství nemají a jediné, co skrývají, je obrovské srdce. A možná, že smyslem jejich existence není nám sloužit, ale rozmrazit trochu toho chladu, který v sobě nosíme. Ličicharovi se to nakonec podařilo – stejně jako se časem naučil, co od něj potřebuji, a přestal být vynalézavý nevhodným směrem. Dárek mi od té noci už naštěstí nikdy nepřinesl.