Strážci Pečeti

Vallence se s Thomasem nerada hádala. Měla dojem, že to stejně k ničemu nevede. Obvykle řešila rozdílnost názorů tak, že si věci udělala po svém a pak vyslechla dlouhou přednášku o své nezodpovědnosti. Na druhou stranu vítala, že Wächter neměl potřebu se zrovna křečovitě držet vnějších nařízení a podporoval ji v jejích zásazích do dění v Revoně,...

"Děkuju," zamumlal Jakub automaticky, aniž zvedl oči od knížky, když před něj servírka postavila sójové latté.

Thomas Wächter stál v kuchyni u linky, pil černou kávu a četl Vallencinu zprávu, kterou mu napsala toho samého rána. Jejich noční rozhovor přešli oba mlčky, nicméně Wächter zaregistroval, že se Val přece jen chovala poněkud pokorněji než obvykle.

Nebe nad Calethonem ztemnělo a poslední zbytky slunečního světla se rychle ztratily pod hustou vrstvou mraků. Ve vzduchu byl cítit déšť a vítr sílil. Byl to ledový vítr ohlašující blížící se zimu. Lukyanos Megh, král Erienny, stál u okna ve správcovském paláci a díval se dolů do ulic města. Odkudsi se ozývala melancholická hra na harfu.

Od chvíle, co viděl Jakub u sebe doma vlka, nemohl myslet na nic jiného. Ve škole nebyl. Místo toho bloumal po Vyšehradě a když začalo pršet, přesunul se do kavárny. Bál se být sám. Co když se ty halucinace se zase vrátí? Minule vzal do ruky nůž - co by mohl udělat příště?

Garian Lovell, Charlesův syn a první generál, stál v pracovně ve Vlčí pevnosti a přemýšlel. Jeho pobočník čekal tiše u dveří na rozkazy. Když dorazili, našli Pevnost vzhůru nohama. Přestože brána byla zavřená a nic nenaznačovalo tomu, že někdo vnikl dovnitř, tři vojáci, co měli stráž na nádvoří, se teprve probírali z bezvědomí. Ostatní je našli...

Hankova hospoda U Kvítku se nacházela na staré hranici vlivu dvou znepřátelených panství, jejichž vládci - Marion a Charles soupeřili o moc celá staletí; podle některých dokonce ještě za časů před počátkem světa. A přestože Revona prošla sjednocením za nejvyššího krále Owena, které utlumilo dlouhé období bojů, stejně si hraniční oblast udržela...

Jakub se celý den nemohl zbavit myšlenek na bránu. Seděl na přednáškách s očima upřenýma na promítací plátno, ale všechno, co viděl, byla dvě obrovská černá křídla ohraničující nejhlubší tmu, jakou si člověk dokázal představit, a uprostřed ní - dva zářivé body... Byl jako na trní. Cítil potřebu někam jít a něco udělat, ale netušil kam a co.

Vallence byla jen kousek od psacího stolu, když se náhle ozvalo cvaknutí a sálem se rozlehl zvuk zvonkohry. Strnula a se zadrženým dechem se otočila. Velké přesýpací hodiny u stěny naproti oknům se začaly pomalu otáčet. Vallence zavřela oči a s úlevou si oddychla. Přeskočila pohledem zpět ke stolu a neslyšně k němu přeběhla. Hodiny se zatím...

Běžel temnou chodbou. Strach mu stahoval plíce a bránil mu volně dýchat, v puse měl tak sucho, že nemohl polykat. Byl bos, zpocenýma rukama tápal po studené stěně. Všude panovala naprostá tma. Odkudsi se ozývaly tlumené výkřiky. Netušil, co se dělo. Vzbudil se jen před pár minutami a byl vyděšený a zmatený.